Zlato a stříbro - Kapitola 36

Příchod nezvaných hostů

Karol s Trevorovou a Derekovou pomocí sesmolila odpověď, jak nejzdvořileji dokázala, a poslala Nimanova muže zase zpátky. Potom ještě zachytila Trevora.

„Dáš, prosím, pozor na Karmen? Neopouštěj ji ani na chvilku, nenechávej ji samotnou,“ požádala ho.

„Postarám se o ni,“ slíbil jí.

Usmála se na něj a vyšla z otcovy pracovny. Na chodbě ji ale zastavil Ardol, který se tam zčistajasna objevil.

„A co já?“ vypálil podmračeně.

„Tebe se ta hrozba netýká. Jsi svobodný člověk, můžeš si dělat, co chceš,“ odvětila. Neměla čas ani náladu poslouchat nějaké Ardolovy výlevy.

„Jsem tvůj rytíř, copak jsi zapomněla, Karol?“ řekl polohlasem a chytil ji za ruku.

„Neboj se,“ odpověděla a maličko při tom přimhouřila oči, „já mám paměť dobrou.“

„Zůstaň tu s námi,“ nabídl jí a sevřel její ruku. „Karmen můžeme vydávat za Moninu dceru, na Borové bude v bezpečí. Zůstaň doma, Karol, zůstaň se mnou.“ Sklonil se a přitiskl své rty na hřbet její ruky.

Prudce se mu vytrhla. „Jak jsem řekla, jsi svobodný člověk. Já se vracím na jih, ty můžeš jít, kam se ti zachce.“

Když se od něj odvracela, viděla bolest v jeho očích, ale nemohla toho litovat, nebyl na to čas, musela zachránit Karmen a Treanovy, Ardol se o sebe bude muset postarat sám.

Stmívalo se, čtvrtý soumrak od chvíle, kdy přišel ten strašlivý dopis. Všechno bylo připraveno, ráno měli odjet. Karol naposledy sestoupila tajnou chodbou k truhlici s Angusovým pokladem, aby vzala dost peněz pro sebe i Karmen. Ardol s ní od té doby, co ho odmítla, nepromluvil, i když se připravoval, že odjede s nimi.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by následující noc měla být něčím neobvyklá. Bylo sice poměrně chladno a jasno, ale ne tak, aby se nad tím nějak pozastavovali.

Karol nechala otevřít soudek nejlepšího tristenolského vína, aby zapili poslední večer na hradě. Liška jí výjimečně nedělala společnost, utekla někam do noci. Přestože chtěli vyrazit brzy, zůstala Karol s Derekem, Rebekou a Diskolem sedět pozdě do noci. Spíš si povídali, než pili. Rozloučili se v lehce nostalgické náladě, ani příliš živí, ani příliš ospalí.

Karol nakoukla do Karmenina pokoje. Její dcera poklidně oddechovala, spal i Trevor, natažený na nízkém lůžku blízko dveří. Svědomitě plnil svůj slib a Karmen ho měla za sebou jako stín. Když se Karol ujistila, že je všechno v pořádku, odešla do svého vlastního pokoje.

Pokoj, ve kterém spávala, než odešla na jih, přenechala Karmen, sama si zabrala ložnici svých rodičů. Teď toho litovala. Bylo to zbytečné gesto pýchy, kterým se snažila přesvědčit všechny včetně sama sebe, že je pravou paní Petrova Kamene.

Posadila se do matčina velkého křesla u okna a pozorovala místnost z pohledu, z jakého se na ni musela mnohokrát dívat její matka. Oči se jí znovu a znovu vracely k velké vyřezávané posteli.

Tohle lože sdíleli moji rodiče. Tady jsem byla počatá a tady jsem se narodila. Tady se narodila i Colette...

Byla to zvláštní představa. Mladá žena z jihu a muž ze severu, jejich dvě dcery – ta první byla zklamáním, protože to nebyl syn, ve kterého otec doufal, ta druhá byla malým, znetvořeným mečem, který přeťal i ta poslední vlákna, která je k sobě vázala, kromě toho posledního, kromě manželského slibu.

Tady potom lehávali dalších deset let po narození Colette, nejspíš zády k sobě, co nejdál od sebe. Tady maminka nakonec umřela.

Na ten den si bude pamatovat do smrti. Na den, kdy vdova Hellerová smutně vstala a řekla: „Už je tam, kde je jí líp. Dívej se dnes v noci na hvězdy, holčičko, a najdi tu, která tam dřív nebývala. To bude tvoje matka.“ Jenomže hvězd bylo tolik a Karol nevěděla, které jsou staré a které ne. Několikrát se jí zdálo, že nějaká svítí jinak nebo že je na neobvyklém místě, ale když se na ni dívala déle, zjistila, že je stejná jako všechna ostatní. Svou matku tam nenašla.

A tady lehával otec posledních dvanáct let docela sám...

Bylo jí líto rytíře se smutným osudem a srdcem severu, bylo jí líto jeho smutné paní, litovala i obě jejich dcery, tu první i tu malou, znetvořenou...

Jmenovala se Colette...

Nakonec odplula do spánku tam, kde seděla.
 

Uprostřed noci ji vzbudilo bušení na dveře.

„Co je?“ zavolala rozespale.

„Vojáci, má paní! Útočí na hrad!“ křičela vyděšená služebná.

„No dobře,“ zamumlala a pokusila se lépe uvelebit v křesle. Nebylo to pohodlné, ale něco jí říkalo, že by si neměla lehat do té velké postele, i když si nevybavovala, proč. Oheň v krbu už skoro vyhasl, zbylo jen pár žhavých uhlíků, které sice hřály, ale nevydávaly téměř žádné světlo. O chvilku později si uvědomila, co vlastně slyšela a vyskočila na nohy. Otevřela dveře tak prudce, že služebnou málem srazila na zem.

„Jací vojáci? Čím jménem?“ vyštěkla.

„Neřekli jméno, neřekli nic,“ vzlykalo děvče. „Ale zabili Breta a starého Toma a Henlana a děvčata... děvčatům...“ nedokázala pokračovat.

„Uteč. Nestarej se o ostatní, utíkej,“ přikázala jí a otevřela dveře do Karmenina pokoje, které byly jen přes chodbu od těch Karoliných.

Vzápětí se jí málem zastavilo srdce. Po Karmen a Trevorovi ani vidu, ani slechu. Truhla s Karmeninými věcmi byla otevřená a rozházená, postele rozestlané a zválené, ale pokoj prázdný.

Stála tam, dívala se na ten nepořádek a celá se třásla. Že by to byl Trevor, kdo mě zradil? Co když ten ženský rod byl jen zástěrkou, která mě měla zmást, abych spíš vydala Rebeku? Ale co udělal s Karmen?

Chvíli jí trvalo, než se dala zase dohromady. Chtěla se vydat dolů, aby zjistila, co se děje, když ucítila kouř. Otočila se a zjistila, že k ní chodbou míří dva muži s tasenými meči, které se leskly krví ve světle pochodně, kterou držel jeden z nich.

Pozorovala ten rubínový třpyt docela klidně. Najednou měla hlavu prázdnou a nesmyslně lehkou. Přepadla ji nesmyslná touha nahlas se rozesmát.

Je konec...

Počkám na tebe hned za bránou a pak vytvoříme tu nejkrásnější dvojhvězdu na celém nebi.

Ne, Angusi, tohle není konec, tohle je začátek. Jdu za tebou. Skončím stejně jako ty, mečem. Znamená to, že se k tobě dostanu rychleji?

Muži se k ní blížili. Viděla v jejich očích nejistotu. Určitě čekali, že se bude bránit nebo že se bude snažit utéct, ale ona tu pokorně stála. Dokonce ani neprosila.

Je mrtvá i Karmen? Budeme pohromadě všichni tři?

Vojáci se po sobě nejistě podívali a pak jeden z nich zvedl meč.

Karol zavřela oči a sklonila hlavu.

Něco obrovského a těžkého ji srazilo k zemi. Když padala, měla před očima Angusovu tvář.