Umění odpouštět - Kapitola 17

Odpuštění

     “Vaše veličenstvo… Přišel k vám pan Trivet s paní Valerií,” ohlásil je sluha a Creagan odvrátil pohled od obrazu.

     “Ať vejdou, rád je uvidím,” řekl a vstal aby svého přítele uvítal. Sice to nebyla Margaita, kterou tak netrpělivě očekával, ale byl rád že Trivet přijel. V tento osudový den jej tedy bude mít při sobě…

     Trivet vešel dovnitř a po boku mu kráčela žena. Byla mladší než Creagan, ale krásná, to jí musel přiznat. Měla dlouhé tmavé vlasy, které si celý poslední rok nechávala růst a její chůze byla vznešená. Připadala mu povědomá. Jako by ji už někde viděl.

      Oba poklekli a ta žena sklopila pohled až jí tvář překryly rozpuštěné vlasy.

     “Buď zdráv, příteli,” pozdravil král svého přítele. “I vy, slečno, Valerie. Neklečte přede mnou, prosím.” Creagan stál a udělal několik kroků směrem k nim. Trivet a jeho dívka však stále klečeli.

     “Odpusť mi příteli, odpusť mi, ale já nyní před tebou klečím abych se kál,” pravil Trivet a zahleděl se do očí svého přítele. Creagan se zastavil na metr od nich a nechápavě na Triveta pohlédl zkoumaje jeho nezvyklé chování.

     “Nerozumím, příteli.”

     “Králi. Tato žena není tou za kterou jí považuješ. Je to…,” nedořekl. Margarita se postavila a podívala se bratrovi do očí. V tom pohledu byl smutek, strach a mnoho nevyřčených výčitek, které chovala už jen sama k sobě.

     “Mé pravé jméno, můj králi, je Margarita, jsem tvá sestra…”

      Creagan těkal pohledem z Margarity na Triveta a zpět. Nechápal to. To přeci nemohla být pravda. Něco v něm se vzpíralo tomu poznání ale všechno čemu za tu dobu neporozuměl do sebe začalo zapadat. Vědma mu přeci řekla, že už muže, který může jeho sestru milovat přivedl kam bylo třeba a právě v té době byl Trivet v Hůrce a zakoukal se do Valerie. Trivet přeci pozoroval Margaritin obraz než odjel z Wildaranu tak rychle aniž se rozloučil. Tak jako nyní sám Creagan tehdy poznal, že Valeria je Margarita. Vědma mu říkala, že Margarita přijde v tento den a on to řekl Trivetovi, proto přijeli nyní, splnili tak co mu Orena předpověděla. Mohl se jen domýšlet co by se stalo, kdyby to Trivetovi nepověděl, ale na tom už nezáleželo.

     “Nehněvej se na svého přítele, že se do mne zamiloval. Nehněvej se na něj, že se o mne tolik bál a zatajil, kdo je Valeria z Hůrky. Odpusť mu prosím, když už mě odpustit nemůžeš. Já pro sebe nic nežádám…,” odvrátila pohled až zabloudila pohledem k oknu v němž zahlédla svou tvář. Přešla několik kroků až k němu a dotkla se chladného skla. Na okamžik přestala vnímat své okolí. On ho přeci jen nechal zhotovit. Zhotovit a zasadit. Ohlédla se na svého bratra se slzami v očích. Byla dojatá a zoufalá zároveň.

     Creagan pozoroval svou sestru a nemohl uvěřit všemu, co se nyní dozvěděl. Probíral se vším, co se před rokem odehrálo. Musel se usmát nad tím co všechno tehdy neviděl. Když se na něj Margarita ohlédla a on uviděl slzy v její tváři pochopil, že vědma měla pravdu. Změnila se. Už to nebyla ta Margarita, kterou znával. Led v jeho srdci se prolomil. Nemohl ji nenávidět, když ji teď viděl. Když se díval do jejích očí plných bolesti a studu.

     Odpustil jí…

     “Kdyby Lenka žila. Kdyby nezemřela její rukou, tak jako ona byla by vražedkyní. Dal bys ji popravit?” ; “Je snad vražda spáchána na někom jako byl Lautus zločinem?” “A je vražda vražedkyně zločinem?”; “Až se rok s rokem sejde, sám budeš muset podobná slova pravit. Chápu však, že dnes se jich zdráháš…” vybavil si Creagan svou návštěvu u vědmy. Věděl co musel nyní učinit. Příčilo se mu to, ale nemohl jinak. Musel něco říct…

     „Povstaň Trivete, nehněvám se na tebe,” pravil a nabídl ruku svému příteli, který ji vděčně přijal. „A ty pojď sem, má sestro, natáhl ruku směrem, kterým od něj stála Margarita. Srdce ho bolelo při pomyšlení na to co se chystal právě říci, ale věděl, že musí. Odpusť mi Leni…, pravil ve svých myšlenkách i když věděl, že ona už ho nikdy neuslyší.

      Margarita přistoupila ke Creaganovi a podala mu svou ruku i když poprvé ucukla když se jejich dlaně spojily. Creagan držel ruce obou milenců, když promluvil: „Lež, které jsi se dopustil, Trivete byla v zájmu mém i celé Aldormy a tak není proč by můj hněv měl padnout na tvou hlavu.” Pravil ke svému příteli, “A ty má sestro. Udělala jsi mnoho chyb. Zabila jsi dívku, kterou jsem miloval, a málem i mého syna. Ale je to už dva roky co se to událo a já se na tebe již nezlobím. Hněv můj vyprchal, když jsem tě nyní uviděl a když vím, že je s tebou můj přítel šťastný. Nemohu se ně tě více hněvat.” Creagan spojil jejich ruce. “Jsem rád, že jste se našli a tímto vám oběma dávám své požehnání…”

     Margarita s Trivetem před ním stáli a on si připadal spíše jako jejich otec než jako přítel a bratr. Bylo jasné, že hrozba kletby byla zažehnána.

     „Ale co zákony, můj králi…,” začal Trivet, ale král jeho další slova zadržel.

     „Když se nad tím zamyslíme příteli. Bheirg zemřel dříve než mu stačila něco udělat. Michaelovi se také nic nestalo a Lenka… Lenka sama přec byla vražedkyně. To Lenka otrávila Lautuse a proto se ptám. Lze odsoudit za vraždu vražedkyně?” Trivet netušil co by měl říci. Takového Creagan neznal. „A i kdyby ano… Není nikdo kdo by ji žaloval za to co spáchala. Proto nemůže být žádný soud.  „Trivet se podíval na Margaritu a setřel jí slzy z tváří. Neuměl vypovědět co pocítil. Tu neskonalou vděčnost vůči Creaganovi… Margarita se styděla před svým bratrem. Nečekala že je to možné, že by jí kdy mohl doopravdy odpustit. Nyní ale poznala že ano. Byl to její starší bratr a nyní se zachoval jako opravdový král.

     „Nikdy nemohu odčinit co jsem učinila, bratře…” Vypravila ze sebe skrze vzlyky.

     „Ale já nic nežádám. Pro mne bude odměnou, budete-li oba šťastní…” Usmál se na ně a pustil jejich ruce.

Creagan tu noc vyjel i s Trivetem na místo určené k souboji mezi ním a vůdcem barbarů. Jejich zvolený náčelník však nedorazil. Kdosi ho údajně zabil. Podle pravidel daných jejich zvyky se tedy měl stát vládcem i jejich území, to ale Creagan nežádal. Ponechal jim jejich volnost s tím, že žádal aby se náčelníci jednotlivých kmenů zavázali věrností jemu i celé Aldormě a místo války tak vzniklo velké spojenectví…

Morová nákaza ustala. Nikdo další už se nenakazil. Bylo sice mnoho mrtvých, ale hrozba dalších úmrtí byla zažehnána. Vztahy mezi Aldormou a Tristenolem, zůstaly napjaté, dokud ale žil Luthomar Niman měl Creagan jistotu, že dávná smlouva a dohoda mezi jejich zeměmi nebude porušena.