Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 2

      Střípky příběhů - Kapitola 2 Tak a je to tu. Druhá kapitola Střípků proroctví.

      Pro připomenutí...

      V minulé kapitole jsme se stali svědky záchvatu krále Arthura a hádky mezi králem a princem Alexanderem v jejímž důsledku princ jejich tříčlennou družinu opustil a vrátil se zpět do vesnice. Bheirg pokračoval s králem sám. dozvěděl se o závažnosti jejich poslání. Jaká ale nakonec bude jeho první pořádná projížďka na koni? A podaří se jim zázračnou bylinu nalézt a vrátit se ve zdraví?

      Pod Dračí skálou

       

            Jel jsem na koni poprvé. Po chvíli mě už bolela celá spodní polovina těla. Naštěstí pod korunami stromů panoval příjemný chládek, na rozdíl od ticha, které zavládlo mezi námi.

            Po nějakých třech hodinách jsme konečně vyjeli na malou mýtinku pod skálou u lesního jezírka, kde Arthur zastavil. Ulevilo se mi, že už jsme na místě a následoval jsem jeho příkladu.

            Ukázalo se, že je to nádherné místo. Voda průzračně čistá, na druhém břehu hučící vodopád a za našimi zády se slunce klenulo k západu. Můj průvodce se zhluboka nadechl.

             „Je tu krásně, co říkáš?“ usmál se na mě. Skoro bych řekl, že mu v tu chvíli ubylo vrásek.

            „A-ano, to je.“ Rozhlédl jsem se kolem.

            „Teď je neuvidíš,“ řekl mi a seskočil z koně, „nejdřív musí zapadnout slunce a vyjít měsíc.“ Zasmál se nahlas. Odvedl svého hnědáka ke smrku na břehu jezera a uvázal ho.

            „Nevíš jak dolů?“ otočil se na mě a já bezradně pokrčil rameny.

            „Pomůžu ti,“ vydal se ke mně a natáhl ke mně ruku. Klisna pode mnou se zatím sklonila k trávě.

            „Chyť se hrušky sedla oběma rukama. Trochu se nazdvihni a pak přehoď pravou nohu přes její hřbet. Neboj se, Isabel je klidná. Tady už tě chytím já.“

            Zkusil jsem to, ale marně…

            „Mám křeč,“ přiznal jsem neochotně. Jen pohnout nohama se zdálo jako nemožný úkol. On se ale jen vlídně usmál.

            „Ukaž.“ Vyndal mi nohy z třmenů.

            „Teď se převal.“

            „Moc se mi to nelíbí…“

            „Chytím tě,“ ujistil mně. Svalil jsem se mu do náruče a s jeho pomocí se postavil na nohy. Držel mě, dokud bylo třeba.

            „Už je to dobré…“

            Jel jsem s ním, kdyby potřeboval moji pomoc, a nakonec jsem to já, kdo se bez pomoci neobešel. Jaká ironie…

             Král odvedl k jezeru i klisnu Isabelu a já zatím získával na stabilitě. Konečně hotovo. Oběma nám zbývalo jen počkat, až se setmí a květy se rozvinou.

            Vratce jsem vykročil směrem k němu přemáhaje nepokojné mravence ve ztěžklých údech.

            „Jak se vlastně jmenuje ta bylina?“

            „Kolgar jí říká Fóna Tremi. My v tvém věku jsme jí říkali Dračí slzy.“ Arthur se sehnul k hladině a omyl si tvář.

            „Vy?“

            „Ano. Já, Any… tedy má žena Anatola. Sebastin, Lucie, Frederik a - “ odmlčel se.

            „A?“

            „To je jedno…,“ odbyl mne rukou a protáhl si záda. Jsem od přírody zvědavý a tak mi to nedalo.

            „To byli vaši přátelé?“ Napadlo mne, že možná někde tam, u jeho přátel, se skrývá důvod, proč tolik chce, abychom se s Alexem spřátelili. Ne, že by mi to přímo vadilo, ale popravdě to příliš nechápu.

            „Ano, byli. Tedy, ještě jsme, jak doufám. Jen… Už zkrátka nejsme děti.“ Arthur se usadil do stínu stromů a já ho napodobil. Společně jsme pak sledovali západ slunce, zatímco v korunách ševelil vítr a čas nám mlčky plynul.

           

            Když se slunce schovalo za obzor, král vstal. Měsíc ale stále nikde. Začal tedy nervózně přešlapovat.

            Nepůsobilo to na mě nijak dobře. Na sklonku dne byly stíny delší a temnější. Kdesi zahoukala sova a já v tu ránu stál také na nohou. Arthur se na mě otočil a pousmál se.

            „To je jen sova, není třeba se bát.“ To se vám řekne…

            „A-a není možné, aby nás tu někdo našel?“ Měl jsem na mysli pochopitelně vojáky.

            „U Dračí skály? Ne, tady to nikdo nezná. Jsme moc hluboko v lese a Draci nás chrání.“

            To mě ale moc neuklidnilo. Otec Markvart by ze mě teď neměl radost…

            „Konečně,“ vydechl král s úlevou v hlase. Měsíc v úplňku se překlenul přes koruny stromů. Rozhlédl jsem se. Údolí se jevilo stále stejně. Nikde žádný nový květ.

            Arthur se rozhlížel mnohem intenzivněji než já. Cíleně zamířil k jednomu keři, který ovšem zůstával neměnný.

            Zkusil další. Jenže bezvýsledně!

            Rád bych mu pomohl, ale nevěděl jsem, co přesně hledá. Jak by mají vlastně ty kytky vypadat?

            „Našel jste je?“

            „Ne!“ okřikl mě, až mi zatrnulo.

            „Ne, ale…,“ polkl, „musí tu někde být…“ Dech se mu zrychlil. Prohlížel všechny ty keříky a naděje na život mu unikala s každým, kde nic nevykvetlo.

            Vydal jsem se také k jednomu. Víc hlav víc ví. Třeba i dvoje oči, budou mít větší šanci je najít.

            A já něco zahlédl.

            Sehnul jsem se, abych se přesvědčil. Skutečně se v uvnitř, mezi větvemi, rozvily, tři drobounké fialovo žluté kvítky. Z radosti jsem se narovnal a chtěl to říct králi. Ten už byl ale u vodopádu. Přes hučení vody by mě neslyšel… Chtěl jsem pro něj běžet, ale… Co když se zavřou, než ho přivedu? A tak jsem tam strčil ruku.

            „AU!“ Musel jsem ji opět vytáhnout. Větve Fóna Tremi byly samý trn.

            Další pohled směrem ke králi mi odhalil jeho nový záchvat. Stál opřený o skálu a dlaň si držel před pusou.

            Zabořil jsem tedy ruku co nejhlouběji do rukávu a strčil ji dovnitř, co to šlo. Zápěstí jsem musel nechat volné, abych mohl utrhnout kýžené kvítky. Ruka mě pálila, ale i tak se mi to nakonec podařilo.

            Zbývalo je jen vytáhnout. Zaťal jsem pěst a scvakl zuby. Bolest se dá vydržet, když chcete. Vytáhl jsem ruku i s květy a musel se za ni chytit. Ohlédl jsem se tam, kde jsem naposledy spatřil královu siluetu, ale…

            To místo bylo prázdné!

            Lekl jsem se, že už je pozdě. Schoval jsem květy do kapsy a rozběhl se tím směrem. Zázrak, že jsem nezakopl o žádný kořen.

            Ležel tam na zemi…

            „Pane Arthure!“

            Znovu se rozkašlal.

            „Musíme zpátky, potřebujete být v teple.“ Nepodíval se na mě. Jeho oči byly bez lesku a pohled měl prázdný.

            „Prosím, musíte mi pomoct. Já to sám nezvládnu. Alespoň se pokuste vylézt na koně.“

            Král ale nijak nereagoval. Záchvat mu skoro odezněl, ale on na vše rezignoval. Naděje na prodloužení jeho života číhala v mé kapse, ale mě v tu chvíli zajímalo jediné. Dostat ho zpět do Talronu.

            „Vstaňte, prosím.“ Chytil jsem ho za ruku. Král pomalu vstal. Podepřel jsem ho, ale nemohl si být jistý, že přežije cestu do vesnice.

            Nezbývalo ale, než to zkusit…


      Vydáno: 4.9.2016 9:27 | 
      Přečteno: 174x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde