Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-5  •  Vydáno: 5.10.2016 20:10  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 5

Cesta zpátky - Kapitola 5Nějak jsem se do toho pustila a přináším vám další část příběhu Triveta a Barbory.

Hromobití

 

Byl celkem příjemný podvečer, práci jsem měla hotovou a učení jsme pro dnešek s dětmi nechali. Loudala jsem se ke kovárně a těšila jsem se, že si večer přečtu něco z nové knihy, kterou jsem měla půjčenou od Liny. Už jsem se chystala vklouznout dovnitř, když jsem zahlédla, že Kreion má zákazníka. Zvědavost mi nedala, přišla jsem blíž a uvědomila si, že jsem toho muže nikdy neviděla. Polodlouhé černé vlasy, několik předčasných vrásek a charisma, že z něj sálalo na dálku. Podíval se na mě a já jsem měla pocit, že mě prohlédl skrz naskrz.

„Kdopak je tohle?“ zeptal se Kreiona.

Kovář krátce vzhlédl.

„Jediný dospělý, kterého tu neznáte, pane. Slečna Barbora, naše domácí pomocnice z Tristenolu,“ odpověděl stručně.

Muž se na mě díval velice zvláštním pohledem a já jsem cítila, jak mi srdce buší jako o závod.

„Kdo jste vy, pane?“ osmělila jsem se.

Maličko se zamračil, spíš jako by se snažil vzpomenout si na něco.

„Zdá se mi, jako bych váš přízvuk už někde slyšel, ale v Tristenolu to nebylo...“

Kousla jsem se do rtu. Jestli znal Lenku, musí poznat mluvu někoho z jejího světa.

„Jsem z jihu Tristenolu, občas o nás říkají, že mluvíme jinak. Ale neodpověděl jste na moji otázku,“ připomněla jsem mu.

Kreion po mně vrhnul pohoršený a vyčítavý pohled, který mi jasně říkal, že s takovým pánem se má mluvit s úctou. Muž se nicméně usmál a naklonil hlavu na stranu. Zdálo se, že jsem ho zaujala.

„Jmenuji se Trivet, rádce krále Creagana,“ řekl.

Kdyby mi vrazil facku, překvapil by mě méně. Trivet! Manžel Margarity! Tak proto se na mne tak díval, znovu viděl zvláštní dívku, která stojí u hůrecké kovárny. Muselo mu to připadat jako déja vu.

„Ráda vás poznávám,“ pokusila jsem se o pukrle.

„Nápodobně,“ pousmál se, očividně pobavený mojí neobratností. „Poslyš Kreione, prý se tu pohybuje nějaká tulačka, která tu učí děti...“

„Nejsem tulačka!“ vyletělo ze mě, než jsem se stačila zarazit. Sakra, sakra, teď jsem se prokecla. To jsem tomu dala! Tak proto se tu objevil královský rádce, má mě zatknout nebo vyhostit nebo něco. Frundor mluvil o křižovatkách, znamená Trivetův příchod, že jsem odbočila špatně?

Kreion po mně šlehnul výhružným pohledem. „Nemyslí to zle, jen je trochu drzá. Postarám se o to.“

„To nebude nutné,“ zavrtěl Trivet hlavou a upřel na mě ty hluboké tmavé oči. „Slečno Barboro, zítra půjdeme společně k otci Eduardovi a pokusíme se dojít k nějaké dohodě, která uspokojí všechny.“

Mlčky jsem přikývla, ustoupila jsem a počkala jsem, než Trivet odejde směrem k hostinci. Pak jsem se rozběhla najít Linu. Seděla zrovna doma a zašívala si sukni. Vytáhla jsem ji na skálu nad řekou, místo, kam nikdo z vesnice nechodil, a tam jsem jí všechno vyklopila.

„Co myslíš, že se stane?“ zeptala se Lina a nervózně si pohrávala s copem.

„Těžko říct, ale musíme se připravit na nejhorší. Kdyby mě odvedli...“

„To by Trivet neudělal,“ prohlásila Lina přesvědčivě.

„Možná nebude mít na výběr, nemůže si se zákony dělat, co chce,“ namítla jsem. „Kdyby došlo na nejhorší, musíš pokračovat,“ kladla jsem jí na srdce. „Chvíli předstírejte, že jste toho nechali, a pak začni znova, s dětmi, kterým věříš, že to nepoví, a opatrněji.“

Lina přikývla. „Neboj, když vidím, jak je to baví, nenechám toho. Ať se stane cokoliv.“

„Děkuju,“ vydechla jsem si ulehčeně.

„Ale Triveta se nemusíš bát, je hodný. On a Margarita nám kdysi hodně pomohli. Bude se snažit otce Eduarda uchlácholit,“ ujišťovala mě.

Jenže já si tím nebyla tak jistá. Od hádky s otcem Eduardem jsem měla čas o tom přemýšlet a moje víra v Creaganovu podporu se otřásala v základech. Věděla jsem, alespoň z příběhů, které jsem o Aldormě četla, že i když jsou Trivet a Creagan dobří lidé, je pro ně na prvním místě blahobyt země. Pokud by jim hrozila roztržka s církví kvůli jedné drzé holce, nepochybovala jsem, že i kdyby se mnou stokrát souhlasili, trest mě nemine. Nu což, řekla jsem si, co přijde, přijde, ale utíkat před tím nebudu.

„Musím se vrátit, nebo mě máma začne hledat,“ řekla Lina.

„Běž,“ pobídla jsem ji. „Já tu ještě chvíli posedím. Potřebuju si vyčistit hlavu.“

 

***

 

Pobyt v Hůrce Trivetovi trhal srdce na kusy. Hostinského musel požádat o jiný pokoj, protože ten, co mu dal, byl ten samý ve kterém bydlel před lety – ten, kde poprvé sdílel lože s Margaritou. A ona tu byla pořád. Stál tu dům, který nechala vybudovat pro společnou práci vesničanů. Lidé se ho na ni ptali, kam vkročil. V hostinci potkal kupce, který mu řekl, že do Hůrky už několik let jezdí přes půl Tristenolu, protože tamější látky jsou nejlepší široko daleko.

Proto po večeři zamířil ke skále nad řekou, což bylo jediné místo, o kterém neřekl ani Margaritě. Doufal, že tam ho přízrak Valerie z Hůrky přestane pronásledovat. Jenže i tam seděl, v podobě podivné dívky, kterou potkal u kovárny, stejně jako kdysi Margaritu.

Zastavil se, ještě než si ho všimla, a dovolil si ji chvilku pozorovat. Od jejich krátkého rozhovoru se nemohl zbavit dojmu, že už ji někde viděl. Bylo to něco v jejích způsobech, v tom, jak mluvila, jak se dívala, jenom pořád nevěděl, co. Odkud by ji mohl znát? Na jihu Tristenolu nikdy nebyl a ona byla v Aldormě teprve krátce. I přesto už o ní věděl sám král. To se hned tak někomu nepovede.

Po pár vteřinách si odkašlal, aby na sebe upozornil. Nadskočila leknutím, div že nespadla do řeky, a chytila se za srdce.

„Vyděsil jste mě!“ obvinila ho.

„Omlouvám se.“ Při pohledu na její napůl vyděšený, napůl vyčítavý výraz se neubránil úsměvu. Uvědomil si, že Barbora z něj vymámila první upřímný úsměv od chvíle, kdy ho Margarita vyhnala. „Můžu se připojit?“

Pokrčila rameny. „Jestli chcete, já půjdu.“

Už se zvedala, když se přistihl, jak říká: „Zůstaňte.“

Před ní nemusel nic předstírat. Ona byla jediný člověk široko daleko, kdo nebyl svědkem začátku jeho vztahu s Margaritou. Vždyť dobrá polovina Hůrky přijela na jejich svatbu! Jak jim teď měl říct, že se rozešli? Možná od něj bylo zbabělé schovávat se tady na skále s cizí dívkou, ale cítil, že už ze sebe nedokáže vymanit ani jeden falešný úsměv.

„Ptal jsem se na vás vesničanů, ale nikdo neví nic o vaši minulosti,“ nadhodil.

„To je moje věc,“ odsekla.

Zkoumavě se na ni podíval a zjistil, že ona se na něj mračí. Vypadala skoro legračně, jak se snažila odradit ho od dalších otázek. A on jich při tom měl tolik. Kde vyrůstala? Proč odtud odešla? Proč přišla zrovna do Hůrky? Proč jí tak záleží na tom, aby místní děti uměly číst?

Jenomže pokud by pokládal otázky, očekávalo se od něj, že na ně bude i odpovídat, a toho on měl plné zuby.

„Mně to nevadí,“ řekl nakonec. „Můžeme si povídat jako dva lidi bez minulosti.“

Zadívala se přes řeku do dálky. „Jenže jestli nemáme minulost, jak můžeme mít nějakou budoucnost?“

Zjistil, že na to nedokáže odpovědět.