Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-9 • Vydáno: 4.9.2016 14:08 • Autor: Jackie-Decker
Ahoj,
můj betareader se k této kapitole jaksi stále ne a ne dostat. Sama jsem se tedy ujala několikanásobného čtení po sobě v různých časových intervalech a nyní zkouším kapitolu vložit. Nezbývá mi než doufat, že snaha přinesla své ovoce.
Bheirg přespal u Lewise, zdejšího stájníka. Podaří se mu vstát včas, aby se rozloučil s Alexem? A co ještě kromě princova odjezdu mu přinese další ráno?
Nutno podotknout, že vzhledem k tomu co všechno už se stalo, je náš mladý hrdina značně rozhozený.
Klíče
Jsou rána, kdy vím, že musím vstávat, chci se probudit, ale hlava a oči mne neposlouchají. Tohle bylo jedno z nich. Skutečně mě probudilo až ržání koní. Asi proto, že Lewis bydlel prakticky vedle stájí, kde o zvířata pečoval.
Alex!
Otevřel jsem oči a vyskočil z postele. Večer jsem se ani nezouval, což se teď hodilo. Vyběhl jsem z domu a málem upadl na blátě. Podařilo se mi to vyrovnat, ale zahlédl jsem už jen šest jezdců opouštějících vesnici.
Ale ne…! Dupnul jsem a bláto se rozstříklo. Ne, že bych věděl co mu říct, ale… DO HÁJE!
„Bheirgu, tady jsi.“
Otočil jsem se.
„Ano?“
Stála tam královna. Byla ustrojená, učesaná, ale bledá s velkými kruhy pod očima. Určitě v noci moc nespala. Víc kvůli mně, nebo Alexovi…?
„Arthur by s tebou rád mluvil.“ Znělo to vlídně, ale já se nemohl ubránit tomu, aby ve mně nehrklo.
„Se mnou? Proč, provedl jsem něco?“
Jen se usmála.
„Ne, jistě, že ne. Je to překvapení…“
Překvapení? Pro mě? Tuším zradu…, asi se mi něco z mých myšlenek odrazilo ve tváři, protože Alexova matka uhnula pohledem.
„Ano, už jdu.“ Chtěl jsem vykročit, ale…
„Dal ti Lewis klíč od domu?“ Co? Ohlédl jsem se po domě, kde jsem spal a uvědomil si, že zůstalo otevřeno.
„Je, pardon, to sem -“
„To nic,“ přerušila mě a shovívavě se pousmála se. Došla ke dveřím, zavřela, sáhla pod proutěnou rohož a vytáhla klíč, kterým následně zamkla. Aha, tak dobrý no…
„Děkuju.“
„Není zač.“ Podala mi klíč a já se dal na odchod směrem do středu osady, kde měli domek.
„Jdeš špatně!“ zavolala za mnou ještě.
„Prosím?“ ohlédl jsem se.
„Manžel na tebe čeká na konci vesnice,“ ukázala směrem, kterým odjel Alex se svým doprovodem, a koutky jejích rtů se jemně pozvedly. Na konci vesnice? Nezbylo mi tedy než přikývnout na souhlas a vykročit. Tentokrát však správně. Proč na tam? A proč královna čekala tady a nešla s ním? A jak vůbec věděla, že spím u Lewise?
S hlavou plnou otázek, jsem prošel Talronem až ke králi, který stál úplně u posledního domečku nořícího se z části pod koruny stromů. Stál ke mně zády, takže těžko říct, jestli mě slyšel přicházet, ale rozhodně se na mě nepodíval. Zastavil jsem se dva kroky od něho. Asi bych měl něco říct…, řekl jsem si.
„Dobrý den.“
„Dobré ráno, Bheirgu,“ otočil se ke mně.
„V-vaše paní říkala, že se mnou chcete mluvit.“
„Ano, to je pravda.“ Tvářil se velmi vážně. To je pravda… A?
„Co pro vás mohu udělat?“
Sáhl si pod košili a vytáhl klíč na řetízku.
„Pamatuješ si, co jsem ti včera řekl?“ A co z toho všeho? To o té holce? Nebo to jak pojede Alex pryč a já něco převezmu? Co, že to vlastně bylo…?
„Tohle, je klíč od našeho archivu.“ Sundal si řetízek z krku. „První Aldormský král rozhodl, že správa a dohled nad písemnostmi, bude vždy náležet nejstaršímu z potomků jeho rodu. A to bez ohledu na to, zda je to chlapec, či děvče. Je to taková tradice. S Anatolou jsme předpokládali, že jednou dáme tento klíč Alexovi, ale…,“ povzdechl si.
Ale co?
„Náš syn nikdy nejevil o historii valný zájem. Proto ho chci nyní svěřit tobě.“
„Mě? Ale proč mně?“ Prostě jsem se musel zeptat. Připadalo mi to totiž absurdní. Chovali se ke mně mile, to je pravda. Možná dokonce až moc. Ale tohle jsem nechtěl.
„Bheirgu – “
„Nejsem váš syn, ani sem se tu nenarodil – “
„Počkej přece – “
„Máte tu možná na sto jiných lidí – “
„Dost!“ zvedl hlas a já se lekl a umlkl.
„Na světě není mnoho náhod, Naidhe Bheirgu Caldweltte! Možná nevěříš v proroctví, které jsi sám přinesl do naší vesnice, a možná nevíš, proč ti zrudly vlasy. Ale Draci nic nedělají bezdůvodně, to si pamatuj!“ Nadechl se.
„To, že tě Alexander našel v lese, nebyla náhoda. Jsi chytrý a zvídavý mladý muž, ale seš Zrádcem jen krátce. A pokud chceš být jedním z nás, musíš vědět to, co každý z nás. A protože na školu seš už dost velký, budeš se muset učit přímo z archivu. Jen když pochopíš minulost, můžeš rozumět současnosti a připravit se na budoucnost.“ Nepřestával mě propalovat přísným pohledem.
„A-ale j-já p-přece n-nejsem v-váš syn…“ Vážně… Proč?
„Ne, to nejsi. Ale já ti důvěřuji.“
„P-proč?“
„Protože jsi prokázal víc odvahy a duchapřítomnosti než většina obyvatel Talronu, kdy bude moci. Tohle není trest, Bheirgu, to je výsada. Největší pocta, které se ti zde může dostat.“
Polkl jsem a neochotně přikývl.
„Važ si vědění. Je tím jediným co jednou prokáže, že jsme byli v právu,“ vtiskl mi klíč do dlaně a naléhavě se pohledem vpíjel do mých očí.
„A co… co mám dělat?“
„Umíš číst?“
„A-ano.“
„Umíš psát?“
„Ano.“
Pustil mou ruku a narovnal se.
„Všechno co potřebuješ je uvnitř. Svitky, knihy, vše co se nám podařilo zachránit a sepsat. Čti, piš si otázky, a když něčemu nebudeš rozumět, přijď za mnou a já ti odpovím, jasné?“
„Ano…“ sledoval jsem ho, jak odchází a oba klíče, co jsem obdržel, mi těžkly v dlani. Povzdechl jsem si a šel odemknout, abych se podíval, co se uvnitř dá najít. Mám se Lewisovi starat o dům a přitom se učit se historii. To tedy je pocta…