Spojeni snem - Kapitola 1

Marie se objevila uprostřed lesa. Moc dobře věděla, že umřela, ale cítila se velmi dobře. Před ní stál muž se zlatými vlasy a jantarovým pohledem.

„Vítej v Aldormě Marie,“ pronesl zvonivým hlasem. Marie si uvědomila, že už někde toto jméno slyšela. Chviličku jí trvalo, než si uvědomila, že je to ta Aldorma, o které jí vyprávěla její vnučka.

„Možná se divíš, že stále žiješ a že ses objevila v novém světě. Má to vysvětlení. Aldorma tě potřebuje.“

„Proč mě?“ zeptala se na rovinu toho zvláštního muže.

„Aldormu postihla zlá doba. Nešťastně zamilovaná dívka vyřkla kletbu, která změní tuto zem. Ale zároveň byla vyřčena naděje. Je třeba, aby se tato dívka smířila se svým osudem a naučila se vážit si sama sebe. Vím, že ty jsi na to ta pravá.  Naučila si to své dcery i jejich dcery a doufám, že to naučíš i tuto dívku.“

„A co když odmítnu?“ ptala se dál vážně Marie. Ne, že by odmítla tento úkol, jen chtěla vědět, jak by se ten muž zachoval.

„Je to tvá volba, do ničeho tě nebudu nutit. Pokud si budeš přát odejít z tohoto světa, pomohu ti a stane se z tebe hvězda, která bude osvětlovat noční oblohu,“ odpověděl vlídně a Marie se usmála. Ten člověk, byl-li to člověk, se jí líbil. Byl upřímný, ale uměl manipulovat a tím si Marii získal.

„Dobrá, pokusím se tuto dívku převychovat. Kde ji najdu?“

„Jdi po této cestě a potkáš tam někoho, kdo tě dovede dál. Nemohu ti více pomoci, je to tvůj úkol. Ale rád bych ti poděkoval, že jsi jej přijala. Vážím si toho,“ poděkoval ji a znovu pobídl, aby vyrazila.
Marie se otočila k tomu cizinci zády a pomalým krokem vyrazila. Užívala si lesní procházky. Už to bylo několik let, kdy naposledy mohla jen tak jít, aniž by potřebovala hole nebo křeslo a najednou si uvědomila, jak moc jí to scházelo.

Po deseti minutách narazila na mladý pár sedící u stromu. Chlapec jen seděl a díval se před sebe, ale měl zamyšlený pohled. Dívka měla skloněnou hlavu na kolenech a všimla si Marie až tehdy, když pod ní zapraskala větvička.

Marie se zastavila kousek před nimi a vyčkávala. Něco jí říkalo, že jeden z nich je ten, kdo jí má pomoct. Možná ty dva trošku znervózňovala, a tak nějak tušila, že přišla v nevhodnou dobu.

Dívka ji chvíli pozorovala a poté se zvedla, chlapec následoval jejího příkladu. Marie si dívku ještě chvilku měřila pohledem, když tu ji pohladila po tváři, mile se usmála a pronesla: „Je čas jít domů, holčičko.“ Poté se otočila na chlapce a dodala: „A ty mě doufám doprovodíš.“

Poodstoupila od nich a pozorovala, jak dívka rychle chlapce pohladila, něco mu potichu řekla a posadila se znovu do trávy, a jak se poté chlapec s bolestivým výrazem otočil k dívce zády. Došel k Marii, nabídl jí rámě a pomalým krokem vyšli. Chlapec u toho odpočítával od desíti a Marie jej nechala.

„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna,“ poslední čísla pronesl šeptem a poté se prudce otočil. Dívka už tam nebyla.

„Odešla,“ pronesl smutně, ale Marie se pousmála.

„Zítra je další den a znovu se uvidíte. Teď je ale pozdě a já bych byla ráda, kdybych se z toho lesa dostala, co nejdřív,“ usmála se a společně s chlapcem se opět dali na cestu.