Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Zlato a stříbro

      Zlato a stříbro - Kapitola 34

      Zlato a stříbro - Kapitola 34 Tak a poslední kapitola druhé části. Uvidíte, čím je zlomová.
      Karol se vrátila na Petrův kámen a znovu se přesvědčí, jak jsou hory nevyzpytatelné - a jak je nevyzpytatelná ona sama. (Omlouvám se, některé údaje možná nebudou korespondovat s tím, co jsem kdysi psala do diskuze, ale bohužel tam teď nemám přístup, takže nevím přesně, jak to bylo.)

      Pratur

      „Ta zvířata se sotva vrátila, neměl bys je zabíjet, dokud se nevrátí natrvalo,“ naléhala na otce, ale marně.

      Když už bydleli v Petrově kameni skoro dva úplňky, Joachim Volan se rozhodl, že na počest vzácných hostů uspořádá hon na pratura nebo-li aurocha. Po dobytčím moru před mnoha lety se pratuři začali pomalu vracet i do hor kolem Petrova kamene, ale Joachim Volan se zřejmě rozhodl to zpomalit ještě víc. Didi dychtil změřit síly s pořádnou zvěří a přestože jeho matka to důrazně neschvalovala, Derek sliboval, že na něj dá pozor.

      A tak znovu odjeli. Jediný muž, který zůstal v hradu, byl Trevor. A lovci byli pryč už skoro celý den.

      Karol, která po svém návratu převzala vedení domácnosti, seděla nad účty. Snažila se dát dohromady otcovy dluhy, ale vyvstávaly jí ošklivé věci. Zdálo se, že některé otcovy peněžní triky nebyly úplně čisté a Karol netušila, jestli má předstírat, že to nevidí, nebo s tím něco dělat.

      „Prostě nemohl normálně šetřit!“ zvolala zoufale a udeřila pěstí do stolu.

      Vlčice Liška, která ležela vedle dveří, zvedla hlavu, ale když viděla, že se nic neděje, zase zavřela oči. Bylo to zvláštní, ale od Karolina návratu se od ní Liška nehnula. Nevěděla, čím to je, ale nevadilo jí to. Liška byla tichá a nevtíravá společnice. A právě teď čekala na svého druha. Vlk, který pro změnu neopouštěl jejího otce, byl samozřejmě na lovu.

      Náhle Liška vyskočila na nohy a zaposlouchala se. Karol vyhlédla z okna, ale nikoho neviděla. A pak Liška zavyla. Zoufalejší zvuk Karol v životě neslyšela. Znělo to, jako by se Lišce právě zhroutil svět. Vlčice si sedla a žalostně naříkala. Karol otevřela dveře a Liška se náhle zvedla a vyrazila ven. Karol běžela za ní.

      Sotva vyběhla na nádvoří, pochopila. Ze svého okna nemohla vidět, že se lovci právě vrátili. Tedy část lovců – ostatní museli ještě porcovat kořist, velkého tura nemohli přinést. A pak si všimla, že Liška skáče na Dereka, který právě stahoval ze svého koně něco velkého, zabaleného v jeho plášti. Plášť byl potřísněný krví.

      Položil balík na zem. Liška do něj šťouchla čumákem a tiše přitom kňučela. Část látky se přitom svezla a odhalila šedivý kožich.

      „Vlku!“ vydechla Karol a v mžiku klečela vedle pláště.

      Okamžitě bylo jasné, že zvíře nemůže být naživu. Hlava zkroucená v podivném úhlu, obrovská rána na břiše, ve které byly vidět vnitřnosti, a dokonalá nehybnost mluvily za vše. Karol cítila, jak jí po tváři tečou slzy.

      „Tur ho nabral na rohy a odhodil. Nešlo nic dělat,“ zašeptal Derek někde za jejími zády.

      Liška se posadila, zaklonila hlavu a začala táhle, naříkavě výt. Vlk byl mrtvý a Karol si vzpomněla na jiného vlka, stříbrného vlka z rodu Clemens, jejího vlka, a na den, kdy nad ním naříkala docela stejně.

      A pak si uvědomila něco jiného.

      „Kde je otec?“ zeptala se a vyskočila.

      „Na Borové. Vlk zemřel, když se ho snažil bránit, ale neubránil. Je na tom zle,“ řekl Derek stále tím tichým hlasem.
      Karol se zadívala na šedivou oblohu. Otec umírá... a já necítím vůbec nic. Je mi skoro víc líto vlka než otce. A ani nad tím necítím hanbu.

      Sáhla po uzdě nejbližšího koně, toho Derekova, a vyšvihla se do sedla. Nijak zvíře neštvala, pěkným, svižným klusem se rozjela na Borovou.

      Ardol ji čekal už u brány. Ve tváři měl lítost a soustrast, o kterou se Karol neprosila, ale odpověděl na její nevyslovenou otázku.
      „Ještě žije.“

      Monin syn Leod, chlapec asi v Evelinině věku, Karol dovedl do ložnice, kde se o jejího otce staraly teta Paulina a Mona. Ležel v posteli, ve tváři smrtelně bledý a zpocený a celý bok měl zkrvavený.

      „Víc udělat nemůžeme,“ řekla jí teta Paulina. „Musíš být statečná, holčičko.“

      „Já to zvládnu,“ ujistila ji Karol. Zvládla jsem Angusovu smrt, tohle není nic, dodala v duchu.

      Při zvuku jejího hlasu sebou otec trhnul a podíval se na ni. Jestli ji viděl, to byla otázka.

      „Karmen...“ vydechl.

      „Už blouzní,“ zašeptala Mona s téměř posvátnou bázní. Zřejmě ještě nikdy neviděla nikoho umírat. Karol byla svědkem umírání své vlastní matky. Věděla, jak to vypadá.

      „Necháme vás tady,“ řekla teta Paulina a vzápětí Karol s otcem osaměla.

      „Karmen... tys přišla....“ zašeptal.

      Náhle s Karol zalomcovala nenávist. Utrápil její matku k smrti a přece si troufá věřit, že by mu přišla ulehčit poslední hodinku!

      Dobře, tati, uvidíme, co ti tvoje Karmen řekne.

      „Ano, přišla jsem. Jak se daří naší dceři?“ řekla Karol.

      „Karol... Karol...“ vydechl otec.

      „Ano, Karol. Jiná nám nepřežila. Pověz, je spokojená? Má rodinu, děti, jak si přála?“ zaútočila znovu.

      „Karmen... Karol... Odpusť... Já to nechtěl... Je mi to líto... Karmen....“

      „Tak, jako ti bylo líto Colette?“

      Náhle jako by se otcovy myšlenky vyjasnily, až se Karol lekla. „To nebyla moje dcera!“ zvolal překvapivě silným hlasem. Karol vrhla krátký pohled ke dveřím a doufala, že to nikdo neslyšel.

      „Bohužel ano. A i znetvořené miminko bylo lepším dítětem, než sis zasloužil,“ řekla Karol tiše.

      Seděla u něj ještě dvě hodiny, ale on se už nezmohl na víc než nesrozumitelný šepot a brzy ani na ten ne. Nejdřív utichla slova, pak i dech. Ve chvíli, kdy nad Petrovým kamenem vycházela první hvězda, vydechl Joachim Volan naposledy.

      Lítost se nakonec dostavila. Karol litovala muže, který prožil tak mizerný život. Dvě ženy a žádná láska. Velký hrad a žádné peníze. Joachim Volan byl smolař, který si ke své smůle ještě sám přidělával problémy. To byl důvod k lítosti a to bylo také všechno.

      Nechala mu vystrojit tichý, skromný pohřeb. Ona sama se v kapli zdržela jako poslední. Blížila se zima, takže nemohli otcovu hrobku ozdobit květinami, ale položili mu k nohám malou misku z vínem. Každý, kdo mrtvého přišel uctít, si ve víně smočil prsty a pokropil jím hrob. Karol jím pokropila i hrob dědečka, paní Letitie a matky. Úplně naposledy pokropila malou nenápadnou desku, zapuštěnou v zemi.

      „Jmenovala se Colette,“ řekla otcově soše. Uvažovala, jestli vůbec kdy vyslovil její jméno.

      Teď patří hrad Loqaru Nimanovi, uvědomila si, ale jak se dívala na místo posledního odpočinku své rodiny, vzedmul se v ní vzdor. Hrad byl postaven rukama a krví Volanů. Niman s ním neměl nic společného. Neměl právo vztáhnout ruku na místo, kde nalezla své neštěstí Karmen Taniela a kde prožila svůj krátký, smutný život Colette Volanová. Tenhle studený, drsný hrad byl jejich památníkem, připomínkou jejich životů, ne předmětem zábavy nebo mocenských intrik nějakého jižana.

      Rebeka, Derek, Ardol a Trevor na ni čekali u dveří.

      „Takže teď předáš hrad Nimanovi?“ zeptal se Derek.

      „Ne. Podle práva krve, které je nade všechna práva, je můj a já ho nedám,“ oznámila.

      Podívali se po sobě, znepokojeně a překvapeně.

      „Přijde si pro něj,“ varovala ji Rebeka.

      „Nimanové si nenárokují, Nimanové berou, po dobrém či po zlém,“ přidal se Derek.

      „Netřeba volat boj, který stejně přijde,“ pronesl Trevor tajemně. „A pýcha všechno jenom zhorší.“

      „Konečně ses přihlásila ke svojí krvi,“ pochválil ji Ardol. Jako jediný vypadal, že má z jejího rozhodnutí radost.

      Karol si nevšímala ani jednoho z nich. Prošla kolem nich na nádvoří. Profukoval chladný větřík a náhle na její rukáv dopadlo něco bílého. Karol to připomnělo chladnou noc před téměř šesti lety, kdy začala její cesta.

      Petrův kámen byl její a jednoho dne ho předá své dceři a jejímu manželovi.

      Na šedé kameny se tiše snášel první sníh.


      Vydáno: 31.8.2016 20:12 | 
      Přečteno: 155x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich