Zlato a stříbro - Kapitola 16

Blázínci

"Co bude teď?" zeptala se, když se od sebe konečně odtrhli.

"Budeme šťastní - na chvilku. A pak za to zaplatíme."

Objala ho. Slyšela, jak mu buší srdce. Odměřovalo jim společný čas svými údery.

"Vracíš se do Telmiru?"

"Ne. Nechci tam. Zůstaneš tu se mnou?" řekl a v jeho tónu zazněla jakási hravost, která jako by k němu doteď nepatřila. Pohladil ji po vlasech.

"A co řeknu tetě Doře a tátovi?"

"Slyšel jsem, že Dairin jede za rodiči do Dramonu. Můžeš říct, že jedeš s ní. A místo toho..." dokončil větu polibkem.

"No dobře. Když odjedu teď, stihnu se do setmění vrátit?" zamumlala.

"Možná ano, ale tvá teta v tom případě určitě neuvěří naší historce o Dramonu. Dnes ještě přespíš u ní a sem se nastěhuješ až zítra," odpověděl s takovým důrazem, že se Karol ani nehádala.

Celé odpoledne potom strávili venku. Procházeli se, smáli se a nemysleli na to, co je venku. Kletba, vědma, Loqar Niman - to všechno bylo zapomenuto. Pro tu chvíli existovali jen oni dva spolu, dvě duše, které zpívaly společnou píseň.

Na noc, ačkoliv jí to rvalo srdce, se Karol ještě vrátila k tetě Doře. Řekla jí, že hned druhý den hodlá odjet s Dairin Rawneovou do Dramonu, a napsala to také otci. Místo toho ji hned ráno Eric odvezl do Talronu, tentokrát bez zavazování očí.
Angus jí pomohl seskočit z koně a sevřel ji v náručí. Ve chvíli, kdy ji políbil, se cítila dokonale celá. Pak ji chytil za ruku a se smíchem utekli do lesa.

Další dny vypadaly jako pohádka. Budil ji polibkem, bavil ji, smál se s ní a všechno bylo dokonalé. Naučil ji střílet z luku, půjčil jí svoje kalhoty a naučil ji jezdit na koni obkročmo, dokonce i skákat. Kdykoliv spadla, staral se, jestli se jí nestalo nic vážného, a ona to vždycky využila k tomu, aby si ukradla jeden nebo dva polibky. Večer rozdělali oheň v krbu a sedli se na kožešinu na zem, Angus vytáhl mandolínu a zahrál a zazpíval pár starých písní, nebo Karol vyprávěla příběhy, které kolovaly na severu.

Stalo se to asi po týdnu, možná po dvou - neměřili čas. Seděli před krbem o něco déle a vypili o něco víc vína. Ležela mu v náručí a on jí zpíval. Potom se políbili, jednou, dvakrát, třikrát, vášnivěji než obvykle. Už se několikrát dostali skoro na hranici toho, do čeho teď skočili po hlavě. Jejich duše se ostatně spojily už dávno, bylo jen přirozené, že je teď následovala i jejich těla. Milovali se s celou upřímností své mladé lásky, před kterou neležela žádná budoucnost a která žila jen a jen pro přítomnost.
 

Tu noc se jí poprvé zdálo o tom, že Petrův Kámen hoří. Viděla lidi pobíhat s křikem sem tam, někteří se pokoušeli hasit, jiní mizeli v lesích. Padal sníh. Ona sama běžela podél zdi, když uviděla muže na koni. Podívala se mu do tváře a zjistila, že tam, kde by měly být oči, ústa, nos, prostě všechno to, co dělá lidský obličej obličejem, je jenom hladká kůže. Muž neměl tvář.

Vykřikla hrůzou a s trhnutím se posadila na posteli. Nejdřív ji překvapilo, že ji Angus neprobudil sám. Ale potom si vzpomněla na všechno, co se stalo minulé noci, a vyskočila na nohy. Zvedla jen tenkou přikrývku, zabalila se do ní a bosá přeběhla do kuchyně. Nikde nikdo, jen na stole ležel vzkaz na kousku pergamenu.

Dobré ráno, má milá,
musel jsem jet za otcem - v neodkladné záležitosti. Nejpozději na oběd už bych měl být zpátky, kdyby ne, ve spíži zbyla nějaká zvěřinová paštika. Už teď se mi po tobě stýská.
Angus

Oddechla si. Na strašlivou půl vteřinu se bála, že ji opustil. Pomalu, rozvážně se oblékla a nalila si do umyvadla vodu, aby si opláchla obličej. Ale ještě než se začala mýt, zastavila se a zadívala se na svůj odraz. Nezdálo se, že by se změnila. Proč ty největší změny uvnitř jsou navenek tak málo vidět? napadlo ji.

Jenomže pak uslyšela zvuk kopyt a záleželo jí jen na tom, aby byla co nejrychleji hotová a mohla vyběhnout ven. Angus zrovna vcházel do dveří, když mu vyběhla v ústrety. Chtěla mu skočit kolem krku, ale něco v jeho výrazu ji zastavilo. Tvářil se, jako by někdo umřel

"Co se děje?"

"Zatím nic," povzdechl si.

"Nehodláš přede mnou doufám nic tajit?" nasadila výhružný tón.

"Ne, to víš, že ne. Jel jsem požádat otce, jestli by mi nepomohl zařídit naši svatbu," začal vyprávět, ale přerušil ho Karolin užaslý výkřik radosti.

"Cože?"

"Počkej s tím slavením," usadil ji a pokračoval, "dokud neskončím. A otec řekl, že to zváží, až bude mít víc času."

"Víc času na co?"

"Nepřerušuj mě pořád! Zdá se, že barbaři z Vrchoviny se rozhodli, že zkusí dobýt Aldormu..."

"Cože?!" vykřikla Karol už hodně nahlas.

"Mohla bys být chvíli zticha? Nemusíme se jich bát. Nedají dohromady tak velkou armádu jako my a vzhledem k tomu, že jejich náčelníci se v životě nedokážou domluvit, mají mizivé šance na výhru. Ale otec mě chtěl donutit, abych zůstal na Wildaranu a dával pozor na Fionu, zatímco on pojede do bitvy. Pche! Jako by Fiona potřebovala, aby na ni někdo dával pozor! Je to dospělá ženská s vlastním dítětem a manželem. A já, jakožto budoucí král této země, nemůžu jen tak sedět doma, když je Aldorma v nebezpečí. To naštěstí uznal a souhlasil, že doma zůstane on."

"Takže ty pojedeš do války?" přeskočil Karol hlas.

Angus se na ni podívala a viděl strach v jejích očích.

"A co jsi čekala, blázínku? Že tu zůstanu, aby se mi posmívali do smrti? Jak bych mohl vládnout zemi, kterou jsem nechal na holičkách, sotva to bylo trochu nebezpečné? Neboj se, vážně to není tak zlé, jako to vypadá," pohladil ji po tváři.

"Ale co když... co když se ti něco stane?" vykoktala, napůl bez sebe hrůzou.

"Tak na tebe počkám hned za bránou a pak vytvoříme tu nejkrásnější dvojhvězdu na celém nebi. No tak, zase tolik se toho neděje," políbil ji zlehka.

Zhluboka se nadechla a snažila se ovládnout pozvolna rostoucí paniku.

"A kdy odjíždíš?" zašeptala.

"Za týden do kasáren u Telmiru. Týden bude trvat verbování a šikování, necelý týden pochod. Za tři týdny by s trochou štěstí mohlo být po všem. Zůstaneš po tu dobu v mém domě v Telmiru? Jakmile těm divousům ukážeme, zač je toho loket, přijedu pro tebe ještě ve zbroji, slibuji," objal ji.

Nepřítomně přisvědčila, aniž by přemýšlela nad tím, na co kýve. Její osud byl naprosto nedůležitý v porovnání s tou druhou myšlenkou, která se nedala odbýt. Co když se nevrátí?