Země bez draků - Kapitola 17

17. Blesk z čistého nebe

Plamen svíčky se zachvěl a Ryko zvedl hlavu od své knihy. Ani ho nepřekvapilo, že v protějším křesle uviděl Marysu, dnes celou v černém a v kalhotách.

„Pořád trucuješ?“ zeptala se.

Ryko se jen zaškaredil. Poslední týden, od Irenina odjezdu, vycházel z regentských pokojů jen když to bylo nezbytně nutné. Samuela odháněl a Camilla už se ani nepokoušela za ním přijít. Většinu času strávil tím, že zíral do knížek, aniž by je četl, a probíral se Ireninými starými dopisy.

„Mám pocit, že pořád úplně přesně nechápeš, co to znamená být nejmocnější muž v království. Jestli tu holku chceš, tak si ji sem přiveď a donuť Glenvena ke spolupráci nějak jinak,“ pokrčila rameny.

„To pak nebudu o nic lepší než Lautus,“ odvětil Ryko. „Budu jen další Niman, který podřizuje všechno kolem svým rozmarům.“

„Na politika ti dost záleží na vlastní neposkvrněné morálce,“ poznamenala. „Něco pro tebe mám,“ podala mu podlouhlý předmět zabalený v kusu látky. Opatrně ho rozbalil a zjistil, že je to pohrabáč. Jeho konec byl pokrytý starou zaschlou krví.

„Kdes to našla?“ zvedl překvapeně hlavu. Uvědomoval si, že v ruce drží zbraň, která zabila krále Villafrana.

„Budeš se divit, ale ve starém dětském pokoji, co je hned vedle královské komnaty. Nikdo tam nebydlel už léta, od té doby, co Simeon trochu vyrostl a přestěhovali ho do vlastního. Tohle tam někdo nacpal pod postel. Od té doby tam nebyl důvod nějak víc uklízet, takže se to nenašlo,“ vysvětlila Marysa. „Já sama jsem na to narazila náhodou.“

„Náhodou ses dívala pod postel v nepoužívaném pokoji?“ zvedl Ryko obočí.

Marysa s neochvějně vážným výrazem přikývla. „Co s tím teď budeš dělat?“

„Ještě nevím,“ odvětil Ryko zamyšleně. „Těžko zjistím, kdo se před rokem vplížil do bývalého dětského pokoje.“ Uvažoval, koho by napadlo schovávat vražednou zbraň na takovém místě. „Není z toho pokoje vstup na schodiště pro služebnictvo?“

„Výborně, mezku, tak ti to taky došlo,“ zazubila se Marysa jako by byl jejím oblíbeným žákem ve třídě. „Máš pravdu, jsou tam dveře, které vedou na zadní schodiště. Používaly je chůvy, aby mohly dětem rychle sehnat teplé mléko, obklad nebo cokoliv jiného princové nebo princezny zrovna potřebovali. Vrah tudy mohl odejít, aniž by riskoval, že ho někdo potká. Musel být celý od krve.“

„Takže jsme se přece jen dozvěděli něco nového. Vrah musel dobře znát palác.“ Ryko se zamyslel. Nedalo se s jistotou říct, kdo všechno mohl o zadním schodišti vědět. Nemohl podle tohoto jediného důkazu určit viníka, ale byl to další dílek do skládačky. Věnoval Maryse úsměv. „Děkuji.“

„To snad není možné, velký regent Ryko Niman prokázal vděčnost. Celý můj život má najednou smysl!“ odvětila ironicky.

Chápal, co tím myslí, a neubránil se úsměvu. Kéž by tak jednoduché bylo všechno, pomyslel si a přešel ke svému stolu. „Otočíš se?“ zeptal se.

„Jsou pod falešným dnem ve druhém šuplíku, mám si pro ně dojít sama?“ zvedla obočí.

Ryko si povzdechl, sáhl do druhé zásuvky u stolu a hodil jí měšec. „Před tebou se nic neutají, viď?“

Vstala, potěžkala měšec a spokojeně přikývla. „Není to náhodou to, za co mě platíš?“

***

Horká koupel Rykovi vždycky ulevila od bolesti a uvolnila mu ztuhlé svaly. Masíroval si koleno a i když voda byla skoro studená, ještě se mu nechtělo ven. Jen vědomí, že ho čeká schůzka s vévodou Laustane kvůli daním, ho donutilo zvednout se, osušit se, obléknout a vyjít do přijímacího pokoje. Čekal vévodu z Valburgie, proto ho velice překvapilo, když v křesle uviděl vlastního synovce Leonarda.

„Ty nejsi Andreas Laustane. Co tu děláš, Leo?“

„Posaď se,“ ozvalo se od okna a teprve teď si všiml, že v místnosti je i Samuel. Další pohled mu prozradil, že se stalo něco zlého, protože Leonard v ruce nervózně žmoulal čapku a byl bledý jako smrt. Ryko poslechl Samuelovu výzvu. Špatné zprávy se lépe poslouchaly vsedě.

„Posílá mě otec,“ řekl Leonard nervózně. „Jde o babičku. Ona... umřela.“

Rykovi hlavou bleskla poslední vzpomínka na matku, jak nasedá do kočáru a mává mu na rozloučenou. Jistě, nebyla nejmladší, ale tehdy vypadala naprosto zdravá. Přece nemohla být mrtvá.

„Jak?“ vypravil ze sebe.

„Ve spánku. Večer se necítila dobře, tak si šla lehnout dřív, a ráno ji našla komorná. Léčitel říkal, že netrpěla, že to bylo náhlé...“ Leonard se odmlčel, když Ryko prudce vstal.

„Děkuji ti, Leo. Někdo ze služebnictva tě ubytuje a co nejdřív se vypravíme na pohřeb. Teď mě prosím omluv, musím něco zařídit,“ řekl, aniž by se na synovce podíval. Jen co mírně zmatený Leonard odešel, Ryko se otočil k Samuelovi. „Najdi mi, koho na to najali. V Theosu je na odpočinku travička, která má na svědomí tátu, začni od ní. Marysa ti poradí.“

„Počkej, o čem to mluvíš?“ brzdil ho Samuel.

„Myslíš, že je tohle náhoda?“ rozkřikl se Ryko. „Že zrovna teď máma jen tak náhle zemře ve spánku? Přesně stejně jako táta?“

„Ryko, lidé umírají i přirozeně. Luthomarova smrt, tvoje uvěznění, na Elisu toho bylo hodně...“ začal Samuel.

„Tohle přesně říkali o tátovi. Dej se do práce,“ přerušil Ryko a sáhl po kabátu. Ruce se mu třásly.

„Kam jedeš?“

„Za tím, kdo to objednal.“

***

Od jejich posledního rozhovoru se mu noha uzdravila natolik, že dokázal vykulhat do nejvyššího patra Vzdychající věže, kde zůstával uvězněný Waldemar Dauth. Pokoje byly skromné, ale velice pohodlně zařízené a Ryko se neubránil srovnání s kobkou, ve které držel Waldemar jeho.

Bývalý vévoda seděl s knihou u stolu a při Rykově příchodu překvapeně vzhlédl. Ryko mávnutím ruky propustil stráže a přistoupil až k Waldemarovi.

„Proč?“

„Proč co?“ zvedl Waldemar obočí.

„Proč ona?“ vykřikl Ryko.

„Ryko, je mi líto, ale nemám ani ponětí, o čem mluvíš.“

Za jiných okolností by mu Ryko možná jeho nechápavost i věřil, ale jeho matka zemřela a on věděl, že v tom má prsty rod Dauthů. „Ani jsi neměl dost fantazie na to, aby sis vymyslel nový způsob, udělal jsi to stejně jako s otcem. Jenom nevím proč!“

Waldemar se tvářil čím dál zmateněji. „K čí smrti se mám přiznat tentokrát?“

„Přestaň s tím divadlem!“ vyštěkl Ryko. „Proč jsi matku zabil?“

Waldemarovi poklesla ramena, jak konečně pochopil. „Můj milý Ryko, jak bych to asi tak udělal? Zakázal jsi mi veškerou korespondenci a jediný člověk, kterého jsem za poslední rok viděl, byl strážný. Těžko se tomu věří, ale ne každá vražda je moje vina.“

Ryko si zajel prsty do vlasů. „Tak to byl tvůj syn. Zjistím, kdo a jak to udělal a pak mi za to zaplatíš,“ zvedl varovně ukazováček.

V tu chvíli se ozval na chodbě dupot a vzápětí do komnaty vtrhl udýchaný Colin Gorlan. Přeletěl pohledem Ryka i Waldemara a pak úlevou vydechl a opřel se o stěnu.

„Mám já to ale štěstí,“ poznamenal suše Waldemar. „Skoro rok po člověku neštěkne pes a pak dvě návštěvy za den.“

„Co tu děláš?“ zeptal se Ryko Colina.

„Ujišťuji se, že neprovádíš nějakou hloupost. Jak jinak jsme si měli vysvětlit, když ses rozjel sem, jako by ti za patami hořelo?“

Ryko si vzpomněl na svižný krok, kterým ho sem kůň přinesl, a doufal, že mu za patami nikdy hořet nebude. „A jakou hloupost přesně?“

Colin se vyhnul jeho pohledu. „Camilla mi vyprávěla, co se stalo, když tě vytáhli z toho sklepení.“

„A ty sis myslel, že půjdu propíchnout Waldemara? Ne že bych o tom neuvažoval, ale přece ho nebudu zabíjet, než mi řekne, proč zabil mámu,“ odfrkl si Ryko.

„A já ti znovu říkám, že s tím nemám nic společného. Proč bych to dělal? Měl jsem ji docela rád,“ řekl Waldemar.

Kdo neměl? pomyslel si Ryko. Jeho matku bylo snadné si zamilovat. Pro každého měla vlídné slovo, málokdy se rozčilovala, nikoho neodsuzovala. A teď byla pryč. Najednou se cítil neuvěřitelně unavený. Noha, která už toho měla pro jeden den dost, mu vypověděla službu a skácel by se na zem, nebýt toho, že ho Waldemar zachytil a pomohl mu posadit se na židli.

„Je mi Elisy skutečně líto,“ zašeptal mu do ucha, „a jsem rád, že její smrt na svědomí nemám.“

***

Colin ho musel domů napůl odvést, protože Ryko měl pocit, že se pod ním podlamují nohy. Až jeho oblíbené křeslo u krbu mu jakž takž poskytlo oporu. Také pomohlo, když mu Colin vtiskl do ruky pohár. Ryko se napil a zjistil, že je to bílé víno.

Tím líp, pomyslel si a dopřál si další doušek.

„Pořád si myslíš, že byla zavražděná?“ zeptal se Colin, který se usadil v protějším křesle.

„Nevím,“ přiznal Ryko a znovu si lokl. Cítil, jak se mu žilami rozlévá teplo, ale těšil se na to, až se víno dostane do hlavy a uvolní ten nesnesitelný tlak, který se mu tam nahromadil. „Jestli ano, tak pravda vyjde na povrch. Camilla už to ví?“

Colin přikývl. „Samuel jí to přišel říct hned po tom, co jsi odjel. Budu se za ní muset jít podívat.“

„Jen běž,“ pozvedl Ryko svojí číši na pozdrav.

„Ještě chvíli zůstanu,“ pousmál se Colin. „Zatím je s ní Samuel. Pro ně oba byla Elisa jako náhradní matka,“ dodal.

Jistěže byla. Vzala pod svá křídla kohokoliv, kdo přišel pod její střechu. Snažila se nás usměrnit a celou dobu trnula, aby se nám něco nestalo. Kolikrát kvůli nám asi nespala?

Vybavoval si nejen všechny ty příležitosti, kdy jí spánek sebraly výpravy, ze kterých se nevrátili včas, ale i noci, které u nich probděla proto, že někdo z nich měl horečku a ona ho chodila kontrolovat.

Začaly ho pálit oči a tak se rychle se napil, aby ten pocit zahnal. Dopil tím i zbytek vína a pokusil se zvednout se. Colin byl rychlejší a podal mu celou lahev.

„Zítra musíme vyrazit na Lesohrad,“ pronesl Colin. „Budeš muset ustanovit někoho, kdo se bude o město starat ve tvé nepřítomnosti. Simiho můžeme vzít s sebou, ale celý Trist těžko.“

„Máš pocit, že mě to teď zajímá?“ odsekl Ryko.

„Mělo by. Koneckonců ty jsi ten s regentskou pečetí a neseš veškeré riziko,“ připomněl mu jeho hádku s Camillou ohledně vyslanců.

„Fajn, zavolej mi sem Radvana Kenta.“ Syn vévody z Kentonu patřil k jeho nejvěrnějším a náhodou byl zrovna v Tristu. „Spokojen?“

Colin se lehce uklonil a odešel, bezpochyby hledat Radvana Kenta. Vrátil se s ním brzy, Ryko vydal oficiální pověření a oba šlechtici odešli.

Ryko zůstal sám se svým žalem, popíjel víno a snažil se smířit se s tím, že už se ho matka nikdy nezeptá, co zase provedl. Někde v koutku duše doufal, že přijdou Samuel a Camilla a připojí se k němu. Jenže po odchodu Radvana a Colina dveře zůstávaly zavřené.

Nu, alespoň měl pořád tu lahev vína.