Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 11

      Vždy druhý - Kapitola 11 Po všech těch událostech v Tristu čeká Loqara další cesta. Tentokrát po boku Sida Clemense. Valentýna zůstává v paláci a z vikomta je panoš. Náš příběh ale tzeprve začíná :D

      Zmatek

       

       

      Po všech těch otázkách, které ho sužovali. Po otci, Clemensovi, princezně, sluhovi, panoši Darenovi, štolbovi, byla služka stojící ve dveřích, pohledné děvče v černobílém úboru, jako drak, jenž na sebe vzal lidskou podobu. Slova, která vyřkla, mu zněla jako rajská hudba nesoucí vysvobození.

      „A-ano, to jsem…“

      V ten moment byl opět na nohou a meč sklonil k zemi. Štolba už svůj zamýšlený pohyb rukou nevykonal a raději se věnoval hřebci, jenž se měl stát panošovou obětí.

      „Má paní, vám posílá list,“ hlesla se skloněnou tváří služka. Dopis svírala v dlani opatřený pečetí orlice.

      Loqarovi srdce stále bilo jako splašené. Snažil se zachovat hrdost, ale s ohledem na to v jaké pozici se nacházel před okamžikem, se to zdálo nemožné.

      Vykročil k ní pavím krokem. Patřil k němu stejně jako pohledná tvář a delší plavé vlasy, které si bude muset brzy nechat ostříhat. Ještě jednou se ohlédl na muže, který ho chtěl potrestat za něco, co ani nestihl spáchat. Jejich oči se střetly a na stájníkovi byla znát nevraživost a možná i hněv. V Loqarovi se něco pohnulo.

       

      ***

       

      Vrátil se z projížďky a byl zlostí bez sebe. Ten kůň ho zase shodil. Div že ho nerozmačkal, jak sebou prostě fláknul na zem. Loqara bolelo celé tělo. Učitel mu nevěnoval už ani jediný pohled a chlapci bylo víc než jasné, jak asi bude otec na takovou zprávu reagovat. Koně mu vždy přišli krásní. Otec mu říkal, že každý šlechtic potřebuje koně. Kvalita koní a jejich počet je skoro stejný odznak pro vévodu, coby jeho znak, pečeť erb, pověst, nebo bohatství.

      Jenže teď tohohle koně nenáviděl víc než co jiného.

      Vplížil se do stájí, když už ta nikdo nebyl, ještě tu noc. Vzal si tu zdobenou dýku, co dostal k dvanáctým narozeninám, opálil její ostří nad svíčkou a díval se při tom tomu koni do očí. Teď se mu pomstí za všechnu to bolest. Teď ho zničí, za trest, co mu provedl! Kůň, který shazuje svého jezdce, přeci není dobrý kůň, ne? A vikomt jako on by měl mít jen dobré koně.

      Zvíře poznalo nedobré úmysly a začalo se vzpouzet. Loqar se jen usmíval. Cítil zadostiučinění. Ono se ho to bálo a on si připadal jako NĚKDO. Měl v rukou osud toho zvířete a dnes určitě nebude milosrdný pán…

      Kůň nervózně podupával. Když mu otevřel kotec, pokusil se hřebec utéct, ale Loqar ho chytil za uzdu. Chtěl se k němu dostat zezadu, aby mu přeřízl šlachy. Hnědák ale pohodil hlavou, až se mu vytrhl a chlapci zbývalo jediné, bodl ho do nejbližšího místa, na které dosáhl a kde ho mohl vážněji zranit - do krku.

      Zvíře bolestně zaržálo, zazmítalo se a chlapce ostříkla jeho krev. Zmítalo se v bolestech. Ostatní koně ržáli ve sborovém volání o pomoc. Bušili kopyty o kotce, a jejich druh tam před Loqarem umíral…

      Na jednu stranu cítil zadostiučinění, na druhou se necítil vůbec dobře. Ze všech stran ho pozorovaly koňské oči a jemu na čele vyvstal studený pot… Rozběhl se pryč. Z té krve se mu zvedl žaludek a tak se pozvracel, sotva vyběhl ven.

      Motala se mu hlava a cítil se slabý. Koně tam uvnitř se ne a ne utišit a jemu to nešlo z hlavy. Měl pocit, že snad neřehtají ve stájích, nýbrž v nějakém chrámu, jako je slyšel ozvěnou.

      Netušil jak se dostal do pokoje, tu krev ze sebe smýval ještě hodinu. A celou tu dobu nečekal na nic jiného, než otcův hněv…

       

      ***

       

      Ta vzpomínka ho zasáhla nečekaně a silně. Bylo to už dva roky zpátky, ale stejně se toho nedokázal zbavit. Loqar zvedl hlavu ještě pyšněji a odvrátil se od štolby. Teď přeci nedá najevo slabost, ne? Za to, že tak vůbec mohl učinit, vděčil právě té služce, která mu přinesla onen list. Ne, že by si to snad chtěl přiznávat.

      Natáhl k ní ruku a prsty se mu třásly. Vzal si list prudčeji, než chtěl a ani nepoděkoval. Služka odešla a jemu se už nechtělo zůstávat ve stájích sám se štolbou. Raději vyšel ven, aby si dopis přečetl na čerstvém vzduchu…

       

      ***

       

      Když Loqar odešel, zůstal Clemens v pracovně sám. Díval se za tím hochem a přemýšlel o něm. Nikdy neměl rád Ludvíka Nimana, ale na druhé straně, Král Villafran byl jeho spolubojovníkem a přítelem několik let. Nemohla být pravda, že jejich krev je zkažená. A možná, že Loqar není tolik jako jeho otec. Koneckonců, co u něj viděl? Slušný tanec, vzorné stolování, vzpurnost, ale také jistý talent pro šerm a odhodlání. Musel mu přiznat jistý charakter a vnitřní sílu, i když je zatím zcela evidentně usměrňována špatně. Ale kdyby se ho opravdu ujal? Kdyby ho naučil to, co jeho musel naučit sám život? Vždycky si moc přál syna a než si bude smět vzít svou vyvolenou ještě nějaký ten čas potrvá…

      Mimoděk sáhl pro kresbu, kterou jim před časem udělal jistý kejklíř o Dračí noci. Jeho milá se na ní usmívala a on se jí i na tu dálku co je dělila tak mohl kdykoliv dotknout a pohladit její nádherné vlasy.

      Kdosi zaklepal.

      „Dále,“ vyzval zcela bez přemýšlení a obrázek tak-tak uschoval, než se dveře otevřely a dovnitř vešel Dantes.

      „Příteli,“ oslovil jej srdečně, vstal a podal rytíři ruku. Ten ji přijal a kývl generálovi hlavou na pozdrav.

      „Je to politováníhodné, omluv prosím toho hocha, je panošem sotva pár minut,“ usmíval se Sidus ale na závěr si unaveně povzdychl.

      „To je v pořádku, však znáš Darena, co na srdci to na jazyku a hlava kráčí se zpožděním,“ zasmál se jeho protějšek.

      „To ten můj má zatím spíše opačný problém,“ přisadil si generál. „Víc na jazyku než na srdci a hlava mu zatím neslouží.“

      „Jak dlouho se vlastně zdržíš v Tristu?“

      „Zítra odjíždím do Telmiru.“ Naklonil se nad mapu, kterou měl rozloženou na stole. „Ale teď půjdu za ním, než provede nějakou další hloupost.“ Ještě příteli ve zbrani kývl na pozdrav a vyšel ven…

       

      ***

       

      Když následující ráno opouštěl Loqar Niman brány Tristu, po boku generála Clemense, cítil se hrozně unavený. Všechen ten stres a včerejší námaha, protože štolba ho při učení jak se správně postarat o koně, vůbec nešetřil, ho doháněly. Ještě nikdy se tolik nenadřel. Na rukou měl puchýře, jak pomáhal při kydání hnoje, taky mu Clemensův kůň šlápl na nohu. Zkrátka si neuměl představit horší začátek své „služby“. A už teď ji nenáviděl.

       „Musíte to brát, mladý pane, jako herec svou roli. Máte být panošem, je to jen divadlo. Nikdo vám nemůže vzít, kým jste doopravdy. Jste vikomt z Dramonu, jste králův synovec, velmi bohatý šlechtic se vznešeným jménem a výsostným znakem. Jednou to skončí a vy, budete opravdovým pánem svého a mnoha jiných životů.“ Radil mu sluha, kterého přijal do svých služeb tam v zahradě, na procházce. „Dělejte, co chce. Až vám bude vykládat o cti rytířů, neváhejte přitakat. Dělejte všechno, co se od vás chce. Získáte-li generálovu přízeň. Budete jedním z těch vlivnějších osobností na dvoře vašeho strýce.“ Jenže to mu právě teď připadalo velice složité. Navíc to vlastně asi mnohdy znamenalo lhát. „…Neumíš se ještě dostatečně ovládat, abys něco takového cíleně sehrál, jako herci hrají své role.“;  Slova jeho otce se mu vrátila jako bumerang. Navíc mu Clemens říkal: „Vysvětloval jsem ti přeci, že coby můj panoš, jsi roven všem ostatním tohoto stavu a fakt, že jsi jediný dědic Dramonského panství, na tom nic nemění.“ Kdyby jen všechno nebylo tak příšerně složité…

      Šel se po práci rozloučit s otcem a matkou. Směl si vzít i několik osobních věcí a také ho čekala tajná schůzka s princeznou Valentýnou…

      „Chci, abyste se mi dvořil, bratránku.“ Žádala ho tu noc. „Chcete rozčilit svého otce, a já svého. Víte, jak budou oba překvapení, když se o mne budete ucházet a já udělám všechno proto, aby nikdo neměl pochyb o tom, že vaši dvornost přijímám?“ Znělo to jednoduše, ale ono na tom nic jednoduchého nebylo. Znělo to jako další role, kterou bude muset hrát a on přitom ještě vůbec netušil, jaké stanovisko zaujme k jiným, mnohem důležitějším problémům, než byl tento.

      Jeli zamyšleně a tiše. Dokonce i Loqar dostal propůjčeného jednoho z koní. Klidnou, rozvážnou, černohnědou klisnu s bílou skvrnou na čumáku. Ačkoliv, jen proto, že se za něj Clemens zaručil, což chlapec vůbec nechápal. Vždyť proč by něco takového měl dělat?

      „…když mu vylíčíš osud chlapce pod přísným a krutým otcem, vymyslíš si nějaké zajímavé situace, které ho dokáží dojmout, pojme tě nejen za páže ale klidně i za nevlastního syna,“; „Mohl bys zařídit, aby byl Clemens co nejdál od tvého strýce, nemyslíš…? Mladý nezkušený panoš v nebezpečí…“

      Nejraději by na to všechno zapomněl, kdyby mohl. Vypustil by to z hlavy, zahodil a nechal za sebou, začal úplně od začátku…

      Jenže to nemohl.

      Na jednu stranu nemá zapomínat kdo je, na druhou to musí zapomenout, aby mohl být pážetem. Na jedné straně musí poslouchat otcových pokynů, na druhé se musí dvořit princezně. Napadlo ho, že jestli to takto půjde dál, brzy přijde o rozum.

      Pole po obou stranách dlážděné cesty pomalu řídla a měnila se v neobdělávaná luka. Po první hodině jízdy už stanuly ve stínu listnatého lesa, do něhož se vnořily s naprostou samozřejmostí. Ani jeden z nich se ke včerejšímu dni nechtěl vracet v případném rozhovoru a tak mlčeli.

      Lesem se ubírali několik dalších hodin. Minuli dva vozy, tři skupinky prostých prostých lidí, zahlédli jeden posed a projeli mezi dvěma mýtnými, kamennými věžičkami s minimem vojenské posádky.

      Cesta jim utíkala jen zvolna a Loqar ji pro množství myšlenek téměř nevnímal. Že jeli pomalu, zvládl jízdu na koni dobře a že klisna nevycítila žádné nepřátelské úmysly, neměla potřebu jej shazovat.

      Když vyjeli z lesa, odbočili na rozcestí. To bylo poprvé, kdy toho dne panoš na svého rytíře promluvil.

      „My jedeme do Merlachu? Proč?“ ptal se tiše.

      Ve tváři generála se nepohnul jediný sval. Po tom incidentu, jenž mu vylíčil štolba, si nebyl jist, jestli jeho domněnky ohledně Loqara byly správné a opravdu by se ho měl ujmout.

      „Na hrad hraběte Fojtla a jeho ženy.“ Byla jediná strohá odpověď, které se chlapci dostalo.


      Vydáno: 27.8.2016 23:17 | 
      Přečteno: 178x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde