Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=umeni-odpoustet/umeni-odpoustet-kapitola-9  •  Vydáno: 4.9.2016 20:45  •  Autor: Jackie-Decker

Umění odpouštět - Kapitola 9

Umění odpouštět - Kapitola 9 9.kapitola.

Velitelka

     “Cože? To máme poslouchat ji? Cizinku? Údajnou vnučku, nějaký baby z lesa?!” zvedl se rozčileně jeden z farmářů, když zjistil, že jim rady má dát Valeria. Ta ho však probodla tvrdým rozhodným pohledem velitelky o kterém doposud netušila, že jej umí.

     “Myslím to s vámi dobře. Ten muž. Paren. Prý zde rozpůjčoval mnoho peněz, je to tak?”

     “Jo.” Ozvalo se souhlasně ode všech.

     “Dobrá, a nyní přišel vymáhat dluh.”

     “Jo.” Znovu začali lidé halasit, ale Valeria jejich tlachání utnula jediným pohybem ruky.

     “Zabavil vám zboží a úrodu a nechal jen tolik abyste přižili, ano?”

     “Jo.”

     “Nabízím vám řešení, ale bude to vyžadovat pomoc vás všech.” Okamžitě následoval hlahol všech přítomných. „Co to má znamenat?“; „Co si ksakru myslí?“

     “Jakou pomoc?!” překřičel ostatní kovář Kreion.

     “Co ty můžeš vědět?” zakřičel někdo další. Valeria je znovu zarazila pohybem ruky.

     “Vím dost! Poslouchejte mě. Začneme pracovat. Všichni! Ženy nastoupí k předenům, tkalcovským stavům a jehlám. Společně pak budeme vyrábět látky a šít šaty, které budeme prodávat. Děti budou sbírat vše co bude třeba pro výrobu látek a muži,” odmlčela se, “ti budou vyrábět tkalcovské stavy a kolovraty, které budou ženy potřebovat. Jakmile jich bude dosti. Vrátí se farmáři na svá pole a budou dělat všechno pro to aby na příští rok bylo dost úrody pro všechny. Řemeslníci si vezmou k pomoci děti, myslím tím i dívky, aby jim pomáhali a budou se snažit vyrábět své zboží jako to dělají jindy. Uvidíte, že do půl roku budeme mít tolik zboží, že jej budeme moci začít rozvážet a to ne jen po Aldormě, ale také do Tristenolu na jehož hranicích se nachází vaše vesnice. Příští rok už budete mít tolik peněz, že se vyplatíte z dluhů a ještě vám dost zbude.”

     Vesničané hltali každé její slovo a tanečním sálem místního hostince se rozezněl potlesk.

     „Proč myslíš, že to vyjde?“ Přeci jen se ještě zeptal kovář. Valeria se na něj podíval a změřila si statného muže pohledem. „Protože vím, že jste dobří lidé a umíte vzít za práci! Protože věřím, že když každý přiloží ruku k dílu, náš společný záměr se podaří!“

     „Říkáš společný záměr, ale jak cíl tedy máš ty?“ Usmála se.

     „Chci vám pomoct…“ Řekla jen a lidé se rozesmáli. Valeria je v první chvíli nechápala, ale pak si uvědomila, že tihle lidé asi nejsou zvyklí na něco takového jako je nezištná pomoc od člověka, který vlastně ani jinak neví co by jinak dělal, protože pátrat po minulosti je něco velice nejistého a ani neví kde má začít. „Hledala jsem práci a tady je jí myslím víc než dost zapotřebí! Později až tohle skončí si snad i já nejdu své místo mezi vámi.“ Řekla nakonec rozhodně a to rozpoutalo jakousi velkou vnitřní diskuzi, která ovšem probíhala v mnoha menších skupinkách lidí, které se posléze rozpadaly ke stolům a popíjení alkoholu.

     Hned druhý den začala Valeria s místními ženami tkát a příst a muži začali vyrábět hromadně kolovraty a tkalcovské stavy. Sama švadlena pak učila ženy, které neuměli příliš šít, používat jehlu a nit. Nadšení rozhodně nikomu nechybělo. Byla to práce, ale všichni byli rádi, že mohou něco dělat a pro mnohé ženy to byla změna od klasického vaření a starání se o děti, o které bylo postaráno jelikož pomáhali, kde se dalo. Valeria dokázala najít práci pro každého. Děti, které byli ještě příliš malé na to aby se zapojili hlídali dědečkové a babičky a muži, kteří by stavy a kolovraty nevyrobili začali stavět novou budovu v níž později měli ženy pracovat na látkách a šatech. Během několika dní se tak z Valerie stala nejdůležitější žena v Hůrce.

* Na cestě *

     Král Creagan Elat v doprovodu svého prvního rádce Triveta Veilla cválal na svém koni po královské cestě směrem k malé vesnici na východní hranici Aldormy, kde se na druhé straně hraničních kamenů stkvělo království Tristenol.

     “Až dojedeme do Hůrky, zůstaneš ve vesnici, Trivete, ano? K Oreně zajedu sám.” Promluvil, když dojeli na dohled k vesnici. Černovlasý muž po králově boku se na přítele zadíval nechápavým pohledem.

     “Ale to je od vesnice nejméně jeden den jízdy,” nedal se Trivet odbít.

     “Já vím, ale to zvládnu. K vědmě bude lepší, pokud zajdu sám.” Creagan trval na svém. Jeho přítel tedy byl srozuměn s tím, že zůstane ve vesnici ačkoliv s tím nesouhlasil. Nelíbilo se mu, že by měl nechat svého krále jet samotného skrz hraniční les. Sám měl z toho všeho takový divný pocit…

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich