Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Vždy druhý

      Vždy druhý - Kapitola 4

      Vždy druhý - Kapitola 4 Snídaně skončila a Loqar konečně poznává, jaký že trest si pro něj otec připravil. Co když se ale rozhodne žádat po svém otci vysvětlení? dostane se mu jej? A pokud ano... Nebylo by bývalo lepší, kdyby to nevěděl? Hněv. Ten si proklestí cestičku jeho srdcem, ale proč vlastně? PS: Děkuji Eillen, že to po mě přelouskala ještě před zveřejněním. Mě osobně se to nelíbí, přijde mi to hrozné, ale jí vadila jen jenda malá část, tak jsem ji trocu přepsala, snad to teď už bude lepší.

      Otec a syn

       

      Loqar si nepamatoval nic z cesty mezi jídelnou a komnatami svých rodičů, kam je doprovodil. Následoval je jako tělo bez duše. Nenacházel sám v sobě jedinou konkrétní myšlenku mimo té, že si přeje aby ho generál Clemens za panoše nepřijal a nenávisti k vlastnímu otci. Uvědomil si však také, že ono odmítnutí by mu mohlo navždy pokřivit pověst ještě více než klepy, které ho již nyní jistě provázely. Co by jinak mohlo znamenat princeznino chování, pohledy lidí v sále a věta: „…pro nezvladatelnost svého syna,“?

      Sotva se za nimi zavřely dveře, cítil už jen hněv kolující jeho žilami jako prudký jed. Ludvík Niman o svého syna ani pohledem nezavadil a místo toho se došel posadit do pohodlného křesla u krbu, zatímco Lotrein se usadila k toaletnímu stolku, kde si začala sundávat své šperky.

      „Tohle je můj trest?! Být páže generála Clemense. Celou dobu jsi to plánoval!“ osočil se na svého otce, který odtrhl svůj zamyšlený pohled od vyhaslého krbu a věnoval jej synovi. Tvář se mu zkřivila pobavením nad Loqarovým hněvem. „Proč?! Proč se mě chceš za každou cenu zbavit?! A co znamenají všechny ty náznaky ohledně mého chování?!“ nadechl se aby pokračoval, ale pan Niman ho přerušil pohybem ruky.

      „Posaď se synu!“ řekl tak chladně až Loqrovi přeběhl mráz po zádech a nevyřčená slova zanikla ještě dřív než našpulil rty.

      Podvolil se.

      „Dovol abych ti to vysvětlil.“ Začal otec již mírněji, avšak stále zněl jeho hlas zlověstně. „V prvé řadě… Vzpomínáš si co jsem ti řekl než jsme odjížděli z Dramonu?“ Položil tu otázku tak ledabyle až se mladík v druhém křesle zavrtěl.

      „Co máš na mysli?“ zeptal se opatrně zdráhavým hlasem.

      „Řekl jsem, že můžeš všechno, ale nikdo na tebe pak nesmí moct ukázat prstem.“ Zopakoval vévoda svá dřívější slova. Chlapec přikývl. Měl dojem, že mu hlas uvázl v hrdle.

      „Vysvětlím ti jak se věci mají… Lotrein?“ oslovil svou ženu, která vzhlédla od stolku, kam právě do šperkovnice odložila své ranní ozdoby. „Necháš nás o samotě, prosím?“ požádal ji.

      „Jistě, drahý,“ vstala a pohledem modrošedých očí přelétla svého syna lehce zamyšleným pohledem. „Půjdu se projít do zahrady.“ Dodala lhostejně, načež opustila své komnaty. Loqar byl zvyklý na toto chování svých rodičů. Nikdy si u nich nepamatoval žádné zamilované pohledy, květiny ani romantiku. Lhostejnost a zdvořilost. To bylo manželství, jeho rodičů.

      Když se za matkou zavřely dveře mladík se opět vrátil pohledem k otci, který si jen promnul ruce a začal.

      „Tak tedy… Pamatuješ si na toho zlodějíčka? Sixtus se jmenoval, říkali mu Pracka.“ Chlapci na čele vyrazil studený. Jistě, že si ho pamatoval nebylo to tak dlouho kdy na něj poštval jejich lovecké psi. Nudil se a ten zlodějíček se právě pokoušel o útěk z jejich vězení… Tváře mu v ten okamžik znachověly a tak sklonil pohled. Začínalo mu docházet, za co je trestán.

      Přikývl.

      „Musíš se naučit, že můžeš zabít koho chceš, ale nikdy ti nesmí na rukou ulpět jeho krev, rozumíš? Tak trochu to souvisí s tím co jsem ti řekl ještě doma… Na takové jednání nemáš dost silné postavení. To může jenom král a i ten musí mít v záloze pádný argument pro takové jednání!“ otec se odmlčel. Bičík doposud opřený o jeho křeslo si nyní položil přes klín a prstem přejížděl po celé jeho délce. To ticho chlapci připadalo jakoby byli někde v polární krajině a nefoukal tam vítr.

      „Jak to s tím souvisí?!“ zeptal se nakonec přiškrceně. Bál se co by se mohl dozvědět, ale po tom co na otce tak vyjel, už musel pokračovat.

      „Jak to s tím souvisí…?  Ale no tak… Měl jsem jistý plán, synu, prostý a jasný, ale tvé konání ho mohlo celý zmařit. Naštěstí další pravidlo zní, že můžeš plánovat jakkoliv přesně a jak dlouho dopředu chceš, ale vždy musíš být připraven improvizovat abys je mohl kdykoliv změnit podle vzniklé situace… Tímto svým podlým a neuváženým činem jsi zkomplikoval mé obchodní vztahy s Lišákem, kvůli němuž jsem zorganizoval Prackovo útěk a mnoho dalších věcí.“ Vstal, přešel ke krbu a bičík skryl za zády. Jeho hlas byl tichý a nebezpečný.

      „Naštěstí jsem se dokázal přizpůsobit. Něco takového se pochopitelně doneslo ke královskému dvoru a když se tak stalo, nehájil jsem tě. Naopak. Odsoudil jsem tvé jednání a před několika dobře volenými lidmi jsem se zmínil o tom, jak jsi naprosto nezvladatelný. Víš jaký to celé, mělo účel?“

      Loqar polkl. Chápal už co se stalo a proč a jaký trest dostal, ale pořád mu nedocházelo proč Sidus Clemens, proč mu to otec nevyčetl hned tehdy, když k tomu došlo a nepřipravil ho na úděl, který si pro něj připravil. Už jen fakt, že svým konáním pobouřil takového člověka jakým byl Lišák mu nahánělo strach. O Lišákovi se vědělo, že je postrachem samotného krále, vůdcem Tristenolského podsvětí. Loqar byl náhle bledší než jindy.

      „Ale proč Sidus Clemens?! Proč mám dělat panoše právě jemu?! Proč jsi mě na to nepřipravil? Proč jsi mi neřekl o tom za co mám být potrestán a jaké klepy o mě necháváš šířit? “zeptal se. Z chlapcova hlasu zaznívala zoufalá prosba. V této chvíli se nedokázal zcela ovládnout.

      Ludvíkův nehostinný pohled se zabodl do tváře jeho syna. „Proč jsem ti nevyčetl Prackovu smrt hned? Doufal jsem, že ti to dojde. Čekal jsem, až s tím za mnou přijdeš, ale ty ne!“ Loqar se mimoděk otřásl. „Dál jsi dělal, že se nic nestalo. To jsi si opravdu myslel, že se to nedozvím?!“ odmlčel se, ale Loqar už se na svého otce ani nepodíval.

      „Ne…“ hlesl.

      „Nemělo cenu tě trestat jak jsi byl zvyklý. Ne… Řekl jsem si, že bude lepší, když pro tebe vymyslím něco speciálního. Něco co tě naučí, jak se máš chovat!“ Přešel blíž ke křeslu, kde Loqar seděl. „Generál Clemens je velmi zvláštní muž. Výtečný vojevůdce a králův přítel. Jeho postavení je tak pevné, že má na krále značný vliv a jistě chápeš, že něco takového se zcela neslučuje s mými dalšími plány. Staneš-li se panošem Sida Clemense budeš i ty mít na generála jistý vliv a to znamená, že i na krále.“ Konečně Loqar začínal chápat, co se mu otec snaží říct. „Generál to neodmítne. I kdyby sebe více chtěl, neodmítne. Pokřivil by svou pověst. Stejně jako ani ty nemůžeš odmítnout a budeš muset udělat vše pro to, aby tě později nevyloučil ze svých služeb. Nepřipravil jsem tě na to, protože tvá reakce musela být důvěryhodná. Neumíš se ještě dostatečně ovládat, abys něco takového cíleně sehrál, jako herci hrají své role.“ Vévodův hlas probíjel konečnou pravdivostí slov, která vyřkl.

      „A co princezna? Proč jsem ji měl vyzvat k tanci?!“ pořád mu zde něco unikalo. Byl tak nervózní, že se zkrátka zeptat musel.

      „Valentýna? Byla to jen taková malá hříčka… Měl jsi ji vyzvat k tanci abys dokázal svou nebetyčnou drzost. Po tom co se o tobě u dvora roznesly některé zprávy jsi si dovolil na výroční slavnosti vyzvat svou sestřenici, jak myslíš, že něco takového mohlo zapůsobit? Jistě, že jsem počítal s tím, že tě odmítne,“ zarazil syna pohybem ruky a opět se otočil ke krbu, neboť tušil jeho další otázku. „Měla to udělat. Chránila by tak svou vlastní pověst a potvrdila tu tvou. Teď si o ní budou lidé myslet, že tvé chování schvaluje a nebo to budou přisuzovat nějakému vašemu skrytému vztahu, což samozřejmě není pravda, ale bude to tak působit a tyto klepy se budou jen těžko odstraňovat, to by musel někdo jiný udělat nějaký větší skandál, aby se na to zapomnělo…“

      Mladík polkl. Zarazilo ho jak je všechno propojené jedno s druhým a jak každý krok může ovlivnit tolik dalších životů, jak lehce si jeho otec zahrává s osudy ostatních lidí u dvora i jeho vlastním…

      „Pořád to nechápu… Král je tvůj bratr, na co ti bude můj vliv na Clemense? A proč by se měl generál královské armády nechat ovlivňovat právě ode mě?“ Ani si nedělal iluze, že to otec nedělá pro svůj vlastní vliv skrze něj. Ludvík se ušklíbl a otočil se k synovi čelem.

      „Jsem sice králův bratr, ale Sidus Clemens je jeho přítel. A neříkej mi, synu, že by sis s něčím takovým neporadil. Clemens je možná velký generál ale není bez srdce, jak se říká, tedy když mu vylíčíš osud chlapce pod přísným a krutým otcem, vymyslíš si nějaké zajímavé situace, které ho dokáží dojmout, pojme tě nejen za páže ale klidně i za nevlastního syna, a to ti dá dost velký vliv… A mimo to… Už brzy, synu, bude válka…“ Znovu chlapci přeběhl mráz po zádech. Jeho otec se triumfálně usmíval a to nevěstilo nic dobrého.

      Cože? Válka? V chlapcových očích se zaleskl strach. Nepochyboval však, že mu otec říká pravdu

      „Ano válka. Barbaři z Vrchoviny započali volbu nového společného náčelníka a víš kdy tak barbarské kmeny činí?“ Loqar zakroutil nesouhlasně hlavou. „Když chystají válečné tažení. Také když se objeví nějaká jiná krize, kupříkladu při velkém suchu, nebo nedostatku zvěře pro lov a takových věcech, ale nás teď zajímá první stav věcí. Pakliže ho Sněm zvolí, a oni ho zvolí, Tristenol vstoupí do války. To už nebude jen nějaká místní potyčka jak se generál vyjádřil takže i král bude muset vyjet do války a jak jistě víš, ve válce se může přihodit mnoho věcí…“ naznačil tajemně a v jeho modrých očích se nebezpečně zalesklo.

      „Ale otče…“ ze všech sil se Loqar snažil udržet na uzdě hlas a získat si svůj netečný výraz, ale nedařilo se mu to. „Pokud… Pokud bude válka… To by znamenalo, že jako panoš bych musel jet s nimi, nebo ne…? Ty chceš… Chceš abych…“ nedokázal to vyslovit. Byly věci, o kterých se zkrátka nahlas nikdy přímo nemluvilo. Jeho otec se ale jen pobaveně ušklíbl.

      „Ne!“ pravil tak rázně, že to znělo jako mrsknutí bičem. „Nechci abys proklál králi srdce. K čemu by mi to bylo?! Jak bych se mohl stát králem Tristenolu, kdyby můj vlastní syn, byl vlastizrádce a vrah? Za toho zlodějíčka tě nikdo neodsoudí, ale za vraždu krále by tě čekala smrt!“ Loqar se postavil. Začínalo mu být zatěžko sedět. Nejenom, že otec nahlas vyslovil čeho se on neodvážil, ale ještě k tomu zcela přímo přiznal, že se snaží získat trůn svého bratra. Ne, že by si přímo uvědomoval proč by mu to mělo vadit, nebo jestli mu to doopravdy tolik vadí, ale nebyl na něco takového připraven. „Ne… Chci jen abys tam byl, to je všechno. Pokud by král zemřel, chci být první, kdo to bude vědět, a pro to tam budeš i ty. Můžeš si tam vysloužit i rytířské ostruhy, když budeš dobrý. Ostatně bys třeba mohl zařídit aby byl Clemens co nejdál od tvého strýce, nemyslíš…? Mladý nezkušený panoš v nebezpečí…“ ušklíbl se.

      A bylo to. Jeho vlastní otec ho dobrovolně posílal do bitvy. Vůbec to nevypadalo, že by mu vadilo, jakému nebezpečí svého syna vystavuje a Loqar cítil jak se mu vnitřnosti staví na odpor. Otec byl přísný, někdy i krutý, ale tohle by do něj neřekl. Uvědomil si, že pro vlastního otce není vlastně ničím jiným než jen figurkou v jeho hře. To co po něm otec chtěl byla zrada. Nejen zrada krále, ale zrada strýce. Zrada vlastní rodiny. Loqar sice do včerejšího večera strýce Villafrana nikdy neviděl a nebo to bylo tak dávno, že už si to nepamatoval, ale i tak si nebyl jistý, jestli je to správné, jestli to tak chce. Vždyť kdyby se na to přišlo… Téměř se mu zastavilo srdce. Cítil se zmatený, lapený v kleštích. Copak mohl odmítnout? Vzepřít se vlastnímu otci? Otec, nebo strýc a král, kterým by jeho otec mohl někdy v budoucnu být? Netušil co by měl dělat. Znovu se mu žilami rozproudila krev naplno a tak odhodlaně pokročil o krok blíž k vévodovi.

      „Zařídil jsi to ty, že jo?“ Hlas se mu třásl zlobou. Byl pln hněvu, že ho otec postavil do takovéto situace. Bez výčitek, bez známek pohoršení. Na tváři jeho otce stále zářil ten triumfální úsměv. „Jak jinak by bylo možný, aby král pořádal výroční ples jen tak?“ založil si ruce na prsa propalován Ludvíkovým pohledem.

      „A co věrnost? Loajalita? To ti nic neříká?!“ Ne, že by snad to slovo Loqarovi říkalo o moc více než jeho otci, ale zeptat se prostě musel. Jenže vévoda se jen rozesmál hlasitým smíchem, při kterém chlapci tuhla krev v žilách.

      „Loajalita? Chceš mě rozesmát? Je to jen slovo… Chceš-li být úspěšný, musíš umět stát na straně vítěze a ne být za každou cenu oporou někomu, kdo ti sice možná někdy pomohl, ale teď nemá šanci na vítězství.“

      „Ale jak to, že o tom král nic neví? Nechápu to! Jak si to moh zařídit aby se nic nedozvěděl?!“ Zeptal se ještě. Opravdu mu to připadalo zvláštní. Cožpak bylo možné aby měl jeho otec takovou moc, aby něco takového utajil?

      „Už by ses mohl naučit, můj synu, že to, že něco vím já, neznamená, že totéž ví i můj bratr. Ostatně, sám jsi to řekl, nebo ne? Že jsem to zařídil… A teď by ses měl jít připravit. Král si tě jistě dá brzy zavolat až se Sidus Clemens rozhodne zda tě přijme za páže nebo ne. Nemusíš mít obavy, král se o válce dozví včas aby stihl zformovat vojska a sám vyjet do bitvy…“

      „Nebojím se!“ odsekl mu, protože zkrátka cítil potřebu něco říct, mít poslední slovo, a nic jiného ho nenapadlo. Ludvík se pobaveně pousmál.

      „Jdi!“

      Loqar ještě chvíli jen stál a vzpurně hleděl otci do očí, ale nakonec sklopil hlavu a podvolil se. Nemohl dělat nic jiného. Nenacházel v sobě slov, která by mohl říct, nenapadla ho žádná věc, jak by se z toho mohl vyvléknout. Vždyť i kdyby teď šel za králem a řekl mu, co mu otec pověděl o svých plánech, nikdo by mu nevěřil… Neměl žádný důkaz. Otec by mohl jeho slova zpochybnit, ne-li něco horšího.

      „Jak si přeješ, otče.“ Řekl jen popuzeně a rázně odkráčel do svého pokoje. Znovu ten hněv. Tak silný a nezvladatelný… Jak si to jen představuje? Válka… Proč? Nechápu to. Copa je to nutný? A co mám teď asi dělat? Stát a koukat? Co když to nepřežiju? Přece mě nenechá jen tak umřít, nebo jo? Já tohle nechci. Nechci sloužit nějakýmu pitomýmu generálovi, ať si je to třeba Oris Dračí srdce. Sem přece budoucí vévoda z Dramonu. Synovec Tristenolského krále, nebudu nikomu dělat sluhu!  Ne! Tohle teda ne! Nebudu pořád skákat jak pískáš, otče…! Nemůžeš si se mnou dělat co se ti zlíbí. Jednou budu lepší než ty. Uvidíš! A pak už si se mnou nebudeš moct hrát! Já nejsem žádná tvoje  hloupá loutka…, pomyslel si když za ním práskly dveře. Slzy mu už tekly z očí proudem. Stále tomu nemohl uvěřit. Celý jeho život se během několika dní otočil vzhůru nohama a on si připadal jako by byl uvězněný mezi dvěma mlýnskými koly odkud pro něj nebylo úniku.

      „Ne…“ zakroutil nesouhlasně hlavou. „Ty nikdy nebudeš král, otče! O to se postarám, slyšíš?! Nikdy nezískáš trůn, ale já jednou králem budu… Tak přísahám! Budu lepší než ty a až to poznáš, tak to bude to poslední co v životě uděláš!“ vydechl tiše a nenávistně sám pro sebe. Tak moc se zlobil…


      Vydáno: 27.8.2016 12:59 | 
      Přečteno: 163x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich