Zlato a stříbro - Kapitola 30

Rytíř

Ardol přešel několika kroky místnost a pevně Karol objal.

„Co tu děláš?“ vydechla, když ji pustil.

„Přijel jsem za tebou. Mám to sice s podmínkou, že se musím vrátit, jakmile mě táta bude potřebovat, ale dokud je všechno v pořádku, můžu být s tebou. Paní Treanová mi řekla, kde tě mám hledat.“

„Ale proč?“ nechápala Karol.

Ardolovi přelétl po tváři jakýsi stín, který Karol nepochopila. Snad zklamání, možná bolest nebo něco podobného.

„Jsme rodina. Měli bychom držet při sobě,“ řekl. Karol se zamračila. Když Ardol lhal, vždycky mu zčervenaly uši a právě teď hořely přímo krvavou červení. Ale nehodlala se ho vyptávat. Znala ho a věděla, že jednou jí to řekne sám.

„A ten muž?“ odvedla řeč jinam.

„Proč tě tak zajímá? Stojí na chodbě. Mám ho zavolat?“ přijal Ardol vděčně změnu tématu. Karol přikývla.

Muž byl asi ve věku jejího otce a Karol na něm neviděla zhola nic zvláštního. Měl sice docela hezké zlatavé vlasy, ale to bylo všechno.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho.

„Trevor, má paní.“

„A jak dál?“

„Jenom Trevor.“

Karol pokrčila rameny. „Tak dobře, Trevore, jestli tvůj pán nebude mít námitky, budeš pomáhat mému sluhovi, ano?“ oznámila mu.

„Já nejsem jeho pán,“ zasáhl Ardol. „Připojil se ke mně v Telmiru a chtěl do Donnelu, tak jsem ho vzal.“

„V tom případě, Trevore, se přidružíš k mému doprovodu,“ rozkázala a nevypadalo to, že by taková budoucnost byla Trevorovi proti mysli.

„A teď...“ Ardol náhle poklekl na jedno koleno. „Dovolíš mi, abych byl tvým rytířem?“

Karol se zarazila. Tohle byl starý zvyk, už v době její babičky ho považovali za vyšlý z módy. Rytíř chránil čest své paní a stál za ní, ať se dělo cokoliv. Snažil se zůstávat v její blízkosti a nezřídka se s ní nakonec i oženil.

Jde ti o tohle, Ardole? O Petrův kámen? Ale ten nedostaneš, o to se otec postaral.

Ale ať už si myslela cokoliv, potřebovala ochranu. Jak ona, tak Karmen. Ti dva jí sice řekli, že bude stačit Trevor, ale vždycky se hodilo mít zadní vrátka. Ardol sice neměl vliv u dvora, v Telmiru nikdo neměl ani tušení, že nějaký Ardol Brangan vůbec existuje, ale pořád to byl muž a měl meč.

„Ano, Ardole, smíš se stát mým rytířem,“ odpověděla.

Jejich hostitel Lucan měl ze dvou nových strávníků radost o poznání menší. Ten večer se pohádal s Earline a druhý den uplakaná hraběnka sdělila Karol, že Ardol a Trevor musí brzy pryč.

„Přijeli bez pozvání, slečno Volanová, a můj manžel se tím cítí být uražený. Je mi to líto,“ omlouvala se upřímně.

„Nezlobím se na vás,“ ujistila ji Karol. „Jen co vymyslím, jak dál, dám vám vědět.“

Když pošle podkoního Wata zpátky Rebece, dovolí jí nechat si Trevora. Na sloužících nezáleželo, Lucanovi bude jedno, jak se jmenuje žaludek, který musí plnit, ale s Ardolem to bylo něco jiného. Lucan měl pravdu, když tvrdil, že Ardolův vpád bez ohlášení nebo pozvání, je urážlivý, to Karol nemohla popřít. Sama byla jen trpěný host, předpokládala, že pokud by se pokusila

Ardola udržet u sebe, vyhnal by Lucan i ji.

Mám ho ztratit, sotva jsem ho našla? Musím něco vymyslet, přijala jsem ho za svého rytíře. Ale co?

Zavolala si je oba, Trevora i Ardola, a řekla jim, co se stalo.

„Odejdeme spolu!“ vyhrkl okamžitě Ardol. „Vrátíme se na Borovou. Tvůj otec nad Brangany nemá moc a moji rodiče tě rádi uvidí. Nebude ti nic chybět,“ přesvědčoval ji.

Karol zaváhala. Samozřejmě, Borová se jako řešení přímo nabízela, ale to by znamenalo, že se dříve či později setká se svým otcem. A tomu přesně se snažila vyhnout.

Přijde muž, tvůj rytíř, který pro tebe opustí všechno, co má. S jeho radami zacházej opatrně, nemyslí je špatně, ale nemá dostatek moudrosti.

Slyšela hlas mladíka s opálovýma očima, jako by stál vedle ní. Ne, ještě není čas, abych se vrátila na sever, pomyslela si.

„Co mi radíš ty?“ obrátila se k Trevorovi.

„Ještě není čas vrátit se. Blíží se, to ano, ale ještě ne, má paní. Váš rytíř není malé dítě, dokáže se o sebe postarat,“ řekl muž.

„Co ty o tom víš?“ vyštěkl Ardol. „Jak můžeš vědět, kdy kam má Karol jít?“

Trevor mlčel a díval se na Karol.

Nemůžu poslat Ardola pryč. Je mým rytířem sotva den. A nemůžu si ho nechat u sebe.

„Kolik máš peněz, Ardole?“ zeptala se.

„Moc ne. Cesta ze severu je dlouhá.“

Karol si povzdechla. Jí samotné už toho taky moc nezbývalo, takže možnost, že by na ni Ardol počkal někde poblíž, nepřipadala v úvahu.

„Kdybychom mohli do Telmiru, bylo by to jednoduché,“ povzdechla si.

„A proč tam vlastně nemůžeme?“ zvedl Ardol zvědavě obočí.

„Je tam člověk, který by mohl být nebezpečný Karmen,“ odpověděla Karol vyhýbavě.

„Elizabeth Nimanová nedávno porodila syna. Loqar Niman s celou rodinou odjel domů do Dramonu,“ řekl Trevor.

Karol překvapeně zamrkala. Vzpomněla si na tu tichou dívenku, kterou potkala tehdy na večeři v Angusově domě, a na šedovlasého muže s hadím pohledem. Jaký asi bude jejich syn? Komu z nich se bude podobat – tiché, poddajné matce, nebo nemilosrdnému, hrozivému otci?

„Ale co s tím má Niman co společného?“ přerušil Ardol její myšlenky.

„Niman znal Karmenina otce a bojím se, že by to mohl použít proti mně. Proto jsem odešla z Telmiru, aby na mne trochu zapomněl. Možná, že teď, když má konečně dědice, začne mít jiné starosti, ale vsadit na to nemůžu.“

„Možná bych ti mohl poradit,“ ozval se ode dveří Naleův hlas.

Všichni tři se prudce otočili. Vůbec ho neslyšeli přicházet.

„Lucan a Earline jsou pozvaní do Vdovina údělu, konají se tam slavnosti vinobraní. A náhodou jsem zaslechl, že jeden z pořadatelů se jmenuje Tadeas Merth.“

Strýček Tadeas, manžel tety Dory! Karol si nebyla jistá, jestli si může dovolit žádat je o útočiště, ale nakonec usoudila, že ano. Teta Dora byla jako děvče blízká její matce a jejího otce nikdy příliš nemilovala. Karmen už byla dost velká na to, aby ji mohla vydávat za sirotka, kterého se ujala, a nevzbudit tím podezření.

„To není špatný nápad,“ řekla nahlas. „Kdy Lucan a Earline odjíždějí?“

„Do týdne chtějí vyrazit,“ odpověděl Nale.

„Výborně. Ardole, ty pojedeš napřed. Nale, myslíš, že by se pro Ardola našlo nějaké jídlo a peníze?“ Nale pouze přikývl.

„Děkuji. Trevore, ty zůstaneš se mnou.“

Zamyslela se. Zbývalo vyřešit, co se sluhou Gregorem, podkoním Watem a Michaelou.

„Trevore, zvládneš se postarat o koně?“ zeptala se.

„Zastanu Watovu práci,“ odpověděl.

„Dobře. Takže Gregora a Wata můžu poslat zpátky Rebece. A Michaela...“

To byl další problém. Buď o ni Karol přijde, nebo přijde Michaela o Nalea. Třetí možnost, že by s ní šel i Nale, nepřipadala v úvahu. Už tak nebude zrovna zdvořilé žádat o pomoc a tři lidi navíc by to ještě ztížili. Jak o tom přemýšlela, rozhodla se, že bude nejlepší nechat Michaelu v Donnelu s jejím manželem. Čtyři se protlučou snáz než šest.

„Neber mi ji,“ zašeptal Nale. „Ona je to nejlepší, co prosvětluje mojí temnotu. Neber mi ji,“ prosil tichounce se zoufalou naléhavostí.

„Postaráš se o ni? O ni a o Roberta?“ ujišťovala se Karol.

„O Michaelu, o Roberta a nejen o ně,“ slíbil Nale vážně.

Nejen o ně? To znamená... ach ne! Ne dítě! zaúpěla v duchu.

„Nale, až se to dozví Lucan...“ začala, ale slepý mladík zvedl ruku, aby ji zarazil.

„Nestarej se o ni. Zvládneme to.“

„Jestli vás vyhodí...“

„Je to pořád můj bratr. Určitě má nějaké zábrany.“

Karol mu věnovala poslední pochybovačný pohled. „Jak myslíš. Ale pokud budete v nesnázích, nevím, jestli pro vás budu schopná něco udělat.“

„Nebudeme potřebovat ničí pomoc,“ odsekl Nale drsně.

Kéž bys měl pravdu, Nale, pomyslela si.