Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=drahokam-srdce/drahokam-srdce-kapitola-3  •  Vydáno: 5.9.2016 17:43  •  Autor: Mardom

Drahokam srdce - Kapitola 3

Martina stráví čtrnáct dní s Lucií. Dokážou spolu vymyslet plán? Nebo jim práce nedovolí oddechu. Splní Michael svůj slib?

Borůvky se neztratí

Vstávání v šest ráno nebylo vůbec příjemné. Postarat se o zvířata, uvařit, vyprat, pomáhat na poli, žehlit, šít, obstarat mladší děti, které byly čtyři, nejmladšímu sedm a nejstaršímu třináct. Lucie byla jediná dívka. Tohle vše musela zvládat už sedm let. Ačkoliv jsem se práce nikdy nebála, po tomto maratonu mě strašně bolela záda i ruce a nedokázala jsem pochopit, jak přežiju dalšíc třináct dní. Avšak ani večer po splnění všech povinností jsem si nemohla odpočinout. Bylo třeba vymyslet plán a dozvědět se víc o Lucii.

Chvíli jsme si povídali o jejím životě, o jejích snech a plánech, jenže pak usnula a já zůstala se svýma myšlenkama sama. Díky bolestem svalů jsem nedokázala usnout v minutě jako doma a tak jsem přemýšlela o ní.

Byla to zvláštní dívka, takovou, jakou v našem světě asi nepotkám. Připadala mi jako z minulého století. Usměvavá, milá, pracovitá, nikdy si ani slůvkem nepostěžovala, že toho má moc na práci. Všichni to brali jako samozřejmost, žádné poděkování, pochvala.

Není divu, že měla tak nízké sebevědomí. Zatlačila jsem vzpomínky na vlastní minulost, neboť jsem zažila něco podobného, ačkoliv tak moc jsem nikdy nepracovala. Nepřekvapovalo mě, že se zamilovala do Michaela, který na ni byl hodný, ačkoliv ho viděla jen krátce.

Toužila po lásce, vzhledem k tomu, že doma dostávala pouze povinnosti a ne rodinnou pohodu, jakou by si zasloužila. Možná kdyby žila její maminka, měla by to snažší, ale takhle byla na všechno sama.

Nakonec mě spánek dostihl a mě se zdál nějaký krásný sen. Byla jsem ve vesnici, která byla taková jednoduchá, postavená většinou ze dřeva, jen pár domů bylo zděných, všude byla cítit vůně lesa, děti si hrály na návsi a každý měl nějaké to hospodářství nebo živnost. Ucítila jsem vůni čerstvého chleba a uvařenou kávu, když jsem zjistila, že to už není sen.

Byla jsem v té vesnici a čekal mě další náročný den. A ne jen jeden.

Ať jsme přemýšlely sebevíc, nic nebylo reálné, jen útěk. Ale ten jsme braly jako poslední možnost. Když už se blížil poslední den z mé lhůty, zeptal se Lucčin otec, zda zůstanu déle nebo půjdu jinam. Řekla jsem mu, že potřebuji den volno a pak se rozhodnu. Asi aby o mě nepřišel, řekl Lucii, že by mě mohla doprovodit, pokud mi to nebude vadit a pak po cestě nasbírat nějaké lesní plody na koláč.

Nemohly jsme uvěřit svému štěstí. Jako by nám osud šel vstříc. Ten den jsme ještě nakrmily zvířata a děti, ale pak už jsme se připravily na cestu a šly. Bylo krásné pozorovat Lucii, jak září štěstím. Bylo na ní vidět, že se nemůže dočkat svého prince. Tedy Michaela, ačkoliv to u něj vyšlo nastejno.

Cesta lesem mi připomínala mé toulky v našem světě. Nikdy mi nedělalo potíž ujít nějaký ten kilometr a chůze po mechu a jehličí byla vítanou změnou po dvou týdnech dřiny. Mlčely jsme, neboť jsme si vychutnávali ten klid, který na vesnici chyběl

Byly jsme tam dřív než on. Začala jsem do bandasky sbírat borůvky, abychom s tím neztrácely čas později. I když to může být nakonec jinak, je lepší být připraven na všechny varianty. Borůvky se neztratí a čas navíc se bude hodit. Lucie se šla podívat na své oblíbené místo, a když se vracela, aby mi začala pomáhat, spatřila v dálce jezdce.

Konečně přijížděl Michael a měl s sebou koně navíc. Nechala jsem ty dva, aby si v klidu soukromí popovídali, ačkoliv mi chtěli pomáhat. Potřebovali si říct spoustu věcí.

Přesto mě má zvědavost přemohla a já je zpovzdálí sledovala. Ty jejich kradmé pohledy, něžné doteky rukou, jako by se báli, že se ten druhý hned rozplyne. V dobrém jsem jim záviděla tu mladickou zamilovanost a doufala jsem, že je to hned tak nepřejde.

Když jsem měla bandasku skoro plnou, přišli za mnou znovu.

„Nevím, jak ti můžu poděkovat,“ začal Michael. „Objevila ses tu jako anděl, poradila mi a nakonec jsi mi přivedla Lucii.“

Nepřerušovala jsem ho, neboť bylo vidět, že toho má na srdci víc. „Máme se rádi a chtěli bychom se vzít, ale nevíme, jak to přijmou naši rodiče.“

„Není to trošku uspěchané?“

„Možná ano, ale nemůžeme si dovolit čekat. Otcové nám již protějšky vybrali a my s nima nesouhlasíme. Ty bys na otce mohla zapůsobit. Jsi jiná než zdejší ženy. Když jsem o tobě říkal Valérii, tak se hned zeptala, jestli nejsi čarodějka.“

„Máš ji hodně rád,že?“

„Mám, je jako má sestra. Otec s druhou manželkou nikdy neměl děti. Takže místo sourozenců mám aspoň Valérii. Ačkoliv je v poslední době celkem otravná.“

Usmála jsem se a prohodila: „To už tak bývá.“

„Chtěl bych tě poprosit, jestli by jsi s námi nejela hned. Atmosféra tam sice není úžasná a zábavná, ale přesto je to můj domov a já bych navíc potřeboval spojence.“

„To víš, že s vámi pojedu, co bych sama dělala?“

„Počkej, ty se nemáš kam vrátit?“

„Mám, ale netuším, kdy to bude.“

„Do té doby budeš mým hostem.“

Vypadalo to, že ačkoliv jsem Michaelovi přivedla Lucii, má úloha tady ještě nekončí. Lenka strávila v tomto nádherném světě tři roky, Barbora měsíce a já – kdo ví, jak to bude.

Nasedli jsme na koně – já na krásného vraníka a oni dva na jeho hnědáka a vydali se na cestu do hlavního města. Byla jsem zvědavá na Creaganovu reakci, až uvidí Michaela s nevěstou a mě – cizí dívku.