Umění odpouštět - Epilog

Umění králů

     Creagan seděl na posteli a Michael si hrál s hračkami na zemi před ním. Pozoroval svého syna a byl hluboce zamyšlen. Znova a znova přemítal nad vším co se stalo za poslední čas a hlavně se stále vracel ke svému poslednímu rozhovoru s Margaritou.

***

     Přišel do trůnního sálu a Margarita tam už byla. Hleděla na okno se svou tváří a plakala.

     „Obdivuješ Lucasovo dílo, sestřičko?” ptal se jí.

     „Neměla by tu být má tvář, bratře… Proč jsi jej nechal zasadit?” odpověděla mu otázkou.

     „Protože jsi pro náš lid udělala hodně a neměla by jsi být zapomenuta,” odpověděl jako by nic. Margarita se ale od skla odvrátila.

     „Náš lid?”

     „Ano, jsi má sestra. Je to tedy náš lid.” Margarita Creagana objala a plakala mu na rameno. I on ji objal. Konejšil ji jako ještě nikdy. „Neboj sestřičko. I ty budeš šťastná…,” zašeptal.

    ***

      Nyní, když na to Creagan vzpomínal, cítil se zvláštně. Vždyť on jí doopravdy odpustil…

      Náhle se před Creaganem objevil Frundor. Byl malý, ne o moc větší než Michael. Krásný, vznešený drak, jehož modré šupiny se leskly jako nejčistší hlubiny nebe nad jejich zemí a svýma duhovýma očima se zahleděla na Creagana.

     „Umění odpouštět, Creagane, je umění králů…” řekl mu jen v myšlenkách.

     „Proč to všechno, Frundore?”

    „Jak jinak bys mohl být opravdový král? Musel jsi se ty i tvá sestra hodně naučit. Oba jste poznali hodnotu odpuštění. Oba jste poznali to, pro co se Lenka dvakrát obětovala.”

     „Myslíš, že se na mě nezlobí?”

     „Pro to co jsi řekl? Jistě, že ne. Ona je teď výše než kdokoliv z nás. Ví, proč jsi to udělal a jestli chceš vědět můj názor… Byla by na tebe hrdá…”

     „Díky Frundore…,” řekl jen. Právě tohle teď potřeboval slyšet. Ujištění že by s ním Lenka souhlasila. Když si jen vzpomněl na všechny ty hádky, co spolu zažily…

     Dráček vycenil zuby v komickém úsměvu, tlamou lehce posunul k Michaelovi dřevěnou káču a se zábleskem modré záře, zmizel z králových komnat.