Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-6  •  Vydáno: 4.9.2016 14:01  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 6

Dobrý den, po čtrnácti dnech se mi konečně podařilo upravit šestou kapitolu. Bheirgův pobyt mezi Zrádci se začíná vyostřovat. Výlet s králem a princem poznamenala roztržka otce a syna a skončil silným záchvatem královy nemoci. Bheirgovi se sice podařilo Arthura Elata přivést zpět do vesnice i s léčivou bylinou, pro kterou původně jeli, ale následná hádka s princem poznamenala jeho úspěch krvavou ranou do nosu. Následujícího rána se král rozlítil a rozhodl, že pošle prince Alexandra do exilu pod ochranná křídla vévody sousedního království. A co teď? To je otázka, na níž musí Bheirg najít odpověď…

Přeji hezké čtení.

Pod Jasanem

      Otočil jsem se na prince stále ještě vyveden z míry. A co teď? Aniž by se na mě podíval, odešel do pokoje a já ho následoval. Žádná rána? Začal vyndávat ze skříně své šaty. Možná bych mu měl něco říct…

      Ale co?

      „Odejdu…,“ navrhl jsem mu.

      „To nemá cenu.“

      Už sem myslel, že ani neodpoví...

      „Asi ne…“

      „Otec už se rozhodl.“

      „Jo.“ My se shodli? Zvláštní. Ne, že by to snad něco měnilo, ale…

      „Zítra odjíždím. Tohle je můj poslední den s mou rodinou. Nechci, abys překážel.“

      Jak si princ přeje…, přikývl jsem a s povzdechem beze slova odešel z pokoje i domu. Tohle jsem ale nechtěl, víš? Jakoby snad mohl…

      Slunce už dávno vyšlo a lidé ze vsi připomínali pilné včely.  Já zamířil do lesa. Mě do Talronu přivedl Alex. Mám právo zůstat, když tu nebude on? Ani nevím, jestli skutečně věřím tomu, že jsou Elatovi pravými následníky trůnu…

      Ještě naposledy jsem se ohlédl po Talronu. Copak králova volba dává nějaký smysl? To by mě totiž vážně zajímalo komu a jaký… Dál už jsem se neohlížel a pokračoval dál od vesnice, ponořen do vlastních myšlenek. Svého syna pošle pryč a nechá si tu mě? Jak ho chtějí, u všech Draků, dostat do Tristenolu? Dyť jsou všichni Zrádci. Zabijou je v první vsi, i kdyby je měli místní ukamenovat. Vzpomínka na mé vlastní vyhnanství nečekaně zabolela. Po mě hodil kamenem i vlastní otec…, zakroutil jsem hlavou.

      Les se náhle změnil a já se ocitl na malé mýtince s jediným vzrostlým jasanem uprostřed, pod kterým seděl král. Nechtěl jsem rušit. Otočil jsem se, že půjdu jinam, ale zastavil mě jeho hlas:

      „Zlobíš se na mě, Bheirgu?“

      Cože…? JÁ?

      „Nemusíš odcházet, pojď, posaď se. Je tu hezky,“ díval se na mě docela přátelsky, „Alex to tu měl taky rád, než sem přestal chodit.“

      Nevím, jestli je tohle zrovna dobrej nápad… Došel jsem pomalu k němu a posadil se. Zvědavost, ta nepěkná vlastnost vedla moje kroky až k němu. Že bych se zlobil nebylo to pravé označení. Nechápu to…

      „Proč sem přestal chodit?“ Já se… vážně zeptal na tohle?

      „Nevím přesně,“ povzdechl si pan Elat, „možná… Myslím, že to nějak souviselo s Kleou.“

      „S kým?“

      Otočil se na mě tázavě. „No jistě, ty ji znát nemůžeš,“ uvědomil si. „Klea… Ona byla dcerou Sebastiana a Lucie Rawneových - “

      „Sebastian je celé jméno pana Seba?“

      „Seba?“

      „A-ano. Říkala mu tak vaše paní, když jsem vás v noci přivezl.“

      „Aha. Ano, říkáme mu Seby.“ Král se nostalgicky usmíval a přendal malý kamínek z jedné ruky do druhé, načež mi ho podal.

      Co já s tim?

      „Představ si, že se skamarádili díky podobnému kamínku.“

      Nechápavě jsem si ho prohlédl. Kamínku? Byl to docela obyčejný kámen, jakých se dala najít slušná hromádka naprosto kdekoliv.

      „Bylo to právě tady, kde k sobě našli cestu. Ačkoliv to bylo zvláštní přátelství, Klee bylo tehdy čtrnáct let a Alexovi čerstvých šest.“

      Proč o ní pořád mluví, jakoby už nebyla?

      „Šel jsem ho tehdy hledat. Takový malý kluk sám v lese, mohlo by se mu něco stát. A když jsem ho tu našel…,“ začal král v exilu své vyprávění.

***

      Bylo pod mrakem a foukal příjemný teplý větřík. Alex seděl pod stromem a plakal. Arthur k němu chtěl jít, ale zaváhal, protože zpoza ostružinového keře vyšla právě Klea.

      „Alexi,“ oslovila jej. Jestli se lekl, nedal to znát. Jen si setřel slzy a dál tiše hleděl před sebe. Klea se k němu posadila.

      „Co se stalo?“

      „Nic!“ odsekl jí hořce, vzal do ruky kamínek a hodil ho kamsi do trávy.

      „Nic, vypadá jinak, Alexi,“ poznamenala, vstala a došla pro ten kámen. Když se vrátila, Alex se od ní odvrátil.

      „Copak ti ten kamínek provedl, hm?“

      „Záleží na tom?!“

      „Mě ano,“ podotkla a kamínek mu podala. Alex se zarazil. Chvíli těkal pohledem mezi ním a Kleou až si jej nakonec opravdu vzal a povzdechl si. Otáčel ho v dlani, ale díval se jinam.

      „Tak co se stalo…?“ Chvíli bylo ticho. Nakonec jí ale vše řekl:

      „Všichni se mi buď smějou, nebo mně ignorujou. Nechápu proč… Udělal jsem jim něco? Proč taky nemůžu mít kamarády?“

      „Nebude tak zle, Ali,“ zkusila ho konejšit.

      „Ale jo. Táta říká, že sem princ. A právě proto, že se ke mně prej všichni budou chovat jinak. Hlavně teď, když rostu a stává se ze mě velkej kluk. Ale já nechci bejt velkej kluk. Radši bych byl malej a moh si s někým hrát…“

      Klea se u něj usadila a položila mu ruku kolem ramen.

      „Ale kamarády můžeš mít i jako velký kluk. Každý může.“

      „A koho asi?!“ odsekl jí a chtěl znovu mrštit tím kamínkem, ale ona jeho ruku zastavila a přiměla ho, aby se jí podíval do očí.

      „Třeba mě,“ navrhla mu. Alex se jí chtěl vyškubnout, ale to mu nedovolila.

      „To nejde,“ odfrkl si.

      „A proč?“

      Věnoval jí nechápavý pohled.

      „Protože… Protože…“

      „Protože sem holka?“

      „No… Jo!“ vyhrkl a rychle dodal. „A seš stará, abys věděla.“ Klea se upřímně rozesmála, že Alexander zůstal jen nechápavě koukat

      „Chceš slyšet tajemství?“

      „Tajemství?“

      „Emhm,“ přitakala.

      „Jaký tajemství?“

      „Chceš to vědět?“

      „No jasně!“

      „Ty a já, my jsme v podstatě příbuzní. Tvoje prababička, byla sestrou mého pradědečka.“

      „Vážně?“

      „Emhm,“ přikývla mu a pohodila ohnivými vlasy.

      „A, abys neřekl, že je to málo. Povím ti ještě jedno tajemství.“

      „Jaký?“

      Klea se k Alexovi naklonila a cosi mu pošeptala do ucha.

      „A to je celý? Sme příbuzný a zdává se ti sen?“

      „Jo, jen to,“ usmála se, „říkala jsem o tom snu zatím jen mámě, ale ta mi řekla, že je to jenom sen. Jenže… No prostě myslím, že ona to nechápe.“

      „A ty jo?“ znělo to posměšně, ale zároveň uvolněně a vesele.

      „Ne…“ odpověděla popravdě.

      „No vidíš.“

      „Tak…?“

      Alex se na ni tázavě zahleděl.

      „Budeme přátelé?“ zeptala se ho. Alex mlčel. Nakonec ale váhavě přikývl. Podali si ruce a ona mu hravě rozcuchala vlasy.

      „Hej!“

      „Copak, copak?“ Oba se zasmáli.

      „Mám odejít?“ zeptala se jakoby žertem, ale myslela svou otázku zcela vážně. Alex to poznal a zarazil se.

      „Je to přeci jen tvé místo,“ napověděla mu. Trochu se ošil, ale nakonec pokrčil rameny a řekl: „Asi bysme už stejně měli jít domů.“

      „No, možná jo,“ vstala a podala mu ruku, aby mohl vstát. Alex na ni koukal, jakoby se chvíli rozhodoval, zda přijmout či odmítnout, ale nakonec jí ruku podal a vstal s její pomocí…

***

      „Sledoval jsem je, jak odcházejí, a v duchu se usmíval. Už je to devět let…“ Král asi povzdechl. Připadalo mi, že to pro něj není zrovna veselé téma, přesto že to takhle z poslechu vlastně vypadalo, jako veselá příhoda.

      „A co se vlastně s Kleou stalo?“ To by mě totiž vážně zajímalo…

      „S Kleou?“ král se poškrábal na bradě.

      „Říkal jste, že sem Alex přestal chodit kvůli ní.“

      „Ano, to jsem říkal…“ Na čele se mu vyrýsovala nová vráska. „Víš, Klea zmizela o dva roky později… Nikdo neví, jak se to stalo, nebo proč. Večer se ještě smála a tančila a ráno byla pryč. Okno v jejím pokoji zelo dokořán, postel rozestlaná a dívka nikde,“ povzdechl si znovu. V jeho očích se mihl stín.

      „To je divné…“ Copak může někdo jen tak zmizet? Tady v Talronu? Někdo ze Zrádců? Nemohla utéct, to by byla skoro sebevražda. Ale pokud neutekla, tak…

      „Ano, to je. Ale je to tak. Hledali jsme ji dlouho, ale nenašli nic. Alex sem od té doby co zmizela, už nepřišel. Musí mu chybět. Co se spolu navyváděli rošťáren…“ Arthur Elat se pousmál spíš pro sebe než pro mě.

      „Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, Bheirgu. Opravdu ne. Ale věřím, že to tak bude lepší pro tebe, i pro mého syna. Koneckonců za rok, nebo za dva, se může zase vrátit a všechno bude jako dřív.“

      Pokud se toho ovšem dožijete, že?

      Postavil se.

      „Vždy jsem chtěl, a budu chtít, pro svého syna, jen to nejlepší.“ Otočil se a já mohl jen sledovat, jak odchází. Nechal mě na té mýtině samotného, jen s malým kamínkem - jedinou připomínkou Alexanderovy kamarádky, kterou jsem měl nahradit. A evidentně se mi to fakt povedlo…