Zlato a stříbro - Kapitola 26

Kronikář

Rebeka samozřejmě souhlasila, že Karol zůstane v jejich domě. Neptala se, proč se Karol zajímá, kde by našla královského kronikáře, ani se ji nesnažila zastavit, když dalšího rána odjela do Wildaranu.

Knihovna byla zatuchlá a tmavá. Přiběhl k ní chlapec, mladší než ona, nemohlo mu být víc než čtrnáct.

„Co si přejete, paní?“ zeptal se.

„Mluvit s kronikářem Maxwellem,“ odpověděla.

„Je támhle vzadu u okna,“ ukázal.

Kronikář byl tlustý, bledý muž naprosto neurčitého věku. Řídké šedé vlasy a krátkozraké mžourání mu na kráse také nepřidalo.

„Nikdy jsem vás tady neviděl,“ přivítal Karol zamyšleně.

„Ani jste nemohl. Nejsem v Telmiru dlouho,“ odvětila.

„A proč jste se vydala právě za mnou? Pokud si přejete jakoukoliv knihu, chlapec vám ji vyhledá...“

„Musím mluvit přímo s vámi. Znal jste prince?“ položila přímou otázku.

Kronikářův obličej ztuhnul.

„Několikrát jsem s ním mluvil. Proč?“ zamračil se.

„Zmínil se přede mnou, že znáte znění jisté kletby... kletby rodu Clemens,“ zatajila Karol dech.

Nedůvěra v kronikářově obličeji se změnila v bolestnou grimasu.

„Není to příjemný příběh. A já o něm stejně nesmím mluvit,“ řekl příkře.

„Jsem jeho součástí. Byla jsem do té kletby zatažena. Musím vědět, jak zní,“ naléhala.

Kronikář se pohrdavě ušklíbl.

„Jak byste mohla?“

O vteřinu později si něco uvědomil. Jeho výraz byl podobný Ardolovu výrazu, když se dozvěděl, že je Karol těhotná. Chvilku trvalo, než se ze šoku vzpamatoval.

„Tak proto jste se mě ptala na prince... Povězte mi všechno, prosím,“ požádal ji.

„Nikdo to nesmí vědět,“ ošila se.

„Dokážu udržet tajemství. Slibuji, že to nezapíšu nikam, kde by si to mohl někdo přečíst bez mého vědomí, a že nenechám nikoho nepovolaného, aby si váš příběh přečetl. Ale musím ho znát. Tajemství za tajemství – váš příběh za znění kletby,“ naléhal tiše.

Karol si povzdechla a začala vyprávět. Kupodivu jí to nebolelo. Naopak, cítila, jak bolest z Angusovy ztráty polevuje. Věděla, že se brzy vrátí, ale pomáhalo mluvit o tom. Vynechala tu část o smlouvě s Loqarem Nimanem a své těhotenství, jinak mu pověděla všechno. Poslouchal ji se sepjatýma rukama a téměř zavřenýma očima. Když skončila, zavládlo hrobové ticho.

„Vidím, že v tom vězíte velice hluboko,“ řekl kronikář nakonec. „Tak tedy to proroctví... Pamatuji si ho slovo od slova. Jsem jediný, kromě královského páru, samozřejmě, kdo ho tehdy slyšel. Složil jsem o něm báseň, takovou, na jakou se nezapomíná....“

Pak se nadechl a s pohledem upřeným daleko do minulosti začal recitovat:

Svatba tvá, můj králi,
leskne se zlatem i stíny.
Láska sic nejčistší je cit,
však ne každý jej umí ctít.

Kletbu vyřklo srdce zhrzené,
láskou jak šípem zasažené.
Kletbu jež i proroctvím umí být,
nadějí pro níž lid Aldormy smí žít.

Smrti dívka vytržena,
mezi cizí uvržena.
V jejím nitru sídlí drak,
mysl skrývá tmavý mrak.

Ona bude v čele státi,
ona bude slavná máti.
Život vezme, život dá,
smrt pak přijde pravdivá.

Netruchli pro svůj rod, pro děti tvé,
žádná kletba, ni proroctví nesmí být zlé.
Vždyť jednou na trůn se vrátí,
Pokvete jak nové luční kvítí.

Zradu jež pocítíš,
na poslední chvíli zvíš.
Silný jsi i rod tvůj,
pevně při svém lidu stůj…

Jak jedinkrát zradí tvé krve,
ideály draky ctěné,
vlasy nechť má rudé
stejné jak krev jež ho žene.

Oheň vidím, můj králi.
V plamenech kámen se taví…
Růže kvetou, víc nemohu říct,
Jen prastarý dub prozradí víc…

Báseň zakončil povzdechem. Dlouho nic neříkal, až si Karol musela odkašlat. Trhnul sebou a znovu si uvědomil, že je tam s ním.

„Co to znamená?“ vyzvídala Karol.

„Většině z toho sám nerozumím. Podle mého názoru mě té noci, kdy jsem to psal, museli vést draci. Pokud chcete znát celé znění kletby, najdete ho v kronice. Colline!“ zavolal a odkudsi se vynořil jeho malý pomocník.

„Potřebujeme záznam svatby Sida Clemense,“ řekl. Chlapec přikývl, zmizel mezi policemi a během chvilky se vrátil s objemnou kronikou. S hlasitým žuchnutím ji položil na stůl a zalistoval v ní.

„Tady to je,“ ukázal Karol.

„Děkuji. Teď běž a připrav mi ten opis tristenolské kroniky, co přivezli včera ráno,“ rozkázal kronikář a sám zapátral v hustě popsaných stránkách.

„Ano... tady je to prokletí,“ zapíchnul prst na začátek jedné stránky.

Proklínám tě a tvůj rod za lásku, jež si ve mně marně vzbudil. Proklínám tě. Ty nebo tvůj syn přijdete o trůn. Dlouhou dobu bude trvat, než se navrátí vašemu rodu. Tvůj jediný syn zemře a ty nebudeš mít možnost se s ním naposledy rozloučit, promrháš jediný okamžik strachem o druhé… Jedině žena, jež přežije svoji smrt a přejde přes hranice nekonečna, bude moci navrátit trůn tvé krvi. Avšak svým životem za to zaplatí. Nevěřím, že se najde žena, která by byla tolik ochotna riskovat pro cizího člověka. Buď proklet navždy!

Karol cítila, jak se jí po tváři znovu rozběhly slzy. Zřejmě je všechny ještě nevyplakala. Pořád se vracela k jediné větě.
Tvůj jediný syn zemře a ty nebudeš mít možnost se s ním naposledy rozloučit...

Angus to věděl. Angus celou dobu věděl, že zemře dřív než jeho otec, a nic jí neřekl. Nechal ji tu samotnou...

Poděkovala kronikáři a jako ve snách se vracela do Telmiru. Jak jí to Angus mohl udělat? Jenomže jaký rozdíl by v tom byl, kdyby jí to řekl? Snad bylo přece jen lepší nevědět...

Přišla domů a ve vstupní hale se málem srazila s Rebekou. Když viděla tvář své skoro švagrové, něco si uvědomila.

„Jak jste se měla?“ zeptala se Rebeka s neupřímnou bezstarostností.

„Bylo to... velice poučné. Vy jste věděla, že je předpovězeno, že váš bratr zemře ještě před vaším otcem?“ vypálila Karol přímo.

Rebeka zbledla a vzápětí zrudla. Nervózním pohybem si upravila vlasy, než odpověděla.

„Věděla. Ano, věděla jsem to, ale doufala jsem, že má ještě několik let. Přece jenom, jak jsme mohli tušit, že to přijde tak brzy?“

Karol sklonila hlavu pod tíhou smutku. Zřejmě všichni kromě ní věděli, že se Angus už nevrátí. Bylo od ní pošetilé myslet si, že ona také měla právo znát tu kletbu?

„Ale ať už jsme to proroctví slyšeli nebo ne, copak na tom teď záleží?“ dodala Rebeka.

„Ne,“ zašeptala Karol zlomeně. „Teď už na tom nezáleží.“