Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=stosluvky/1-000-slov-o-sebastianu-rawneovi  •  Vydáno: 8.9.2016 19:49  •  Autor: Jackie-Decker

1 000 slov o Sebastianu Rawneovi

Jak v 1 000 slovech vzstihnout celý život a osobnost nějakého člověka? Eillen se to u Bheirga podařilo, myslím, že mě u Frederika taky, osobně doufám, že u Sebyho taky, protože je prto mě neméně důležitý ;)

Rozhodnutí

Seděl u stolu naproti matce a dělilo je šachové pole. Byl ještě malý, ale snažil se, což mu sloužilo ke cti.

Střelec chodí šikmo? Nebo rovně? Přemýšlel právě nad dalším tahem, když dovnitř vešel jeho otec.

„Sebe, měli bychom…“ zarazil se v řeči, když uviděl synovo zahloubání.

„Cože? Šachy? Karmen, nemyslíš, že je na to v šesti, ještě malý?“ Sebastian nechápavě vzhlédl. Měl trochu problémy, ale když nevěděl, matka mu vždy poradila, kde dělá chybu.

„A na truhlařinu malý není?“

„Ale truhlařina ho uživí.“ Pohledy rodičů se setkaly.

Seby nevěděl. Šachy se mu líbily, ale práce se dřevem taky…

Vstal.

 

Kamarádi

Byl samotářský chlapec. Když začal chodit do školy, byl nejvíc zaujatý učením. Učitel ho chválil, rodiče na něho byli hrdí, ale jeho trápila rozpolcenost mezi jeho rodiči. A také fakt, že nevěděl, jak se chovat k malé Any, kterou měl sice rád, ale hry pěti letých dětí mu unikaly.

Náhle do jeho života vstoupili dva kluci. Znal je, ale tohle bylo jiné. Frederik a Arthur, dva rošťáci…

„Chováte se jako malí!“ prohlásil s lehkým úsměvem, když ho strčili do stáje, kam se sami schovali před paní Wiltersovou.

Mohl něco říct, ale nezradil je. Tehdy poprvé poznal, jaké je mít kamarády.

 

Posed

Bylo teplé odpoledne.

Tři chlapci po sobě v lese házeli šišky, vískali a smáli se.

Jen s těmi dvěma Sebastianovi nevadilo chovat se jako malý. Měli své zvláštní kouzlo, které u nikoho jiného nepoznal.

Náhle se Frederik zastavil.

„Hele koukejte!“ Ukázal na téměř rozpadlý posed. Zastavili se a podívali tím směrem.

„Co to může být?“ ptal se Arthur nechápavě a Seby ho šťouchl loktem.

„To je posed, táta ti nikdy o posedech nic neříkal?“

„Poďte to prozkoumat!“ navrhl Fred a už se šplhal nahoru po starém ztrouchnivělém žebříku.

„Frede, ne!“ vykřikl Seby a strhl ho právě včas.

Žebřík povolil…

 

Ne vrba…

V den, kdy se Arthur ztratil, viselo ve vzduchu podivné chvění. Něco bylo jinak, ale Seby netušil co. Rád luštil hádanky, ale tady neznal řešení. V jednu chvíli měl dokonce pocit, že zahlédl blesk, ale copak to bylo možné? Blesk na jasné obloze?

A pak začala paní Elata shánět svého syna a pochopitelně zašla i k Rawneovým domů.

„Ne, tady není Gabrielo…“ Ale slova jeho matky nedokázala paniku utišit. Naopak, za chvíli se rozběhlo pátrání.

Nenašli nic, jen košík u cesty. Díval se na Freda, jak tam sedí a nešel za ním. Byl to jeho kamarád, ale objetí by nepřijal…

Odešel.

 

Jméno

Seděl na kmeni přes řeku a přemýšlel. Příběh Cao mu neustále ležel v hlavě. Cao… Caointiorn. Byl pyšný, že se naučil její jméno. Když ho vyslovovala, dávala do něj tolik hrdosti, jako ještě nikdo jiný. Když říkala Sebastian, znělo to jako by se jeho jména bála dotknout, svými rty… A když mluvila o Arthurovi…? Ano, byly tam chvíle, kdy se rozčilovala, ale jinak? Jeho jméno pro ni bylo stejně důležité, jako její vlastní až si téměř připadal méněcenný. Říkali mu, jak je těžké dívat se mu do očí. Sebymu totéž přišlo těch Caointiorniných.

A přitom si to tolik přál…

 

Jinýma očima

Občas mu připadalo, že je toho na něj vážně příliš. Copak Arthur s Frederikem nikdy nedostanou rozum?

Díval se na ně na všechny, všem rozuměl a s žádným se neztotožnil. Jejich chování mu připadalo nerozumné a lehkovážně…

Díval se na svět jinýma očima. Zatímco dokázal vše vidět očima někoho jiného, sám zůstával nepochopený. Na šachovém poli své mysli nalezl jen jednoho skutečného soupeře. Sám sebe…

Měl obrovskou zodpovědnost vůči království, které, kdyby se věci kdysi staly jinak, mohlo být jeho dědictvím. Ale copak tohle dokázal někdy někdo pochopit?

Sebastian poznal, jak kruté může být rčení, že moudřejší ustoupí…

 

Pohřeb

Plamen šlehal vysoko. Trávil její tělo a s ním spaloval i jeho samotu a bolest. Kousek dál od toho ohně stála jejich dcera. Největší tajemství šesti přátel. A z těch šesti zbyly jen čtyři. Polibky od ní byly znamením – cejchem lásky, jíž tak vášnivou už nikdy nepocítí.

A on tam stál a měl strach, jako ještě nikdy. Nejistá budoucnost stála před ním. Tolik obětoval. A proč vlastně? Zbytečně…

Na krále se ani nepodíval. To on za všechno mohl, nechápal, že měl tu drzost sem přijít. Že někdo takový může být jeho strýc. Nepodíval se ani na své přátele. Neměl jim co říct…

 

Naděje

Za oknem pršelo. Šedé oči hleděly do noci. Neplakaly. Sebastianovy oči plakaly jen stěží. I v samotě, která ho tlačila k zemi. Samotě nocí, v nichž touha nevyhasla, jen se ji bál věnovat.

Ohlédl se. Lucie sklopila zrak. Pramen vlasů jí zakryl tvář. Pousmál se. I ona úsměv opětovala. Byla to však jen hra.

Měl na ni právo? Hrát ji bez ustání? Měl právo dávat, co sám zatratil?

Jediné slůvko ho pálilo na duši. Naposledy se zadíval z okna. Dopis od Caointiorn, si vybavil přesně. Šťastný… Kéž by mohl být.

Vstal.

Přešel pokojem a objal svou ženu.

„Miluji tě,“ řekl jí…

 

Klea

„To nemá cenu, vrátíme se,“ rozhodl Arthur zlomeně uprostřed lesa.

„NE…“ zakroutil Sebastian hlavou. „hledáme dál. Musí tu někde být, musí…“ Prodíral se křovím dál.

„Počkej!“ zvolal král. Doběhl přítele a chytil za rameno. Seby se otočil.

„Není tady, Sebe, nemůžeme ji najít…“

Truhlář Rawne se rozmáchl a Artovi jednu vrazil, jak byl zoufalý. Nikdo to neviděl. Ránu pěstí, ani Sebastianův zoufalý pohled plný strachu a beznaděje.

Ostatní už šli. Stáli tam sami v podivném kruhu z kamenů. A Klea byla pryč.

„K-kde může být?“ Sebymu přeskočil hlas. Chytili se navzájem za ramena.

„Nevím,“ odpověděl.

Frederik se v křoví pousmál…

 

Poslední kapka

Roky letěly jako voda. Moc času už Sebastian dobře znal. S Arthurem od té doby příliš nemluvil. Pouze, když museli. Sledoval chřadnutí přítele a nedokázal při něm stát. Netušil, že by je po smrti Caointiorn mohlo něco rozdělit, ale nedokázal se smířit s bezmocí, kterou mu život nadělil. Snad že Arthur mohl něco změnit, věděl však, že to nejde. Ze všeho nejvíc proklínal sám sebe. Svou opatrnost, zdrženlivost a rozum, který mu bránil v nespoutanosti, v které tolik vynikal Arthur, nebo Fred.

A když potom Augustin zrušil své zasnoubení, myslel Seby, že už to nikdy nebude jako dřív…