Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-6  •  Vydáno: 9.10.2016 13:35  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 6

Cesta zpátky - Kapitola 6Další kapitola Cesty, kde Barbora mluví s Trivetem a dává mu námět na přemýšlení. Název kapitoly sice drží meteorologickou tématiku, ale odkazuje na píseň Otevři deštník od Pavlíny Jíšové a Druhé trávy (verš: co včera ještě bylo deštěm / to dneska jmenuje se pláč)

6. Co ještě včera bylo deštěm

 

Seděla jsem vedle Triveta a uvažovala jsem, jak utéct z trapné situace, když pronesl tu větu o lidech bez minulosti. To mě zarazilo. V jeho minulosti přece nebylo nic, za co by se měl stydět. Pomohl na trůn pravému vládci, získal ženu svého srdce, podle toho, co říkala Lina, s ní měl krásnou dcerušku a vůbec – proč by nechtěl mluvit o minulosti?

Místo toho jsem se ale zeptala na něco úplně jiného.

„Na čí straně budete zítra stát?“

„Mám za úkol zařídit dohodu,“ pousmál se, jako by v tom byl nějaký vtip, který chápal jen on. „Takže nebudu stát ani na jedné straně. A ocenil bych, kdybyste spolupracovala. Za týden mám být v Oradomu a vyjednávat s tristenolskými šlechtici, nechci se tu zdržet.“

„Ten páprda se stejně zajímá hlavně o svojí zahradu, děti jsou mu šuma fuk. Měl by se ještě omlouvat, ne si stěžovat,“ odfrkla jsem si, ale neušlo mi, že přesto, že by Hůrka měla být plná šťastných vzpomínek, se jí Trivet snaží vyhnout.

„Bohužel to není jeden páprda, ale velká spousta páprdů, které si proti sobě král nechce poštvat,“ opravil mě Trivet. „Radši zítra nechte mluvení na mně.“

„To nebude jednoduché,“ povzdechla jsem si. „Moje pusa si někdy nenechá poroučet ani ode mě.“

„To jsem si všiml. Můžu vám dát roubík,“ navrhl.

„Nebude to nápadné?“ zvedla jsem obočí a to už jsme se oba rozesmáli. Vypadal trochu překvapeně, jako by už zapomněl, jak smích vypadá, ale při té chvilce žertování se tak rozzářil, že jsem měla pocit, že mě oslňuje. Najednou jako by omládl a byl z něj zase ten kluk, který šel v Talronu s Lenkou na svatbu. Přitahoval mě jako magnet, nejradši bych ho objala a políbila, i když jsem věděla, že je ženatý.

Všiml si, jak jsem zvážněla. „Nebojte se toho. Na otce Eduarda stačí trochu zadupat a on se stáhne. Mně se náhodou líbí, co pro ty děti děláte.“

Začervenala jsem se a vyhnula jsem se jeho pohledu.

„Znával jsem tu dívku jako vy,“ pokračoval. „Odvážná, nadšená, toužící pomoci. Zůstaňte taková. Nezahořkněte, ať se stane cokoliv.“

Hlavou mi letělo několik věcí najednou. Odvážná? Já? Vždyť já jsem největší zbabělec pod sluncem! A jako další: to mluví o Margaritě. Co se tu sakra děje, že to ani místní drbny neví? Nebo je to jako doma a drby se ke mně dostávají se zpožděním půl roku? A protože bych to nebyla já, abych neprohlásila něco, co mě dostane na tenký led, zeptala jsem se:

„Co se s ní stalo?“

Sklonil hlavu a když promluvil, slyšela jsem, že sotva potlačuje vztek. „Změnila se. Vdala se a založila si vlastní domácnost, jenže to se pro ni stalo vším. Místo aby kroužila v oblacích jako dřív, popelí se doma u plotny. Z orlice slepicí.“

„A vina je čistě na její straně a nikdo jiný na tom nemá svůj podíl,“ poznamenala jsem sarkasticky.

Když se ke mně obrátil, skoro jsem se lekla, jak zuřivě se tvářil. „Za svůj život si každý zodpovídá sám.“

„To sice ano, ale občas někdo potřebuje pomoc,“ řekla jsem. Taky jsem se začínala zlobit. Jeho přístup by možná fungoval u pouličního kapsáře nebo potulného loutnisty, ale rozhodně ne u královského rádce a už vůbec ne u manžela. Když chce s někým žít, měl by mu pomáhat a ne od něj dávat ruce pryč.

„Pokud si to nemyslíte, tak zítra hned ráno pocestujete dál a necháte hůrecké děti svému osudu. Ať si přece za svůj život zodpovídají samy,“ vyprskla jsem ještě. Vzápětí jsem udělala to, co jsem ve společnosti muže, který mi nebyl úplně lhostejný, udělala jenom jednou. Zvedla jsem se a zbaběle jsem utekla.

 

***

 

Nešel za ní. Její slova se mu zarývala do srdce. Občas někdo potřebuje pomoc. Margarita by o pomoc nikdy nepožádala. Po tom, co provedla, měla pocit, že si to nezaslouží.

Sama mu řekla, že ji vychovávali k vládnutí, že jim chce pomáhat, ale považoval to za prázdná slova, protože na zasedání Rady nikdy nepřišla, i když by mohla. Králově sestře by v tom nikdo nebránil. Zdálo se mu, že se doma u plotny před něčím schovává, ale před čím? Co na světě by mohlo děsit Margaritu Elatu?

A i kdyby se nechtěla účastnit vlády nad královstvím, alespoň by mohla mít pochopení pro to, že místo králova prvního rádce si vyžaduje jeho čas a pozornost. Lenka by Creaganovi do očí nikdy nevyčetla to, že plní svoji povinnost. Snažili se přece zabránit válce s Tristenolem, seč to šlo, a kdykoliv měl pocit, že alespoň pozdržel první bitvu, měl zároveň pocit, že chrání Margaritu a Valerii. Vyčítal si, že s nimi není víc, ale věděl, že pokud by v bitvě padl, už s nimi nebude nikdy. A přesto se Margaritě zdálo, že by měl raději riskovat to strašlivé, nehorázné nikdy. Co je zbytek života jako vdova a sirotek proti tomu, že párkrát nepoví malé pohádku na dobrou noc?

Ani si to neuvědomil, ale utrhl ze skály kus mechu a teď ho cupoval na kousíčky. Pousmál se, když si uvědomil, jak by mu Niame vyčinila. Jako tehdy, když ji donutil slíbit, že Creaganovi prozradí, kdo je Michaelův otec.

Jenže jestli nemáme minulost, jak můžeme mít nějakou budoucnost?

Co se vlastně stane, až se vrátí do Wildaranu? Přestěhuje se do pokoje pro hosty v jejich bytě a navenek se bude tvářit, že je pořád šťastným manželem? Ne, to nedokážu. Sotva jsem to dokázal na jedno odpoledne v Hůrce. Ale co jinak? Jak vysvětlíme Valerii, že tatínek bude bydlet jinde? Draci, pomozte mi, jak to řekneme té malé?

Zpátky do vesnice se táhl jako stín. Už byla tma, ale o něj se nikdo nebál. Všichni věděli, že on Hůrku a okolí zná jako své boty. Vklouzl do svého pokoje v hostinci, ale spát nemohl, jen se tak převaloval. Pořád před sebou viděl Barbořiny oči.

Pokud si to nemyslíte, tak zítra hned ráno pocestujete dál a necháte hůrecké děti svému osudu. Ať si přece za svůj život zodpovídají samy.

Byl v pokušení to udělat. Odejít a nechat tu modrookou tulačku, ať si s otcem Eduardem poradí sama, když je tak chytrá. Jenže to by se nesmělo jednat o děti, které se kolem nich batolily, když s Margaritou počítali, kolik ještě musí vydělat, aby splatili dluh panu Parenovi. Všechny je znal jménem, pamatoval si, jak se kovářova Kora a hrnčířův Alex narodili ve stejný den a jak následující noc celou propil se slavícími otci a polovinou vesnice.

V jakékoliv jiné vesnici by možná dokázal ráno osedlat koně a nechat je, ať si poradí sami. Jenže tohle byla Hůrka a to znamenalo, že ráno vstane a pokusí se zařídit, aby jak modrooká tulačka, tak otec Eduard mohli v Hůrce působit i nadále. Už zklamal vlastní dceru, nemůže zklamat i hůrecké děti. Vždyť byly taky trochu jeho.

Jeho a Margarity.

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain