Skryté poklady - Kapitola 12

12. Tvé jméno (Valerie) – Tvé místo (Ylva) – Tvé touhy (Garett)

Do tábora divochů dorazili před polednem. Valerii překvapilo, jak málo jich bylo. Kolem stanů z vydělané kůže a ohnišť se pohybovala necelá stovka mužů, žen a dětí. Když je zpozorovali, shlukli se kolem cesty, tlačili se a strkali, aby lépe viděli, ale neozvalo se ani slovo, ani výkřik. Dívali se na ně nepřátelsky nebo zvědavě, ale hlavně mlčky. Valerii to připomnělo dav v Žáru, ale tohle bylo ještě děsivější. I divoši byli připraveni kdykoliv se na ně vrhnout a roztrhat je na kusy, ale nebylo to pro pár horkých hlav a touhu po okamžité spravedlnosti, ale pro prastarou, hlubokou a nesmiřitelnou nenávist mezi dvěma národy. Smrt stála nebezpečně blízko a mlčení davu bylo mlčením čekajícího hrobu.
Adrian a Doris si jich nevšímali a vedli je přímo k ústí jeskyně, kde na ně čekal vysoký muž. Šedobílé vlasy už mu ustoupily z temena a zůstaly kolem jeho hlavy jako koruna. Své pronikavé hnědé oči ale neupíral na cizince, ale na Adriana a Doris.
„Maerisi,“ pozdravil ho Adrian.
„Buď zdráv, Adriane, i ty, Doris,“ odpověděl starý muž a otočil se k Valerii, Ylvě, Garettovi, Tormodovi a Raimondovi. „Buďte vítáni, cizinci. Přejete si prosit o milost pro Gabrielovy vrahy?“
„Přejeme si mluvit s Bílým drakem,“ řekla Valerie a snažila se znít statečněji, než se cítila.
Muž se usmál. „To je zvláštní. On nám totiž rozkázal, že soud nad vámi vynese jen a jen on sám a že s vámi chce mluvit o samotě.“
Potom ustoupil a nechal je vstoupit do jeskyně jako první, ale vešel těsně za nimi. Valerie kráčela jako první. Cítila, že stoupá, i když toho příliš neviděla. Měli s sebou jedinou pochodeň.
Náhle před sebou zahlédla světlo. Zrychlila a brzy se ocitla v obrovské kruhové síni. Ve stropě zela veliká díra, kterou dovnitř dopadaly slabé sluneční paprsky. A na druhé straně jeskyně stál Bílý drak osobně.
Valerie znala Frundora, který budil v lidech respekt, ale v tomhle stvoření, bílém jako mléko, s krvavě rudýma očima, bylo něco víc, co Valerii donutilo pokleknout. Nejasně si uvědomovala, že i Garett a Ylva, kteří teď stáli vedle ní, padají na kolena.
„Povstaň, Valerie z rodu Clemens. Povstaň Ylvo, která našla svou odvahu. Povstaň, Garette s dračími křídly,“ oslovil je.
Valerie nechápala, proč je oslovil zrovna takto, ale poslechla. Hlubokému hlasu Bílého draka, který rozechvíval i kámen, se nedalo odporovat.
„A vy, kteří stojíte ve stínu, pojďte na světlo,“ vybídl Tormoda, Raimonda a divocha, kteří zůstali v chodbě. „Dnes nebudeme mluvit ve tmě.“
Když všichni stáli uprostřed jeskyně, drak promluvil znovu.
„Řekni mi své jméno, dívko z rodu Clemens,“ vyzval Valerii.
„Valerie Rebane,“ odpověděla tichounce.
„Správně. Tvé jméno je to, co jsi. Je v něm tvé dědictví, tvá osobnost, tvůj osud. Váže tě ke tvé rodině, ke tvému národu. Můj lid má dodnes svá tajná jména ve svém vlastním jazyce, ale oslovují se jmény Kamenných lidí, protože kdo zná tvé pravé jméno, má nad tebou moc. Myslíte si, že muž, který zemřel tam dole, byl Gabriel, ale jen já a jeho rodina známe jeho skutečné jméno, jen my víme, kým doopravdy byl. Vy si myslíte, že nezáleží na tom, jak si říkáte, proto si můj lid vzal vaše jména, abyste je mohli oslovovat bez komolení a aby vám nedali moc nad sebou.
Nezapomínej na své jméno, Valerie Rebane. Je to jméno paní na Borové, ale není to jméno paní Petrova kamene. Hrad postavily ruce Volanů a ruce Volanů ho zase obnoví. Pamatuj si, jsi Clemensová, Halimová, jsi Elata, Veillová, jsi Rebane. To je vše, nic víc, nic míň. Je to dobré jméno, nesnaž se ho vylepšovat něčím, co k němu nepatří. Ty nejsi Volanová a nemáš právo dělat rozhodnutí, která přísluší jen a jen Volanům.“
Valerie sklopila hlavu a snažila se nerozplakat se. Její naděje se hroutily. Nikdy neuvidí Petrův kámen obnovený, nestane se paní severu. Tolik toužila něco dokázat, udělat něco užitečného... a selhala.
„Udělala jsi mnoho, Valerie Rebane. Nezradila jsi své pravé jméno. Nakreslila jsi pár tahů do obrazu, který jsi nezačala, ani nedokončíš, ale to tvou zásluhu nezmenšuje. Až bude obraz jednoho dne hotový, budou o tobě mluvit, jako o jedné z těch, kteří se zasloužili o jeho vytvoření.“
Chápala, co jí chce říct. Byla jen jediné kolečko v soukolí. Mohla ale pořád doufat, že ne to nejméně významné.

Bílý drak se odmlčel a přešel k jedné stěně.
„Pojď blíž, ty, která jsi našla svou odvahu,“ oslovil Ylvu. Dívka k němu váhavě přistoupila a podívala se na stěnu jeskyně. Ke svému překvapení na ni uviděla řadu výjevů. Zobrazovaly převážně spoustu lidí, kteří obdělávali pole, lovili ryby, ale o kousek dál viděla válku a zabíjení. Zdálo se, že vyprávějí nějaký příběh, ale Ylva ho neuměla číst.
„Budu vám vyprávět příběh Aldormy, jak ho nevypráví žádná kronika vašeho lidu. Příběh, jaký uslyšíte jen v písních mého lidu a který je zaznamenán na tento kámen.
Kraj, který dnes nazýváte Aldormou, kdysi patřil lidu, který měl sice odvahu a bojovného ducha, ale zároveň i čest a hrdost. Spláceli své dluhy – urážka za urážku, krev za krev, život za život. Bojovali bez úskoků, mrtvým i zajatým nepřátelům prokazovali úctu. Když válčili, nepálili a nezabíjeli ty, kteří s jejich sporem neměli nic společného.
Nebyla to klidná doba, ale mužům ten život chutnal a pili ho plnými doušky. Jako svého vládce uznávali toho, kdo je dokázal vést, ale za takovým by pak šli kamkoliv. Já jsem je pozoroval ze svého místa v Dračí radě a měl jsem je rád. Mé srdce nezapomnělo, že jsem kdysi býval jedním z nich.
Slunce na můj lid svítilo mnoho let, ale jak to tak bývá, jednoho dne se objevil mrak. Z východu přišli Kamenní lidé. Stavěli si kamenné domy a v hrudích nosili kamenná srdce. Brali si, co jim nepatřilo, přinesli do země požáry a zabíjení, jaké dosud nepoznala. Vraždili muže a z jejich žen dělali své otrokyně.
Tehdy jsem žádal Dračí radu, aby té hrůze učinila přítrž, aby pomohli tomu ubohému lidu, ale byl jsem odmítnut. Řekli mi, že draci se nevměšují do lidských záležitostí. Odpověděl jsem, že pokud nic neuděláme, staneme se spolupachateli tohoto zla. Ještě dnes si pamatuji na odpověď, kterou mi dali.
Draci nepáchají zlo. Jenom nevstupují mezi lidi a neštěstí, které si lidé sami způsobují.
Opustil jsem Radu a rozlétl se do Aldormy. Shromáždil jsem zbytky pokořeného lidu a vedl je na západ, kde se skryli v Karaminských vrchovinách. A za to jsem byl tvrdě potrestán.
Neodvážili se vzít si můj život, ale to jediné mi ponechali. Vyloučili mě z Rady, navždy mě přikovali k Aldormě, ponechali mi jen tolik kouzelných schopností, abych nezemřel, zakázali o mně mluvit, vzali mi i mou barvu a mé jméno.
Tehdy jsem si vzpomněl na své pravé, lidské jméno a vrátil jsem se ke svému lidu. Zůstávám s nimi, sice v jiném těle, ale šťastnější, než jsem kdy byl mezi draky.“
Bílý drak se odmlčel a Ylva se neodvážila promluvit. Myslela si, že ví, kam celý ten příběh míří.
„Rozumíš, co tím chci říct, Ylvo?“ pokračoval drak po chvilce. „Zastal jsem se těch, kteří byli slabší, ale v právu, a místo odměny jsem byl potrestán. A v tom trestu jsem našel odměnu. Naše osudy se v mnohém podobají.
Zavinil jsem mnoho smrtí a takových, na které by umírající nemohl být tak hrdý. Zemřel dobře. Netrap se tím. Běž tam, kam patříš, vím, že najdeš cestu i průvodce. Tak jako Valerii její jméno poutá, tebe osvobozuje. Jenom nebuď udivená, až zjistíš, že to, co tě naučily hory, je daleko cennější, než to, co najdeš u Kamenných lidí.“
„To znamená, že nemá smysl tam chodit?“ zeptala se Ylva zmateně.
„Má smysl jít tam, kde je tvé místo?“
Mohl by se můj sen splnit? Mohla bych skutečně mít nějaký cíl, který bych mohla splnit jenom já?
Díváš se, ale odvážíš se vidět?
Slyšíš, ale troufneš si poslouchat?
Máš odvahu skutečně, do hloubky přemýšlet?
Pokud ano, v těchto zdech nenajdeš nic nového.
Pokud ano, je čas, abys šel a činil.
Tak to stojí na průčelí Academie. Tam je mé místo. Ať už se tam mám učit já, nebo mám učit jiné, má cesta vede tam.
„Strom z hor nemůže růst na pobřeží a naopak. Květina, zasazená na špatné místo, nenese žádný užitek. Ale to tobě říkat nemusím, že? Sama jsi to poznala až příliš dobře.“
Ylva pokorně sklopila hlavu, ale její srdce zpívalo. Poprvé v životě se setkala s někým, kdo pochopil, že se nejedná jen o holčičí chtění, že Ylva potřebuje pryč.

Ylva poodstoupila a Bílý drak přešel kolem stěny k dalším výjevům.
„Garette s dračími křídly, tohle by mohlo zajímat tebe,“ řekl drak tiše.
Garett k němu poslušně přišel.
„Příběh neskončil mým trestem. Můj lid planul touhou po pomstě, chtěl si vzít zpátky, co jim ukradli, ale bylo jich málo a byli slabí. Děti, kterým Kamenní lidé zabili rodiče, vyrostly a samy se staly rodiči a pak také zemřely. Sedm generací spatřilo světlo i tmu, než byl můj lid znovu dost silný, aby mohl soupeřit s Kamenným lidem. Jenomže za tu dobu se mnohé změnilo.
Lidé, kteří žili teď, znali dobu válek jen z vyprávění. Toužili po pomstě jen kvůli pomstě samotné, ne proto, že by se jich staré křivdy nějak dotkly. Karaminské vrchoviny jim daly vše, co potřebovali, nežili hůř, než jejich praotcové v Aldormě. Snažil jsem se jim to vysvětlit, ale zjistil jsem, že jediné, co ode mne chtějí slyšet, je vypravování o starých časech. Uvědomil jsem si, že mají stejně kamenná srdce jako ti, které pro tu tvrdost chtěli zabít.
Musel jsem tedy už podruhé odvést svůj lid. Nebylo jich víc než těch, které jsem kdysi zachránil z plamenů války. Vybral jsem ty, kdo smýšleli jako za starých časů a neprahli po nesmyslné pomstě, a zabydleli jsme se tady, na severu.
Ty, co zůstali na Vrchovinách, dnes nazýváme Zkamenělí lidé a nepočítáme je mezi sebe. Jsme malý, umírající národ, protože jsme nikdy nezradili to, čemu věřili naši otcové. Mnoho našich dcer a synů nás opustilo a spojilo se s Kamennými lidmi, dokonce i v žilách rodu Branganů kolovalo mnoho naší krve. S každou generací, s každým rokem se blíží náš konečný zánik.
Dnes a denně stojíme před jedinou volbou: zkamenět a přežít nebo zůstat věrný a pomalu umírat. Mým osudem je umírání a všichni tito lidé jej sdílí se mnou.
Ty, Garette s dračími křídly, máš v srdci touhy všech tří národů. Jako Kamenní lidé jsi prahnul po něčem, co ti nikdy nepatřilo. Jako mnoho Zkamenělých lidí jsi chtěl něco, co jsi ztratil. A konečně, stejně jako můj lid, si přeješ létat.“
Borová, Valerie a můj odchod! uvědomil si Garett a zadoufal, že nikdo jiný drakova slova nepochopil.
„A dostanu aspoň něco z toho?“ odvážil se zeptat.
„To záleží na tobě. Kamenní lidé si vzali, ale ne všechno, Zkamenělí se snaží vzít si a duše mého lidu létají, ale ne tak, jak by si přály.“
Tak tohle se mi snažíš říct? Že můžu mít Borovou, ale budu si ji muset vzít násilím a nikdy se nestanu jejím pravým pánem? Že si mohu přivlastnit i Valerii, ale ona sama mi nikdy patřit nebude? Že mohu odejít, ale nikdy ne úplně?
A co Petrův kámen? Říkal přece, že ho znovu postaví ruce Volanů a já v sobě krev Volanů mám. Snaží se mi říct, že to mám být já, kdo má splnit Valeriin sen? Tohle myslí tím neúplným odchodem?
„Mám to chápat tak, že moje místo je blíž, než si myslím?“ zeptal se a pevně doufal, že Bílý drak rozluští pravý smysl jeho otázky.
„Mám to chápat tak, že ses rozhodl pro cestu Kamenných lidí?“ odpověděl drak otázkou.
Garett se zarazil. Petrův kámen ti nepatří o nic víc než Borová, uvědomil si. To všechno je Johanovo. Stejně jako Valerie.
„Jsi Garett s dračími křídly. Roztáhni je a leť! Chraň zemi, která tě zrodila, a ona ochrání tebe. Dračí křídla – dračí srdce. Až uvidíš pochodeň a meč, našel jsi své místo,“ pronesl drak záhadně.
Garett na něj nechápavě zíral, ale drak nic dalšího neřekl. Proč mi dal takovou hádanku? Valerie i Ylva vypadaly, že pochopily, co jim chtěl říct, ale já v tom žádný smysl nevidím! vztekal se v duchu.
Ale musel uznat, že po dlouhé době se znovu vyznal sám v sobě a jasně viděl všechny důvody, proč odejít.