Příspěvky uživatele

Zase si vezmi, že tvoje postavy žijí už nějakých deset let a za tu dobu pořádně vyrostly, dostaly se do spárů dalším lidem a jejich osobní život byl proprán ze všech možných i nemožných stran Takže ano, mají minulost (a to nejen tu v povídce, ale i v reálném světě). A vady? Spoustu v nich dostali už v začátku, kdy v tom autorka ještě trochu tápala a nevěděla, co s nimi. Ale uvědom si, že jsme nikdy nic zásadního nevyškrtli. I když nás věci, které jsme vymyslely někdy v začátcích štvou, tak jsme na to kývly a nějak jsme se to snažily zaonačit, aby to dávalo smysl.
A z historie Aldormy ses už snad mohla poučit, že úplné sbohem Aldormě nejde říct nikdy

To je dobře, že nebude sepsaný. To jsou věci, které by měly zůstat nevyslovené.
A není to tak v pohádkách vždycky, že hrdina vysloví přání a nedokáže si předtsvait důsledky?
Co se porodu týče, chlapi z toho prý někdy mívají trauma

Tak vzhledem k tomu, že už se to nejmenuje Drak v mém srdci, tak ani ne

Co dodat?
Četla jsem původního Draka a záviděla jsem. Nevím, čím to bylo, že mě Aldorma už tehdy chytila za srdce. Když jsi mě přizvala, nejdřív jsem váhala, jestli si na to troufnu. No a jak to skončilo...
Jsem moc ráda, že jsi Draka přepracovala. Nová verze je vážnější a temnější (a to přesto že některé původní scény jako umírající holčička zmizely), Lenku její vlastní osud víc tíží. Creagan už není princ na bílém koni, ale muž, který vlastně ani moc nechce být králem, jenže smysl pro povinnost mu nedovolí couvnout. Někdo horkokrevný, hrdý a paličatý (kde se to sakra ve Fionině prapravnukovi a Danielině synovi vzalo?), kdo dělá chyby a platí za ně.
Margarita už není mrcha, ale žena které skoro obden někdo rozbíjí představy o světě a nikdo jí nevěnuje ani pohled. Trivet už není ňouma v pozadí (a nebyla jsem to já, ale Jackie, kdo ho vytáhl do popředí ) ale někdo, kdo se snaží vyhrát předem prohraný boj s osudem svých přátel. Hodný dědeček Bheirg je taky zlomený, nešťastný. A tak snad jedinou normální postavou v příběhu zůstává Tran Veill...
Samuel, kterého jsme i my, ostřílené Aldormačky, poznaly vlastně až teď je vlastně smolař na entou, muž pevných zásad a nezlomné síly (kterou potřebuje, aby s těmi všemi větroplachy kolem sebe vydržel a nezabil je). A poznala jsem ho moc ráda.
Nějak jsem se rozepsala, ale to je tím, že i když jsou to všichni pitomci, tak je prostě pořád mám ráda

Dojít jí to nemusí, ale zní to jako normální flirtování

Eillen Niman pořád vypadá divně
Tahle kapitola, i když je smutná, je jedna z nejlepších. Takže popořadě.
Ráda bych věděla, o čem Lenka a Creagan mluvili, ale ta záhadnost tomu přidává na zajímavosti.
Samuelovo hledání Triveta je správně uspěchané, vytváří to atmosféru naléhavosti. Chuděrky převálcované služebné
Lenky monolog k Frundorovi je taky dokonalý. Konečně mu připomněla, že jí vlastně něco dluží, a i když to Frundorovi bude nakonec ničit život, je to jen druhá strana toho, že on zničil život Lence.
Jsem ráda, že jsi porod moc nerozváděla, ani by se to sem nehodilo. I když po tomhle zážitku je div, že dva ze tří svědků se ještě někdy zmůžou na vlastního potomka.
A jsem vlastně ráda, že poslední Lenčin rozhovor byl s Trivetem. Ten jediný, se kterým si neměla co vyčítat, jediný se kterým měla všechno vyřešené a urovnané.

A konečně si někdo vzpomněl i na ještěrku. Na to, že původní verze se po něm jmenovala, tady drží hubu a krok
Ale loučení mezi Lenkou a Creaganem je úžasné. Tak akorát hořkosladké, oba ví, že všechno zničili, a truchlí po tom, co by mohlo být.
Poslední odstavec je tak akorát zlověstný, člověk z toho má dojem, že se blíží něco špatného a zároveň neví, co, protože na obzoru nic není.

Samuelova reakce na proroctví ("to myslíte vážně?") nemá chybu. A konečně si někdo vzpomněl na to, že nějaké proroctví je
Ale moc se mi líbí špičkování mezi Lenkou a Samuelem, takové lehké a přitom vlastně zamilované. I když Samuel ji vlastně znal i v době, kdy ještě těhotná nebyla, ne?

Už bylo načase, aby se ti tři idioti usmířili A jsou přátelé tak dlouho, že vrátit se do starých kolejí nedělalo vůbec žádný problém.

S Lamanem a Rykem jsem se snažila představit rodinu, kde jsou členové sice hodně odlišní a na svých zájmec se moc neshodnou, ale pořád je to rodina, která se má ráda a drží při sobě. (Což je na Nimany dost výkon).

A finále... boj o království začne velmi brzy. Waldemarův útěk je v podstatě ještě přesouvání figur do výchozí pozice. Ale to brzy skončí...

Jenom dotaz - Trivet o Samuelovi mluví jako o Samovi?
Jinak Lenka by měla věřit Trivetovi, to je odborník na neopětovanou lásku
Scéna v radě byla krátká a výstižná. Od Lenky jsem čekala skoro větší zhroucení. A chudák Samuel z toho musel být taky pěkně nešťastný - už viděl naději, že by mohl odejít s Lenkou (a lehkou hrůzu z toho, že by se Lenka setkala s Rykem) a ono zase nic.

První část s kolébkou je úsměvná, část se Samuelem je úsměvná.
Za tu poslední část jsem moc ráda, že to není těhotenství z amerického filmu, kde se nastávající matka na všechny zubí a říká, jak je to super. Lenčiny pocity jsou skvěle vystižené a nedivím se, že chce pryč. Ačkoliv těhotenství ji musí měnit, protože dřív by je všechny seřvala na dvě doby

Byla by to hezká jednorázovka, kdyby jim to Lenka někdy dala najevo

Jediné, co mi tu trochu chybělo, byl popis toho, co přesně se stalo se Samuelovým bratrem. Kdo neví, tak to z toho podle mého nepochopí.
Jinak se mi obě poslední kapitoly líbily, Lenka má štěstí, že má Samuela a Triveta. Ani se nechce věřit, jak málo zbývá do konce...

Hlásím, že jsem přečtla a líbilo. Podrobnější názor po přestávce

Samuel a Trivet jsou boží. Vůbec se nedivím, že se Samuel do Lenky nakonec zamiloval, jejich konverzace je tak krásně lehká a nenucená. A poznámka o tom, že Lenka má tendence svádět své přátele mě doopravdy rozesmála, což je v momentální náladě malý zázrak.