Tak jdeme na to. Zlomová kapitola, původně krátká, do které se ale nacpalo tolik vévodů, že poněkud nakynula. 20. Den hojnosti
Ryko stál na balkónu směřujícím na nádvoří a sledoval příjezd vévodů z Erwanu a Gerlachu s manželkami. Rosalie v blankytně modrých šatech s rozpuštěnými vlasy vypadala jako princezna z nějaké pověsti a ani se nechtělo věřit, že je už matkou. Ogier, i když na první pohled nebyl nijak impozantní, vedle ní působil jako dvorný rytíř a usmíval se, jako by se upřímně těšil na slavnost. Filip Orb, který by se svou výškou a širokými rameny na roli hrdiny hodil lépe, se tvářil spíš nepřístupně a jeho manželka se plaše usmívala.
Z paláce jim vyšel vstříc vévoda z Valburgie, který přijel už před dvěma dny. Ten svou ženu pro jistotu nechal doma – Natalie Laustane byla dcerou vévody z Adaru, tím pádem se její otec a bratři stali nepřáteli jejího manžela. Pokud měli Samuelovi špehové pravdu, před odjezdem do Tristu Andreas Laustane na prosby své ženy odpověděl fackou a slovy, ať se neplete do něčeho, čemu nerozumí.
A taková to byla láska, pomyslel si Ryko smutně. Ještě si pamatoval, že se svatbou přišli sami Andreas a Natalie a museli rodiče skoro měsíc přemlouvat, než jim to dovolili.
„Sledovali jsme celý jejich doprovod,“ ozvalo se Rykovi za zády a vzápětí Samuel vkročil na balkon. „Waldemar s nimi nepřijel.“
„Děkuji,“ přikývl Ryko. „Nějaký náznak, co chystají?“
„Zatím nic. Hlídáme Simeona jako oko v hlavě, dokonce jsem donutil Marysu, aby nám pomohla najít skuliny v ochraně. Jsme připraveni, jak to jen jde.“
V tu chvíli Rosalie zvedla hlavu a uviděla je. Široce se usmála a zamávala jim, stejně rozverná a přátelská jako tehdy na plese, kdy se postarala o Irenino vyhoštění. Ryka náhle zaplavila ledová nenávist a kdyby mohl, vymáčkl by ze zlatovlasé princezny na místě život.
Byla moje a tys mi ji sebrala, ty mrcho, pomyslel si. Stejně jako jste mi sebrali pořádné rozloučení s matkou a předtím mojí nohu a předtím otce. Proč to děláš? Myslel jsem, že ses za Dautha provdat nechtěla, že je nenávidíš. Tak proč jim pomáháš?
***
Ten večer Ryka ani nepřekvapilo, když v křesle u krbu uviděl Ogiera Dautha. S tím, jak tu lidi courají sem a tam, budu vážně potřebovat vývěsní štít. Možná i s otevírací dobou, pomyslel si, než se usadil proti němu. V tu chvíli byl vděčný za to, že má dobrý den a může chodit i bez hole.
„Přišel jste mi povědět, kde je váš otec?“ zeptal se.
„To kdybych věděl,“ povzdychl si Ogier přehnaně. „Sám ho hledám, abych ho mohl předat spravedlnosti.“
„Víte co, Ogiere? Tyhle tanečky mě nebaví. Co kdybyste mi řekl, co tu chcete, a necháme toho chození kolem horké kaše,“ zkusil to Ryko.
Chvíli si jeden druhého měřili pohledem, až nakonec Ogier uhnul a pokrčil rameny. „Jak myslíte. Chci zabránit válce.“
„Tak to je skvělá zpráva!“ zasmál se Ryko. „Potřebujete s tím poradit? Zkuste začít tím, že nebudete na nikoho útočit.“
„Tak snadné to mít nebudete. Rosalie se stane královnou,“ pokračoval Ogier.
„Už máme krále. Navrhujete mi tu vraždu malého kluka?“ naježil se.
„Proč máte pocit, že my Dauthové jen vraždíme?“ zavrtěl Ogier hlavou. „Slyšel jsem, s jakým obviněním jste navštívil otce. Ne, Simeon nemusí zemřít. Stačí, když projeví náhlou náklonnost k církvi, vzdá se všech titulů a práv a vstoupí do kláštera. Na trůn nastoupí plnoletá královna, která nebude potřebovat regenta a už má dědice, a vy se tak budete moct stýkat s kým chcete.“
Ta poslední poznámka ťala do živého. Zatoužil Irenu znovu vidět a měl co dělat, aby to na sobě nedal znát. Pro království, připomněl si.
„Nemám důvod, proč bych na to měl přistoupit,“ prohlásil.
Ogier se k němu naklonil blíž. „Tuhle válku nevyhrajete. Znám vás, Ryko. Jste intrikán a politik, ale nejste vojevůdce. Umíte to se slovy, ne s armádami. Prohrajete a přijdete o život nejen vy, ale i ten chlapec,“ řekl měkce, jako by vysvětloval nezbednému dítěti, že má jít spát.
„Jen za tahle slova bych vás mohl dát uvěznit pro vlastizradu,“ přimhouřil Ryko oči.
„Dokažte, že jsem je řekl,“ pokrčil Ogier rameny a vstal. „Dostal jste svoji šanci. Jestli se ji chystáte zahodit, je to vaše věc.“
Potom odešel a Ryko si unaveně promnul tvář. Měl jsem to přijmout? napadlo ho. Mohl jsem zachránit Simeonovi život, ne ho riskovat. Třeba by se království pod Rosalií nemělo tak špatně. Neudělal jsem nakonec chybu? Neměl jsem se vzdát bez boje?
Zastesklo se mu po otci, ten by věděl, co je správné. Na druhou stranu, přesně proto ho zabili jako prvního.
***
Den hojnosti, který předcházel Noci pokladů, musel král samozřejmě oslavit obrovskou hostinou. Rykovi během příprav bolestně chyběla Camilla, naštěstí vévoda z Kentonu s sebou přivezl manželku, který ji zdatně zastoupila. Když pozdě odpoledne usedali ke stolům, prohýbajícím se pod tíhou lahůdek, nedalo se hostině nic vytknout.
Ryko ale skoro nevnímal co jí, protože pozoroval ostatní hosty. Ogier Dauth vypadal, že se zájmem ochutnává různá jídla a výborně se baví. Rosalie udržovala masku dobře vychované princezny, ale Rykovi neušlo, jak se často letmo dotýká Ogierovy ruky, jako by hledala ujištění. Filip Orb nevydržel chvíli sedět v klidu a když neměnil polohu, aspoň netrpělivě bubnoval prsty o stůl.
Měli jsme pravdu. Dnes vyloží karty, pomyslel si Ryko a přitáhl si svoji hůl.
Konečně se přestalo nosit na stůl, což znamenalo, že hosté mohli vstát a začít se procházet mezi stoly. Colin a Samuel hlídali Simeona a drželi se stranou davu. Ryko se od nich oddělil a připojil se k Noelu Derwovi, vévodovu z Ullumanu.
„Jak se má vaše dcera? Doufám, že se v Aldormě dobře zabydlela,“ nadhodil.
„Leona se zhostila role královny se ctí,“ odvětil Noel Derw se samolibým úsměvem. „Samozřejmě se to dalo očekávat, je přece jen vnučkou princezny.“
„Jistě, rod Derwů je s rodem Ysander blízce spřízněn,“ nadhodil Ryko a jako mimochodem si dolil víno. „A král bude brzy potřebovat každého spojence.“
Noel Derw na okamžik zaváhal, než znovu nasadil klidný výraz. „Co by král mohl očekávat od tak malého vévodství, které nemá z žádné strany ochranu ani od moře ani od hor? Jakákoliv neopatrnost z mé strany může vyústit v to, že během několika dní Ulluman padne.“
Rykovi zatrnulo. Byl si dobře vědom, co taková odpověď znamená. „Může očekávat možnost používat Královskou cestu.“
„Markýzi Nimane,“ odhalil zuby v širokém úsměvu, „ta je přece otevřená každému.“ Pak pozvedl pohár na pozdrav a opět se vmísil mezi hosty.
Nepomůže nám, uvědomil si Ryko s pocitem chladné hrůzy. Možná nepomůže Dauthům, ale na naši stranu se taky nepřidá. Obrátil do sebe zbytek vína a rozhodl se probrat vývoj událostí s Colinem, když si všiml muže v oblečení sluhy, který se odlepil od stěny, zamířil mezi hosty a po cestě vytáhl z rukávu dýku. Vykřikl varování a viděl, jak se Samuel ohlédl a skočil mezi Simeona a útočníka. Lidé se začali otáčet a několik jich vykročilo směrem ke králi. Sluha se ale zničehonic obrátil směrem k Rosalii.
„Smrt zrádkyni!“ zvolal a zvedl dýku.
Rosalie zaječela a zakryla si obličej rukama. Ogier i Filip, kteří stáli v tu chvíli nejblíž, se oba vrhli na její obranu. Ogier zachytil vrahovu ruku, než stačil udeřit, a Filip tasil svoji vlastní dýku a zabodl ji útočníkovi mezi žebra. Muž se pokusil nadechnout, ale vydal ze sebe jen podivné zachrčení a zhroutil se na zem.
Rozhostilo se ticho, přerušované jen Rosaliinými vzlyky. Ogier ji držel v náručí a hladil ji po zádech, zatímco všichni ostatní zírali na mrtvého tělo vraha.
V Rykově hlavě běhala jediná myšlenka: Cože? Připravoval se na všechny možnosti, jak odvrátit útok na Simeona, včetně otráveného poháru a střelce s kuší na balkoně. Ani v nejdivočejších snech ho nenapadlo, že by cílem mohla být Rosalie, a to i přesto, že mu to sama řekla. Co když se rozhodnou, že se pojistí a zbaví se mě nadobro? zeptala se ho tehdy před Simeonovou korunovací. Mohla mít přece jen pravdu? Přistihl se, jak se otáčí, aby se podíval po Colinovi. Ten se tvářil stejně překvapeně jako všichni ostatní, ale Ryko věděl, jak dobrý herec dovede být.
„To jste byl vy?!“ Rosalie se vymanila z Ogierova objetí a teď stála před Colinem. „Pokusil jste se mě zabít, jako jste zabil Villiho?“
Ryko poprvé v životě viděl, že Colinovi došla slova. To samo o sobě bylo důkazem jeho nevinny – kdyby vraha najal on, připravil by si odpověď. Bohužel tohle si uvědomoval jenom Ryko, ostatní si vytvářeli názor na základě toho, co viděli před sebou. Což byla krásná a vyděšená princezna v nesnázích, které zlotřilý vévoda usiluje o život.
„Princezno, nikdo neví, kdo má na svědomí život krále Villafrana. Nejlepší bude, když se uchýlíte do bezpečí svých komnat a my vyšetříme tento útok,“ zasáhl Ryko.
„Jako jste mi slíbil vyšetřit Villafranovu smrt? O které, jak říkáte, stále nikdo neví, kdo to udělal?“ obrátila se k němu Rosalie. „Já jsem vám věřila a... Byla jsem tak slepá! Celou dobu se spolu paktujete,“ mávla rukou směrem ke Colinovi. „Chcete se mě zbavit? Kdo bude další? Můj synáček?“
Ryko udělal krok k ní, aby ji uklidnil, ale ona uskočila a zaječela: „Nepřibližujte se!“
V tu chvíli se do rozhovoru vložil Ogier. „To by stačilo, Nimane. Měli jsme vědět, že nechávat vás u moci není dobrý nápad. Stačilo se podívat, jak dopadla Aldorma.“ Ryko pod náporem těch slov couvl. Táta od toho odešel. Nejsme jako ti ostatní, blesklo mu hlavou jako modlitba. Ogier ale pokračoval: „Tenhle ubohý pokus o vraždu je vaše dílo.“
„Kdybych se snažil někoho zabít, tak to neskončí ubohým pokusem,“ odsekl Ryko, než se stačil zarazit. Skoro slyšel, jak Colin se Samuelem protáčí oči v sloup. „Nemáte jediný důkaz,“ dodal rychle.
„Co tohle?“ ozval se Filip Orb. Někdy v průběhu Rosaliina křiku prohledal sluhovo tělo. Teď v prstech držel papír s rozlomenou pečetí a skvrnou od krve. „Smlouva o odměně za smrt princezny Rosalie Karoliny Ysander Dauthové, podepsaná osobně regentem Rykem Nimanem a opatřená jeho pečetí. A tady,“ zalovil Filip znovu v kapse mrtvého vraha a vytáhl cinkající měšec, „je ta odměna. Co myslíte, markýzi, bude částka souhlasit?“
„To jste tam teď nastrčil,“ odfrkl si Ryko.
„Chtěl jste důkaz, nebo ne?“ vyštěkl Ogier.
„To ano, ale ne falšovaný. Podívejte se...“ znovu vykročil dopředu. Rosalie vzlykla a přitiskla se blíž k Ogierovi, takže Ryko zase couvl.
„Dost intrik!“ vyštěkl Ogier. „Pokusil jste se zabít moji ženu!“
Davem se začínalo prodírat několik mužů v barvách Erwanu a Gerlachu. Ryko chytil pevněji svoji hůl a nahmatal jantarové oko na dračí hlavě, připravený tasit. Jen pojďte. Radši umřu, než abych zase skončil v okovech.
„Co si to dovolujete?“ Do popředí se protlačil starý vévoda Robin Kent. I přes pokročilý věk měl pořád autoritu. „Jste tu hostem, mladíku!“
Colin mávl rukou a královští strážní se postavili do střehu, stejně jako několik hrabat z Tirabilu, Kentu a Adaru. Ogier je přelétl pohledem a očividně si uvědomoval, že mají přesilu.
„Pravda vyjde najevo,“ pohrozil, ale dal svým mužům znamení, aby se stáhli. „Pojď, Rose, tady nejsme vítání. Na viděnou, Vaše Milosti,“ uklonil se Rykovi posměšně. „Až se vrátíme, půjde s námi vojsko.“
Něžně se pokusil Rosalii nasměrovat k východu, ale ta se ještě obrátila ke králi.
„Simi... Pojď s námi. Bude to v pořádku, slibuji. Jen pojď se mnou,“ řekla tiše a natáhla k němu ruku.
„Ani mě nenapadne, Rose,“ odpověděl Simeon.
Lidé se rozestoupili a udělali uličku, kterou mohli Dauthovi odejít, následováni Filipem Orbem a Andreasem Laustane. Aspoň se k nim nepřidal Noel Derw, pomyslel si Ryko.
Otočil se čelem k Simeonovi, Samuelovi a Colinovi a vyměnili si krátký pohled, který říkal všechno.
Právě začala válka.
Komentáře
Od začátku je z kapitoly cítit to vnitřní napětí a čekání na to, až konečně dojde na konflikt (nebo jak to správně říct). Ten pocit, že za chvíli dojde k něčemu, co nemám jak ovlivnit a z čeho se vyklube válka. Válka, kterou musel Ryko vnitřně už dávno očekávat, jen nad tím odmítal přemýšlet a doufal, že po všem, čím si prožil, má nárok na klidné regentství.
Co se týká jeho rozhovoru s Ogierem, jsem upřímně ráda, že jsem nebyla na Rykovo místě. Sama za sebe mohu říct, že bych s tím klidně souhlasila. Když si přemluví Simeona, ať si klidně vládnou. Ale já nejsem on. A je mi jasné, že za zády mu stále stojí stín jeho otce a nikdy by tu nabídku nepřijal - už jen proto, že by tím udělal něco, co by jeho otec nikdy neschválil.
Slavnost jako taková už opravdu byla v napjaté atmosféře. Šok Colina po obvinění byl překvapující. Doteď jsem myslela, že dokáže reagovat na jakoukoliv událost. Prostě jsem si ho oblíbila a myslela jsem, že zvládne vše. Ne, že by mi jeho zaváhání vadilo, naopak. Pro něj byla Rose - tak jako Simeon - něco jako jeho vlastní dítě. Přijde mi, že oněměl spíš šokem, protože nikdy nečekal, že by ho nenáviděla.
No a ještě jednou k Ogierovi. Já chápu, že mu šlo jen o vyhlášení války a to se mu povedlo. Ale takhle okaté "důkazy"? Který vrah by šel do akce s pověřením a měšcem plným zlata? Upřímně, za tohle má chlapec bod dolů. A ať doufá, že se o tom nikdy nedozví jeho tatíček, protože tohle je pod úroveň Dauthů (tak jak si je představuji já...). Ale beru to tak, že mu Ryko nestál ani za to, aby si s tím vyhrál.
Jo a líbí se mi, že i když je Rose na druhé straně, tak v ní stále zůstalo něco z té nevinnosti. Nebo je to tak alespoň napsané. Já tak tedy pochopila tu její nabídku Simeonovi. Zdá se mi, že ona mu ublížit nechce. Ale fakt nechápu, co si myslela, že by její manžel udělal, kdyby se k nim Simeon přidal... Někdy mi přijde, že na to čím vším si prošla, je stále neskonale naivní děcko a její bratr je vyspělejší...
No, ale shrňme to. Přečetla jsem kapitolu úplně bez dechu a i když vím, že některé postavy v této části umřít nemohli (a nemyslím tím jenom Samuela), celou dobu jsem se bála, že si nakonec rozmyslíš jejich osud a já budu trpět při jejich umírání...