Zlato a stříbro - Kapitola 15

"C-co tu děláš?" vykoktal nakonec Angus.

"Co myslíš?" odpověděla Karol, ale neznělo to ani z poloviny tak sebevědomě a uštěpačně, jak zamýšlela. Spíš jako zaúpění než jako odseknutí.

"Erica budu muset zabít," zavrtěl hlavou.

"Eric za nic nemůže. Přemluvila jsem ho. Chtěla jsem se tě na něco zeptat." Karol našla alespoň část ztracené rovnováhy.

"Prosím... ale nechceš se na to posadit?" přešel Angus ke stolu. Karol se usadila na stejnou židli, ze které před chvilkou vyskočila.

"Můžu ti něco nabídnout? Víno? Paštiku?"

"Ne, díky," zavrtěla hlavou.

"Dobrá," přikývl a sám si nalil pohár vína, "tak se ptej," pobídl ji rezignovaně. Nesedl si.

"Odmítl jsi mě, protože ses bál, co by Loqar Niman mohl udělat mému otci?" podívala se mu přímo do očí. Doufala, že pozná, pokud se jí pokusí lhát.

"Ne tak úplně," odpověděl a napil se.

"A proč tedy?" nenechala se odbýt.

"Už jsem ti to řekl - jsme prokletí. Pokud bychom já a ty... ta kletba by tě zasáhla také a to já nedovolím," řekl tónem, který naznačoval, že debata je u konce.

Jenomže tohle byl Karolin výslech a ona ještě rozhodně nekončila.

"A nemyslíš, že by bylo hezké poslechnout si, co si o tom myslím já?" vyjela.

"A co si myslíš?" zvýšil hlas.

"Že už mám na krku tři vlastní kletby, jedna tvoje už nebude takový rozdíl. A že i kdyby těch prokletí bylo tisíc, nezastavily by mě," štěkla.

Oči se mu rozšířily překvapením.

"Jaké tři vlastní kletby?" zamračil se.

A do háje! zanadávala v duchu. Vůbec mu o tom nechtěla vyprávět, ale teď už neměla na výběr. Řekla mu všechno o vědmě. Když skončila, měl obličej zabořený do dlaní.

"Karol, to nejsou kletby. V našem příběhu je jenom jediné prokletí a to je to moje. Ona tě neproklínala, jen tě varovala, aby ses nezapletla do našeho osudu. Copak ti to nestačí? Varování od vědmy, varování ode mě, nebezpečí, do kterého bys uvedla svého otce, copak to není dost na to, aby ses zvedla, prošla támhletěmi dveřmi a nikdy se nevrátila?" Zhluboka se nadechl a měla pocit, že to, co viděla v jeho velkých šedých očích, by neměl nikdy žádný člověk cítit. "Karol, já teď na chvíli zavřu oči a až je zase otevřu, nechci tě tu vidět. Běž pryč, uteč ode mne, protože ty si zasloužíš víc. Běž, prosím..."

Jeho poslední slova byla sotva zašeptání. Zavřel oči, ale Karol se nepohnula. Rozum na ni křičel, aby ho poslechla, ale už nad ní neměl moc. Srdce, které krvácelo, když Angus nebyl s ní, se totiž vzepřelo a převzalo vedení. Děsilo ji to tajemno, kletby a pletichy, ale ne dost na to, aby ten strach nějak palčivě pocítila. Srdce, které se odmítalo nechat vystavit další bolesti, utlumilo všechny ostatní pocity. Seděla s rukama v klíně a čekala.

Angus po chvíli vzhlédl. Teď už nebyl překvapený. Zdálo se, že začíná chápat, že Karol jen tak neodejde.

"Proč neutíkáš?" splynulo mu ze rtů.

Teď už je pozdě, zašeptaly oba hlasy v její hlavě jako jeden.

"Teď už je pozdě," zopakovala poslušně.

Zvenku se ozvalo zařehtání a Ericův hlas, jak uklidňuje koně. Karol to připomnělo jistou dohodu. Vstala.

"Slíbila jsem Ericovi, že pokud mě výslovně nepožádáš, abych zůstala, odejdu ze tvého života navždy. Vidíš? Nakonec ta volba vůbec není na mně. Nikdy nebyla. Pošli mě pryč, nebo mě požádej, ať zůstanu. Přijmu to, ať už řekneš cokoliv."

V jeho očích byl náhle nekonečný klid. Jeho vnitřní zápas, ať už byl jakýkoliv, byl dobojován. Angusovo rozhodnutí také padlo.
Ten mír se rozlil po celé místnosti a působil i na Karol. Stála tam docela pokojně a čekala, až jí oznámí ortel. A věděla, že ať bude jakýkoliv, nebude se na něj zlobit. Nemá právo zlobit se na muže, kterého držela za ruku uprostřed úplňkové noci.

Byl čas spálit most. Poslední otázkou ke zodpovězení bylo, jestli po něm Karol ještě přejde zpátky a postaví tak mezi ně řeku, nebo jestli zůstanou spolu.

Angus přešel až k ní a chytil ji za ruce. Pomyslný most začaly olizovat první plamínky. Díval se jí do očí. A pak se usmál. Měl okouzlující úsměv.

"Zůstaň," zašeptal.

Potom zlehka, jako by byla ze skla, přitiskl své rty na její.

A most se zhroutil v plamenech.