Vždy druhý - Kapitola 9

Sidův příběh

Bylo mu jakoby ho vedli na popravu. Ne, že by snad věděl jaké to je, ale rozhodně se cítil mizerně. Nesl se jako páv a stopy do písku vrýval suverénně a beze studu, alespoň na pohled, ale uvnitř něj zuřila bouře strachu a nelibosti. Považoval za jediné štěstí, že se po nich nikdo příliš neohlížel. Zřejmě nebylo nijak neobvyklé, aby rytíř někam odváděl přítomná pážata. Ostatně měli všichni na práci důležitější věci než právě je.  A Kam nás vlastně vede? Nevěděl.

Pan Dantes zamířil k prostřednímu vchodu do budovy, přímo proti bráně do kasáren. Daren se držel poblíž svého pána a Loqar se šel v závěsu za nimi. Znovu a znovu si přehrával celý dnešní den, který se zdál snad nejhorším v jeho dosavadním životě. Zjistil, že si vlastně vůbec není jistý co teď přijde. Bude potrestán? A Pokud ano, tak jak? Dozví se to otec? Netušil čeho z toho se více bojí. Jistý si byl jediným. Nenávistí k malému Darenu Halimovi, který mohl za jeho současnou situaci.

Prošli dveřmi, které jim otevřel jakýsi další panoš a chodbou za nimi rázně pokračovali stále hlouběji do útrob toho nenasytného chřtánu, než se dostali ke schodišti, po němž vystoupali do patra. Pan Dantes se jedinkrát nezastavil. Vedl chlapce stále dopředu až k masivním kovaným dveřím, kde zaklepal.

 „Dále.“ Ten hlas si Loqar nemohl splést. Clemens…, jeho nejhorší obavy se měly právě naplnit.

Rytíř na nic nečekal, otevřel a vešel do velínu. Byla to vcelku prostorná místnost s židlemi, stoly, mapami na nich a jednou velkou na zdi.

„A´, Dante, rád tě vidím,“ usmál se Sidus, právě zvednuvší hlavu od nějakého pergamenu.

„Zdravím, generále,“ nasadil Dantes ryze vojenský tón. Generálova tvář potemněla když si všiml obou pážat.

„Nuže, co se stalo?“, zeptal se podezřívavě. Mezi těmi dvěma bylo něco co Loqara nutilo k obezřetnosti. Jakoby snad nepotřebovali mnoho slov na to aby pochopili situaci.

„Našel jsem je ve sporu.“, vysvětlil Dantes a přešel po bok Clemensovi. Teď bylo Loqarovi k ničemu, že stačil zastrčil svůj meč do pouzdra. Kdyby býval rytíř řekl ve vádě, byla by to jen bezvýznamná potyčka. Mezi pážaty se takové věci moc neřeší. Spor značil souboj se zbraněmi a on byl bohužel jediný, kdo v tomto sporu zbraň měl, což znamenalo, že už nyní je jeho pozice značně oslabená.

„Ve sporu?“ Clemensův pohled sjel oby chlapce zastavivší se na jílci Loqarova meče až se chlapci ještě více zrychlil dech.

„Ano.“ Dantes stočil pohled tímž směrem jako jeho generál.

„Jsi v pořádku Darene?“ zeptal se pak Clemens přátelsky mladšího z chlapců.

„Ano, pane,“ vyhrkl panoš dychtivě, i když studu ve tváři se zbavit nedokázal.

„V pořádku, Dante se svým pážetem si to vyřídím sám,“ ohlédl se Sidus po svém příteli, „nemusíš mít starost, předpokládám, že se to již nebude opakovat, že?!“ po očku se vrátil zpět k Loqarovi, který velmi přiškrceně přitakal.

„A-ano, p-pane.“ Vůbec mu ta slova nechtěla přejít přes rty. Dantes přikývl a věnoval Sidovi chápavý vážný pohled. Ten ale kývl hlavou ke dveřím, kudy rytíř i se svým panošem vzápětí odešli.

„Odpusťte, pane. Nechtěl jsem aby to tak dopadlo, ale on…“

„Žádné ale, Darene. To co se stalo je vážný prohřešek!“ zaslechl Loqar ještě z chodby, než je jejich kroky odnesly z doslechu. Zůstal tu s Clemensem zcela sám. Bylo to teprve podruhé co zůstali sami. Vlastně poprvé jak si uvědomil. Vždyť ve stájích je tajně poslouchal Daren…

Očima se zavrtával do dřevěné podlahy jako nějaký červotoč, ale nepomáhalo to. Nastalé ticho ho tížilo na bedrech stále silněji.

Clemens se posadil a rukou mu pokynul k nejbližší židli.

„Posaď se.“ Vyzval ho.

V první chvíli si myslel, že se ani nepohne, ale v té další už seděl naproti generálovi a srdce mu hrozilo vyskočit z hrudi. Sám sebe přesvědčoval, že se vlastně nic nestalo a byl v právu, ale tak nějak tušil, že to mu teď příliš neulehčí.

„Tak,“ opřel se generál lokty o kolena a sepjal ruce pod bradou, „jsi mým panošem sotva pár minut a už děláš potíže. Jak mi to vysvětlíš?“ Loqar mlčel. „Dobrá, zdá se že jsi to stále ještě nepochopil. Doufal jsem, že jsem byl na dvoře dost přesvědčivý. Zdá se ale, že jsem se mýlil.“ Podotkl, vstal a otočil se čelem k velké mapě na zdi.

„Ať se ti to líbí nebo ne a tvá zášť ke mně je sebe větší, jsi nyní mým panošem. Být panošem rytíře, ale neznamená jen být jeho sluhou, jak si zřejmě myslíš.“ Loqar se odvážil vzhlédnout. „Být panošem znamená, být důvěrníkem a přítelem svého pána. Nejspolehlivějším, nejtajnějším a nejrychlejším poslem, pokud je třeba. Vykonavatelem jeho poslední vůle, pokud nějakou měl, či pomsty, pokud byl zabit nečestně. Panoš je pravou rukou, když rytíř svoji ztratil v boji. Meč z nejčistší oceli. Pes který věrně stojí, poslouchá, ale také nedovolí aby jeho pán udělal chybu.“ Když Clemens mluvil znělo to moudře. Loqar ještě nikdy neslyšel někoho takhle mluvit. Připomnělo mu to onu chvilku ve stájích, než se ho generál ptal, zda jej nenávidí. Neodvážil se cokoliv říct. Nevěřil úplně tomu co mu nyní jeho pán říkal, ale znělo to zajímavě. Neuměl si představit, že by spolu měli mít takový vztah, jaký mu teď popisoval. Neuměl si to představit u nikoho a kdyby býval generál nepřirovnal panoše ke psu, býval by o to možná i stál.

Znovu se na něj Clemens otočil. „Mezi panošem a jeho rytířem musí existovat bezmezná důvěra. Mohu ti důvěřovat, Loqare z Dramonu?“

Chlapec vytřeštil oči. Netušil co by na to měl říct a zda vůbec něco. Může mi důvěřovat? A můžu já jemu? Proč bychom měli? Já nechci být pes!

„Tak co se stalo mezi tebou a Darenem?“ Přerušil generál tok jeho myšlenek.

„U-urazil mě!“, odvětil zdráhavě.

„Urazil? To je velmi vážné obvinění…“, poznamenal Clemens zdvihl varovně prst a zadíval se zpět na mapu. Loqar nevěděl co na to říct, ani jestli bude generál ještě pokračovat a tak raději mlčel a rozhlížel se kolem. Sidus se opět posadil.

„Jak tě urazil?“, zeptal se s naprostou vážností a zájmem. To chlapce překvapilo. Čekal hodně, ale ne že se bude rytíř skutečně ptát na jeho pocity a názory. Čekal spíš od své služby zde jen teror.

„On…“ Musel se nadechnout. „On nás poslouchal. Tam ve stájích! Myslel jsem, že jsme byli sami a on tam byl přitom schovaný…! Když jste odešel, ukázal se mi a vysmíval. Měl tu drzost jednat se mnou, jako by mi byl roven a dokonce pochyboval o mém původu.“, rozohnil se. Clemens si povzdechl a vlídně se pousmál.

„A jen kvůli tomu, jsi tasil meč a na neozbrojeného?“ Loqar se zarazil a podíval na svého generála. Jak jen kvůli tomu… Copak to není dost?!

„Vysvětloval jsem ti přeci, že coby můj panoš, jsi roven všem ostatním tohoto stavu a fakt, že jsi jediný dědic Dramonského panství, na tom nic nemění.“ Poškrábal se generál na bradě. „Takže pokud s tebou Daren Halim jednal jako se sobě rovným, tak jednal správně. Pokud pochyboval o tvém původu, nebylo to od něj zrovna dvakrát prozíravé, na druhé straně ze zkušenosti vím, že Danteův panoš má sklony k přílišné upřímnosti. To si nemůžeš brát tak osobně.“ Pokoušel se celý incident zlehčit.

„A-ale…“

„Chováš se jako vyděšená myš, zahnaná do kouta, Loqare, uvědomuješ si to?“, zadíval se mu teď přímo do očí. „Daren tě jistě nechtěl urazit a ani se tě nepokoušel vyprovokovat k boji. To ty jsi měl zbraň, ne on.“ Mluvil vážně a Loqar se ze zcela nepochopitelného důvodu cítil hloupě. Srdce měl až někde v krku a nehty zatínal do opěrek židle.

„I kdyby tě skutečně urazil, měl bys právo jej vyzvat na čestný souboj muže proti muži se všemi pravidly, kterým takový souboj podléhá. Samozřejmě za předpokladu že jsi muž a tvůj soupeř rovněž. Ovšem ty jsi stále ještě chlapec, Loqare, nemluvě o Darenovi, který je mladší než ty. Mimo to, tohle nebyl čestný boj. Nebyli svědci. Tvůj protivník neměl zbraň a neměl možnost si ji ani zvolit. Nezachoval jsi se jako panoš ani rytíř, nebo šlechtic…“, pokýval důležitě hlavou. „Zachoval jsi se jako vzteklý, zbabělý pes a to je něco co se mezi rytíři neodpouští.“ Vysvětloval dál trpělivě. Loqar zahanbeně sklopil pohled k zemi a uvnitř kypěl vztekem. Zbabělý pes… Já?! Já nejsem pes! Ani zbabělec! Proč mi to říká, hm…?! Neměl by se mě snad zastat?

„Je to jen na tobě. Pokud chceš aby tě i zde brali jen jako pouhého spratka, tak můžeš dál pokračovat v načatém způsobu jednání. Pokud ale připustíš, že mám pravdu a nechceš být za zbabělce, tak ti navrhuji aby ses uklidnil a přestal bojovat proti všem projevům vstřícnosti, kolem sebe, rozumíš mi?“ Loqar nerozuměl. Nemohl uvěřit vlastním očím a uším. Tak jako generál teď s ním ještě nikdy nikdo nemluvil.

„C-co… Co tím myslíte?“

Sidus se konečně trochu uvolnil a znovu si mocně vydechl.

„Míním tím přesně to co jsem řekl. Nikdo ti tady nechce ubližovat. Nikdo tě nechce urážet, ani ponižovat. Tady jsi mezi lidmi, pro něž je čest víc než život. To je důležité si uvědomit. Jakmile si tohle připustíš, pochopíš, že ani já, ani Dantes, nebo malý Daren, ti nechceme ublížit, nýbrž, stojíme o to dát ti šanci. Nemám ve zvyku soudit lidi z doslechu, ačkoliv o tobě jsem slyšel samé špatné věci. Chci ti dát příležitost, abys dokázal, že se všichni mýlí.“ Znělo to vážně a upřímně. Ačkoliv si tím Loqar nemohl být jistý, příliš upřímnosti a vlídnosti v životě nepoznal a pokud se s něčím takovým setkal, dotyčný za ni byl okamžitě potrestán.

„Vy… Vy sám jste mě přeci za panoše nechtěl,“ pojednou zněl sám sobě jako malý kluk. Ten malý kluk, kterého v něm jeho otec tak zoufale potlačoval a kterého sám v sobě potlačoval i Loqar sám… Sidův úsměv se rozšířil, ale jeho oči byly stále hloubavé a zamyšlené.

„Ano, to je pravda. Ale to nebylo kvůli tobě. Trochu snad, ale byl bych skeptický ke každému, kdo by o to stál.“

„Proč?“, nedokázal potlačit svou zvědavost. Z nějakého důvodu měl dojem, že si nemůže nechat ujít příležitost se o generálovi dozvědět něco víc. Ten však opět zvážněl.

„Mohu ti tedy důvěřovat, Loqare z Dramonu? Neprozradíš nikomu nic z toho co ti teď povím?“ Chlapec dychtivě přikývl a pohodlněji se usadil.

„Přísaháš?“, zopakoval Clemens svou otázku.

„Ano...!“, řekl tedy nahlas. Proč by neměl přísahat? Je to přeci jen slovo, ne? Ne, nemínil ho porušit, ale kdyby musel jde přeci jen o obyčejný slib, něco imaginárního co se přeceňuje…

A tak Sidus Clemens začal vyprávět svůj příběh: „Také jsem býval mladý, abys věděl. Začínal jsem jako panoš, přesně jako ty. Bylo mi sedm let, když přišel otec, a vysvětlil mi že mě rytíř Tarnak přijme za páže na hradě svého rodu. Měl jsem mladší sestru, kterou jsem zanechal doma, ale spěchal jsem na hrad v očekávání důležité slavné služby, na jejímž konci mě čekají rytířské ostruhy, titul a jednou možná i bohatství a vlastní hrad. Dychtil jsem po velkých činech, bojích, slavných vítězstvích a monumentálním návratu domů, až dosáhnu všeho vytyčeného.“ Povzdechl si.

„enže když jsem přišel na hrad zjistil jsem hned několik věcí. Rytíř Tarnak byl notorický opilec a zhrzený, uzavřený muž uzavřený se sklony ubližovat všem a všemu kolem sebe. Bydlel jsem v malé komůrce s plesnivým kavalcem. Od rána do pozdního večera jsem vykonával těžkou a namáhavou práci na hradě jako ten nejposlednější sluha a za každé neuposlechnutí, nebo prohřešek jsem byl přísně potrestán. A nebyl jsem sám. Na hradě bylo i něco málo normálního služebnictva a já byl několikrát nechtěným svědkem znásilnění některé služky.“ Loqar vytřeštil oči. Copak mohl věřit něčemu takovému? O Rytíři Tarnakovi slyšel jen málo, spíš ne, než ano. Ale rozhodně ne tohle… Ani ve snu ho nenapadlo,že někdo jako Clemens mohl začínat právě takhle…

„Tolik jsem se na službu panoše těšil, ale když jsem jím byl poznal jsem její nejhorší úskalí a tváře. Byl jsem vlastně otrokem a zůstával jen proto, abych neučinil své rodině ostudu v naději, že jednou od něho odejdu a prokážu někde jinde svou oddanost, odvahu a čest.“ Znělo to vzdáleně a smutně. Clemens se už nedíval na své=ho panoše, nýbrž někam daleko za něj… Tak daleko do minulosti, o níž vyprávěl.

„Nemohl jsem říci sestře v dopisech, s níž jedinou jsem byl v kontaktu z lidí ze vsi, které jsem znával, co se skutečně děje na Tarnakově hradě. Kvůli ní i sobě. Kdyby se dopisy dostali do nesprávných rukou, mohlo by mě to stát život… A tak jsem psal samé lži aby si o mě nedělala starosti a trpěl každý další den…

Až pak mi bylo šestnáct let a náhodou jsem vyslechl, že rytíř Tarnak uzavřel s mým otcem dohodu. Rytíř, že mě přijme do služby za slib, že až má sestra dovrší sedmnácti let, stane se jeho ženou.“ Chlapec si odfrkl a to přimělo generála aby dál mluvil.

„Miloval jsem svou sestru, Loqare. To ona mě držela při životě celé ty roky. Byla mou silou, mým důvodem proč pokračovat… Ale teď se zdálo, že vše bylo marné. Že nakonec to bude ona, kdo na vše doplatí. Byla křehká jako dračí mládě a já věděl že po Tarnakově boku šťastná nebude. Nenáviděl jsem svého otce a nevěřil, že skutečně mohl něco takového udělat. Šel jsem za ním a křičel. A víš co mi nakonec řekl? Že jediné co chtěl bylo, aby byl náš rod opět slavný jako za dob Orise Dračí srdce. Jen pro to jsem já trpěl šest let své služby a má sestra měla trpět jako rytířova žena po mnoho dalších let…“ Nádech a výdech…

A tak jsem odešel. Utekl jsem v temné noci v naději, že pokud nedokončím svou službu u rytíře, nebude si ho muset Georgiana vzít…“ Hořce se pousmál a ten úsměv se vzápětí vytratil v ponuré tváři slavného rytíře.

Loqar tam seděl a nebyl schopen slova. Něco takového si neuměl ani představit.

„Už víš, proč jsem nechtěl žádného panoše?“, zeptal se ho generál a on jen zakroutil hlavou. Nechápal to.

„Protože jsem se bál, že bych mohl být stejný jako kdysi Tarnak…. Rozumíš mi?“ V očích mladíka však poznal, že mu nerozumí. „Jsem snad stejný, Loqare? Opravdu máš důvod mě nenávidět? Zamysli se nad tím…“, Vstal a přešel přes místnost.

„Teď jdi, zpátky do stájí. Tuším, že jsi práci ještě nedokončil, že? Přijdu za tebou, mám zde ještě práci. Prozatím máš o čem přemýšlet.“

V tom měl Generál Clemens pravdu. Opravdu měl o čem přemýšlet. A jak tak šel chodbami zpět na nádvoří a ke stájím, začínal chápat širší souvislosti i to, že má čím dál více nezodpovězených otázek a že sám neví co vlastně chce…

***

Princezna se vrátila z procházky v zahradách a zamířila zpět do svých komnat. Madam Turmondová si odešla odpočinout a ponechala svou paní pouze ve společnosti své komorné a…?

Jejího bratra!

„Victore?“, překvapeně něj pohlédla.

„Sestro,“ naznačil zdvořilou úklonu.

Valentýna se zotavovala z překvapení jen chviličku, než se pousmála a přešla k oknu odkud pohlédla do zahrad a bylo jí vše jasné. On nás viděl… Polil ji studený pot.

„Myslíš, že je moudré scházet se sama v zahradách právě s ním?“ Povytáhl přísně jedno obočí a založil ruce. Sestra se na něj otočila naoko dotčeně. To poslední o co teď stála bylo bratrovo kázání.

„Ale Victore… Byla to jen hra,“ posadila se na židli a služebná jí mlčky začala česat vlasy k obědu. „Chtěla jsem s ním jen mluvit o nic nešlo. Mimoto je to náš bratranec ať chceme, nebo ne.“

„Tebe nějak zaujal!“, propaloval ji stále tímtéž nehostinným pohledem.

„Ale prosím tebe,“ usmála se. „Nic se přeci nestalo…“ Snažila se celou věc co nejvíce zlehčit.

„Nic se nestalo?! Jak tohle můžeš říct. Jsi princezna!“

„A on je syn vévody. Dokonce jediný syn…“, obhajovala se. Úsměv jí trochu zvadl. Kázání se jí vyhnout nepodařilo

„Copak ty nevíš co se udělal?“, opřel se o její stolek tak blízko až cítila jeho voňavku a dech.

„Takže mi můj bratr a korunní princ radí abych dala více na pomluvy, než vlastní úsudek?“, škádlila ho. Ať si Victor říká cokoliv, nemůže jí zabránit aby se trochu pobavila a rozptýlila s někým, kdo je jí sympatický.

Povzdechl si a sklopil hlavu, že mu delší černé vlasy spadly do obličeje.

„Podívej…“, znovu se na ni podíval, „Nemůžeš nechat madam Turmondovou v bludišti a sama se v zahradách, kde tě může každý vidět, scházet s mladými muži pochybné pověsti. To se na princeznu nesluší a ty to víš moc dobře. Představ si, že by se o tom doslechl otec…“ To už se na něj obrátila.

„Otec, nebo král?!“ Snažil se ji chránit a tohle příkré chování jej uráželo.

„Na tom nezáleží…“, odsekl. „Po tom co jsi předvedla na plese si nemůžeš dovolit zapomínat na svou pověst!“, naléhal.

„A proč mi to říkáš? Kvůli mně, nebo se bojíš, že žádná komtesa nebude mít zájem o bratra princezny s pochybnou pověstí.“, pravila úsečně.

Vstal a přešel přes celý její pokoj tam a zpátky.

„Odpusť… Nemyslím to ve zlém, Viku, ale uznej sám. Všechna ta škrobená etiketa a pravidla. Loqar k nám přijel poprvé a mě zajímal. Měl jsi ho slyšet, když se mnou tančil…“ Bratr jen mávl rukou. „Je ztracený stejně jako my.“ Dodala. Jí alespoň ztracený připadal. Stejěn jako si občas ztraceně připadala sama.

„Mluv za sebe.“

„Dobrá, tak je ztracený stejně jako já. Nic se nestalo. Seděli jsme na lavičce a mlčeli. Mimo to, dozvěděla jsem se díky tomu, že pan Clemens nakonec souhlasil a přijal jej za svého panoše. Nemyslíš, že to také něco znamená?“, zkusila to znovu.

„Díky tomu že jste seděli na lavičce mlčky jsi se dozvěděla, že byl přijat za panoše?!“, pousmál se neupřímně.

Princezna svěsila ramena. „Musíš neustále překrucovat co říkám?“

„Já nic nepřekrucuji, na to si stačíš sama. Mimo jiné, už jsi mohla přijít na to, že slova a pomluvy jsou leckdy tou nejsilnější zbraní. Jestlipak víš, proč otec trval na tom, abys vstoupila do společnosti již nyní?“ To jí zajímala a tak se na bratra prudce otočila až tím služebné zkomplikovala práci s česáním.

„Protože uznal, že máš již věk na to, aby ses provdala, pro to. Očekává, že než ti bude osmnáct, budeš již s někým zasnoubena. A kdo myslíš, že se bude zajímat o princeznu s pochybnou pověstí? Jen ti, kteří touží po lepším titulu a bohatství… - “ Chtěl ještě něco říct, ale sestra ho nenechala.

„T-to není možné… To přeci…“, otřásla jí jeho slova.

„Je to tak. Musíš si teď dávat pozor, nechci ani pomyslet, co by mělo za následky, pokud by někdo nabyl dojmu, že ty a Loqar… - “

„Odejdi.“, přerušila jej znovu a odvrátila se od něj. Cítila jak jí srdce rychle buší až měla pocit, že omdlí.

„Musíš… - “

„Odejdi!“