Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stripky-pribehu/stripky-pribehu-kapitola-10  •  Vydáno: 4.9.2016 14:09  •  Autor: Jackie-Decker

Střípky příběhů - Kapitola 10

Střípky příběhů - Kapitola 10 A je tu další díl Střípků. Tentokrát trochu kratší...

Bheirg dostal od krále Arthura za úkol učit se z místního archivu. Po tom všem čím si prošel se zdá, že by mohl mít alespoň chvíli klidu, když už nic. Ale opravdu bude mít kýžený klid?
Za každý komentář předem děkuji.

Daniela

 

      Na první pohled bylo jasné, že tento dům slouží jedinému účelu. Samostatná místnost, kde byly komody s policemi rozestavěny kolem tří stěn a v té čtvrté, byly zasazené dveře a okno, u něhož stál strohý stůl a dvě židle.

      Fíha… Tolik písemností neměl ani otec Markvart v kapli.

      Posadil jsem se v tom úžasu a na zkoušku vytáhl šuplík plný nepopsaných pergamenů, mezi nimiž se ukrýval i kalamář ve tvaru svícnu a několik oříznutých husích brků. Takže ze mě bude královský písař. Skoro bych se dmul pýchou. To by si otec nikdy nepomyslel…, vzpomínka na rodinu mi to ale překazila.

      Co asi dělá teď? A Máma, sestra a bráchové? Stýská se jim po mně? Nemají kvůli tomu problémy? Shlédl jsem se v okně. Kletba rudých vlasů na mé hlavě dolehla jako temný mrak, před několika dny a já se doposud ani nepřiblížil pochopení toho: „Proč zrovna já?“.

      A dost! Pro to tu nejsem!

      Vstal jsem raději a přešel k jedné z polic. Moje oči přelétly krátce všechny svitky. Vědět, že mam číst je hezký, ale král Arthur mi nějak zapomněl říct, kde začít… Vzdychl jsem a začal tedy z levého kraje nejvyšší police. Byla tam kniha. Stará a obsáhlá. Hned vedle ní potom několik svitků. Vyndal jsem tlustý svazek, odfoukl prach a přečetl nadpis:

 

1.Aldormská kronika

Napsal: Olaf Tresk

Pokračoval: Maxwell Roden

 

      Dva kronikáři?

      „Ahoj.“ Lekl jsem se a prudce se otočil. Ve dveřích stála nějaká holka. Nemohla být o moc mladší než já, možná o rok, nebo dva. Rudé vlasy měla spletené do copánku a v hnědozelených očích se jí leskly šibalské jiskřičky. Opírala se každou rukou o jeden trám a tvářila se pobaveně.

      „A - hoj.“

      „Sem Daniela a ty?“

      „Bheirg.“

      „Ty ses vloupal do archivu?“ vykulila své veliké oči.

      „Ne…!“ ohradil jsem se okamžitě. „Král mě sem pustil.“ Ukázal jsem jí klíč.

      „Fíha. Můžu sem taky?“ nečekala na odpověď a suverénně vešla.

      „Ne!“

      Úplně s sebou cukla.

      Ne, to sem… Ne… Nádech a výdech.

      „N-nemůžeš sem. K-král mi to tu svěřil. M-mám to tu na starost -“

      „Máma říkala, že král Arthur svěří archiv princi Alexovi,“ ohradila se něčím, na co se jen těžko dala najít adekvátní reakce. Tentokrát jsem to byl já, kdo vykulil oči.

      „A-ano, to měl. Ale nakonec se rozhodl jinak.“

      „Ty si Alexův kamarád, viď? Viděla jsem vás včera spolu.“

      Kamarád? Já? No tak bych to neřek, ale…

      „Ano. Já ano. Teda Myslím…“

      „A on není tvůj kamarád?“ posadila se na židli naproti oknu.

      „To nevim,“ uhnul jsem pohledem a mimoděk svraštěl obočí.

      „Jak to?“ zajímala se. Nerad se svěřuji. Zvlášť někomu cizímu. A chtě-nechtě, ona cizí byla. Pokrčil jsem rameny.

      „Prostě nevím, no.“

      „Prý si zachránil krále.“

      Začervenal jsem se.

      „Tak bych to neřekl,“ posadil jsem se k ní a otevřel kroniku. Co jí do toho vlastně je?

      „A jak jo?“

      „Co?“

      „Jak bys to řekl?“

      „Já nevim.“ Jsem snad u výslechu?

      „Dano!“ dolehlo k nám z venku. Dívka vstala a vykoukla ze dveří.

      „Ano, mami?“

      „Kde se touláš?!“

      „Už du!“ zavolala. Sledoval jsem ji pozorně. Nepřestávala se usmívat, ani když se vzápětí otočila ke mně.

      „Můžu přijít zítra? Vždycky sem chtěla vědět co tu všechno je.“

      Otevřel jsem pusu, že jí odpovím, ale to už vybíhala ven.

      „Jo, jasně…,“ pokrčil jsem rameny. Hlavně, žes počkala na odpověď. Zbývalo mi jen vstát a zavřít dveře.

      Takové třeštidlo, úplně jako Annie… Než bych se ale nechal opět rozesmutnit vzpomínkami, posadil jsem se zpět a začetl se do Kroniky. Ještě nikdy jsem nečetl nic takového.