Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-4  •  Vydáno: 1.10.2016 21:44  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 4

Cesta zpátky - Kapitola 4Nemožné se stalo skutkem a fénix vstal z popela, aby vám přinesl novou kapitolu předělané Cesty zpátky. Pro připomenutí děj minulých dílů: Barbora se v Hůrce od Frundora naučila číst a psát a rozhodla se, že to bude učit i místní děti. Trivet se rozešel s Margaritou a nabídl se jako vyslanec do Tristenolu, který má vyjednávat s tristenolskými šlechtici o novém následníkovi tristenolského trůnu.

Dusno

 

Pomůcky na psaní byly problém. Věděla jsem, že v Dračím chrámu by měli dostatek tabulek a kříd, ale tušila jsem, že by asi neviděli rádi, že jim hodlám lézt do zelí. Přemýšlela jsem o tom celý den, ale až večer jsem přišla na nápad. Ve svém pokoji jsem měla pár špačků od svíček a na truhláři Borosovi jsem vyžebrala odřezek prkna velký přibližně jako formát A5, který jsem znala z domova. Večer jsem u krbu roztavila zbytky svíček a vosk jsem opatrně nalila na prkno. Zatuhl tam v hladkou souvislou vrstvu, do které se dalo snadno rýt třeba naostřeným klacíkem a navíc krásně voněla. Jakmile tabulku popíšeme, bude stačit, když vosk nahřejeme a uhladíme do původní podoby. Starý řecký trik.

Truhlářovi se můj nápad zamlouval a tak dvě prkna rozřezal pro děti, které mezitím vybraly všechny zbytky svíček, co jich v Hůrce bylo. Týden poté, co mě Frundor obdařil schopností číst a psát aldormské písmo, začalo vyučování. Po večerech, dokud bylo ještě světlo, se v sadě Lininých rodičů scházelo asi osm dětí a já s Linou, ze které se stala moje pomocnice. Dalším mým fámulem se stal dvanáctiletý Nale, který kdysi v Chrámu studoval, ale po požáru na statku jeho rodičů musel odejít, protože neměli jak za jeho vzdělání zaplatit.

Nebrala jsem děti mladší než osm let. Potřebovala jsem, aby se děti celou dobu soustředily, a neměla jsem čas bavit ty mladší, které to nedokázaly. Kora kvůli tomu trucovala, dokud jí její starší kamarádka Romaria nezačala každý den ukazovat, co jsme se učili. Zájemců rychle přibývalo a jakmile jsme jich měli čtrnáct, rozdělili jsme je na dvě skupiny. Jednu jsem učila já, druhou Lina. Samozřejmě, ne všechny děti vydržely, ale po dvou týdnech se počet ustálil na jedenácti.

Nejvíc mi ale vyrazilo dech, když za mnou jednou začátkem třetího týdne vyučování před hodinou přišel Rinor.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Červenal se až za ušima, nepodíval se mi do očí a nohou nervózně šoupal po zemi kousek dřeva. „Já... chtěl jsem...“ Polkl a v jednu chvíli jsem myslela, že se otočí a uteče. „Mohl bych se učit s vámi?“

A tak se náš kroužek malých hubených kluků a holek rozrostl o ramenatého svalnatého kovářského učedníka. Kvůli Rinorovi jsem zadržovala smích, když jsem viděla, jak se mu při soustředění krabatí čelo úplně stejně jako těm nejmenším.

Na konci toho třetího týdne přišlo přesně to, co jsem čekala. Na jedno z našich večerních sezení přišel dračí kněz, otec Eduard. Byl to vysoký muž s protáhlým hubeným obličejem, který opticky ještě prodlužovaly kouty v jeho tmavě hnědých vlasech. Váčky pod šedýma očima mu propůjčovaly smutný výraz. Jenže otec Eduard vůbec nebyl melancholický člověk, naopak, některé jeho výbuchy vzteku byly pověstné, i když byly většinou cílené na uličníky, kteří mu chodili do zahrady na hrušky.

„Slečno, mohu na slovíčko?“ pronesl hlasem, který zazvonil jako ocel.

Vyměnily jsme si s Linou pohled, který říkal: Už je to tady.

„Tak, to je pro dnešek všechno,“ oznámila jsem žáčkům. „Zase zítra.“

„Zítra?“ ozval se otec Eduard, zatímco děti se pod vedením Liny v tichosti vypařily. „Milá slečno, obávám se, že žádné zítra nebude. Děti se u nás učí v Dračí chrámu, ne v sadu jako nějací barbaři.“

„A co je na tom špatného? Řemeslníci učí své tovaryše řemeslo, tak proč bych nemohla učit děti číst a psát?“ namítla jsem.

„Nevštěpujete jim stejné zásady jako v Chrámu,“ odvětil kněz.

„O to se ani nesnažím. Chci jen, aby dokázaly napsat dopis a přečíst si královskou vyhlášku.“

„Jenže to není cílem vzdělání! Vzdělání rozvíjí i ducha, učí pokoře a dobrým mravům, ne jen čmárat klikyháky! To se jim jinde než v Chrámu nedostane!“ Otec Eduard se začínal dostávat do ráže.

„Nale mi vyprávěl, že většinou místo učení loupali hrášek nebo pleli vaše záhony,“ poznamenala jsem, i když jsem věděla, že ho tím ještě víc rozzuřím.

„Jistě,“ zasyčel kněz a zlostně přivřel oči. „Tulačka jako vy může těžko rozumět, jak práce prospívá charakteru.“

V duchu jsem zaskřípala zuby. Jako kdybych mohla za to, že mě sem Frundor prakticky bez instrukcí plácnul a nechal mě, ať dělám, co umím.

„Nicméně myslím, že jsme dohodnutí,“ dodal otec Eduard. „Dneškem tenhle směšný podnik skončil.“

„Ne.“

„Co prosím?“

„Řekla jsem, že ne.“

Otec Eduard se zlostně nadechl a očividně hledal nějakou výhrůžku, jenomže co mi mohl udělat? Byla jsem tu cizí a vykázání z vesnice by mi moc neublížilo. Rodiče byli rádi, že jejich potomci dělají místo lumpáren něco užitečného a nemusí za to platit velké peníze Chrámu – o což šlo otci Eduardovi především. Pokud bych učila zadarmo, ztratil by hlavní zdroj příjmu a nové odrůdy salátu z Tezárie nejsou zadarmo.

„Budu si stěžovat králi,“ pohrozil mi nakonec.

Z drbů jsem věděla, že tu nejsem tak dlouho po Lence a králem je stále Creagan. Pokud byly aldormské příběhy, které jsem ve svém světě četla, pravdivé, nebylo těžké určit, koho se v tomto případě Creagan zastane.

„Pro mě za mě.“

Přesto, když otec Eduard rázoval pryč, byla ve mně malá dušička. Věděla jsem, že jsem si právě udělala mocného nepřítele, a z toho pomyšlení se mi dělalo špatně od žaludku.

***

„Trivete? Posloucháš mě“

Králův první rádce zvedl rozespale oči od své snídaně. Poslední dvě noci strávil v pokoji pro hosty a očividně toho tam moc nenaspal. Creagan ho ustaraně pozoroval.

„Poslouchám.“

„A o čem jsem mluvil?“

„Že v noci přijel posel?“

„To bylo už docela dávno.“

„Dám se podat.“

Creagan si povzdechl. Nevěděl, co má s Trivetem a Margaritou dělat. Poslední dva dny měl pocit, že jednání s Tristenolem je jednodušší než být hlavou rodiny. Snažil se promluvit s oběma. Trivet mu tvrdohlavě opakoval, že když mu Margarita nevěří a odmítá se nechat odpoutat od domácnosti, on s tím nic nenadělá, zatímco Margarita krčila rameny a tvrdila, že když Trivet chlastá po nocích a jezdí co pár týdnů do Dramonu, nemůže si být jistá, co se tam děje a neděje. Creagan doufal, že až se Trivet vrátí z jednání s vévody Dauthem a Gorlanem, budou oba přístupnější.

„Waldemar Dauth i Colin Gorlan souhlasili, že se s tebou setkají v Oradomu. Moc se mi to nelíbí, byl bych radši, kdyby se to odehrálo u nás, ale těžko po nich můžu chtít, aby teď opustili zemi. Dávej na sebe pozor,“ dodal starostlivě.

„Neboj, nemůžou mi ublížit, pokud nechtějí zažehnout věčný oheň,“ ujistil ho Trivet roztržitě.

„A ještě je tu jedna věc – dneska ráno přišel dopis z Dračího chrámu v Hůrce,“ pokračoval Creagan a snažil se ignorovat, jak s sebou Trivet při jménu Hůrka trhnul. „Kněz si stěžuje, že tam nějaká rebelka učí děti číst a psát.“

„No a co mu na tom vadí? Učitelé, kteří nepatří k Chrámu, jsou přece normální. Pravda, jsou většinou ve městech, ale když se děti chtějí učit...“

„Jenže ona není ani učitelka, popisuje ji jako nějakou tulačku z Tristenolu. Neptej se mě, kde by se taková naučila číst. Každopádně by mi pomohlo, kdyby ses tam zastavil a nějak to srovnal. Holka to myslí dobře, ale diplomacie nemá ani co by se za nehet vešlo. Promluv jí do duše, ať neprovokuje, a otci Eduardovi připomeň, že i církev podléhá zákonům a ty gramotnost nezakazují. Máš to po cestě.“ Znělo to jako rozkaz, i když Trivet věděl, že těžko může neposlechnout. I když bylo jen málo míst, která by teď viděl méně rád než zrovna Hůrku.

 

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich