Umění odpouštět - Kapitola 5

Nový život

* U vědmy *

     Orena dala dýku pryč a pevně ji uchopila na spáncích. Začala odříkávat cosi v tajemném jazyce a Margarita se postupně propadala do sebe sama, až nezbylo nic. Jen ty hádající se hlasy, v černočerné tmě.

     “Slyšte mě! Slyšte vy Neposlušné!” zahřměl Orenin hlas v její mysli a všechny hlasy v ní samotné utichly.

     “Jste sestrami, jste trojčaty v jediné. Jako i bohyně matka země jest trojjediná. Zanechte svého sváru! Není ho zapotřebí,” kázala Orena a při tom se toulala Margaritinými vzpomínkami a hledala okamžik, kdy poprvé vzepjalo se v ní její šílenství. Nalezla jej.

         “Copak to nechápeš? Byla jsem jediná žena, která nebyla nikomu zaslíbena a Creagan byl jediný, starší muž než já, který byl ještě bez závazku. Zamilovala jsem se do něj a doufala jsem, že se někdy stanu jeho ženou. Přála jsem si, aby i on cítil totéž, co já. On mě však nemiloval. Nikdy mi to neřekl přímo, a proto jsem tajně dál doufala. Kdybych věděla, že je můj bratr, tak bych se takhle nemučila. On to věděl a ubližoval mi. Měl mi říct pravdu. Teď trpím víc. Vědomí, že mi lhal vlastní bratr je snad bolestivější, než to, že není žádný muž, který by mne miloval,” plakala. Jenže Lenka ji nedokázala utěšit.

     “Alespoň máš volnou cestu. Můžeš si s ním dělat, co je ti libo. Máš jistotu, že už ti nebudu stát v cestě. Přeci proto jsi neudržela tajemství,” vpálila jí najednou do obličeje. Bylo to od ní tvrdé, to ano. Za celý svůj život neměla žádnou opravdovou kamarádku a když už si myslela že jí nalezla v Lence, zklamala se. Snad doufala, že to zkousne, že k ní přijde, omluví se jí za způsobenou bolest a řekne něco ve smyslu “Však se určitě najde někdo kdo tě bude milovat…“, Jenže to se nestalo. Lenka odešla…

     Orena viděla co se v tom lese všechno stalo. Rozuměla Lence, ale chápala i Margaritu, která, ač to nikdy nedávala znát, byla velmi citlivá žena. Když věděla, kde ten spor začal, musela všechny její vzpomínky uzavřít. Vystavěla silnou zeď kolem jejího nejzasšího podvědomí, tak silnou, že ty hlasy nemohly proniknout ven. Ne, alespoň do té doby, než splynou v jediný… Zbytek její mysli ponechala prázdný, jako u člověka, který úplně ztratil svou paměť. Teprve, když bylo vše hotové, pustila Orena Margaritinu hlavu ze svého sevření a ta zmateně otevřela oči.

     “K-kde t-to jsem?” ptala se nevinným, téměř až dětským hlasem.

     “Jsi v mém skromném příbytku dítě,” odpověděla Orena s lehkým unaveným úsměvem. Toulky pomatenou myslí jí velice vyčerpaly.

     “A k-kdo jsem?” ptala se Margarita dál. Stařena se trochu zamyslela, které jméno by bylo nejvhodnější a pak pravila: “Na to musíš přijít sama, dítě, ale pro teď. Po dobu, kterou strávíš zde, přijmeš jméno které ti dám.” Žena na vědmu vypoulila své tmavé modré oči a vědma pravila: “Přijmi nyní jméno Valeria Frazerová.”

     “Valeria… To zní hezky…,” odpověděla Margarita, nyní už Valeria, která to jméno několikrát tiše řekla, aby si jej zapamatovala.

     “Valeria Frazerová byla kdysi dávno manželkou velkého Sida Clemense, prvního krále Aldormy…,” začala jí Stařena vyprávět příběh, který pro jiné byl legendou, ale pro ni. Pro Orenu byl skutečností, která navždy změnila její život. Co už ale nezmínila bylo, že Valeria byla její mladší sestrou…

     Margarita naslouchala skřípavému hlasu staré ženy a prohlížela se v malém zrcadle, jako by doufala, že jí pohled do vlastní tváře pomůže odhalit vlastní minulost. Dívala se do zrcadla a tak hleděla do tváře zhruba dvaatřicetileté ženy s tmavě hnědými dlouhými, lehce vlnitými vlasy, které by jí mohla závidět kdejaká jiná žena a tmavě modrýma očima.

* Na zámku *

     „Kde chceš začít, příteli?” ptal se Trivet svého krále a přítele, když to ráno usedali na koně, připraveni hledat Margaritu.

     „Nevím, Trivete. Snad na místě bývalé vesnice Talron. Tam byla naposled šťastná, tam naposledy byla ona jediná dědička trůnu,” vyslovil Creagan a z celé duše doufal, že ji tam skutečně nalezne.

     „Myslíš že byla ještě schopná takto uvažovat?“ Vyslovil Trivet pochybnosti plné skepse.

     „V něco doufat musím a pokud nebude tam, můžeme přemýšlet nad dalšími variantami. Myslím však že se shodneme na tom, že v přírodě nepřebývá, neboť by tam dlouho nepřežila.

     Popohnali koně v cval a vyjeli ze zámku tam, kde stávala jejich vesnice, když ještě byli považováni za zrádce.

* U vědmy *

     Valeria - Margarita to ráno vstala, učesala se a omyla si tvář ve džberu. Než měla obdržet snídani byla požádána aby podojila kozu. Stařena jí ještě došla ukázat jak se to dělá a pak už ji tam zanechala samotnou.

     Snažila se. Opravdu se snažila, ale ať dělala co dělala, nedařilo se jí vemeno správně uchopit. Když už vycáklo trochu mléka bylo to vedle a koza nespokojeně zamečela.

     „Pšššt,” klidnila to rohaté zvíře Valeria. Nepodařilo se jí to. V Bandasce měla sotva na jeden hrnek mléka a šaty měla celé propocené a postříkané mlékem. Za tu kratičkou chvíli už páchla kozími bobky, neboť chlívek jich byl plný a ona si do nich omylem klekla.

     „No nic moc,” podotkla vědma, když jí přinesla bandasku. „Ale dobře, na poprvé to šlo. Teď se najez a pak půjdeš vyklidit chlívek,” poručila a podala jí misku s ovesnou kaší. Valeria se na to chvíli jen dívala, ale pak uznala, že hlad je silnější a tak se hladově pustila do jídla bez jediného slova o tom, že je kaše bez chuti. A to opravdu byla. Orena jí nesměla rozmazlovat. Potřebovala z ní během krátké doby udělat samostatnou silnou ženu, která dokáže i něco jiného než jen komandovat lidi. Potřebovala jí dát zcela jiný život, než znala coby Margarita. Tato nová osobnost v ní musí být tak silná, aby přežila konfrontaci s tou minulou, až přijde správný čas.