Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-12  •  Vydáno: 9.11.2016 21:59  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 12

Cesta zpátky - Kapitola 12 Další kapitola CZ. Trivet je uvězněný a vzplanul oheň. Je na čase, aby se Barbora rozhodla, co že v té Aldormě vlastně dělá.

12.  Vysoký tlak

Když vzplanul oheň, všichni jsme se v první řadě hrozně lekli. Zničehonic se několik kilometrů od nás vzedmula stěna z plamenů, tak vysoká, že ji bylo vidět i přes vrcholky stromů. Všichni nejdřív pokukovali po ostatních, aby se přesvědčili, že se jim to nezdá, a pak se dostavily emoce – strach, nejistota, napětí. Skupina vesničanů se rozhodla jít to prozkoumat zblízka a já se k nim přidala.

U řeky nás čekalo překvapení. Mysleli jsme si, že hoří na břehu, ale plameny šlehaly z hladiny vody. Oheň se nešířil, jako by to byla jenom iluze, ale rozhodně pálil. Snažili se ho hasit, ale jen to zaprskalo, vyvalila se pára, ale ohni se nic nestalo. Světe div se, když hořela řeka.

Já jsem zírala do plamenů a věděla jsem, že je zažehla Trivetova krev. Co se s ním stalo? Byl mrtvý nebo byla ještě naděje?

Vesničané odešli, ale já jsem jim řekla, že tam ještě chvíli zůstanu. Jen co poslední muž zmizel za zatáčkou, objevil se vedle mě Frundor. Dnes byl asi o velikosti poníka a tvářil se smutně.

Je naživu?“ zeptala jsem se. Nemusela jsem říkat, koho myslím.

Je,“ odpověděl Frundor a mně spadl kámen ze srdce. Dokud Trivet dýchal, měl naději.

A co tohle?“ mávla jsem rukou k ohni. „Co se s tím dá dělat?“

Oheň se bude šířit, dokud nespálí Aldormu i Tristenol na popel,“ oznámil stejným tónem, jako kdyby říkal, že má zítra pršet. „Existuje jen jeden způsob, jak to zastavit. Uhasí ho jen krev někoho, kdo nepatří ani do Aldormy, ani do Tristenolu, a dobrovolně se nabídne jako oběť.“ Při těch slovech se na mě významně podíval.

Já? Děláš si srandu?“ vyjekla jsem. „To jsi mě sem přivedl jen proto, abych tu mohla umřít?“

Tohle nebylo fér. Co jsem komu udělala? Chtěla jsem toho ještě tolik stihnout! Chtěla jsem s Linou a Rinorem postavit školu. Chtěla jsem se zamilovat do někoho, kdo pokud možno není ženatý, vzít si ho a mít rodinu. Chtěla jsem žít...

Frundor sklonil hlavu. „Tak to není. Cesty osudu jsou složité...“

Nech už toho,“ zaúpěla jsem. „Všechny ty kecy o osudu a o tom, co má a nemá být! Mně je úplně jedno, co je předurčené, já jen nechci, aby Trivet umřel! A když jsme u toho, já umřít taky nechci.“

O tom přesně bych mluvil, kdybys mě nechala,“ vyčetl mi Frundor. „Ano, jedna z voleb, kterou máš před sebou, spočívá v tom, jestli se rozhodneš dvě království zachránit nebo ne.“

Když Aldormu a Tristenol spálí oheň, stejně nemám kam jít, ne?“

Zůstanou Karaminské vrchoviny, zůstane divočina na severu, zůstanou ostatní říše. Jestli nechceš, nikdo tě nemůže donutit tu zemřít.“

Pořád jsem upírala pohled od ohně a chtělo se mi brečet, ale slzy jsem v sobě nenašla. „A ty další volby?“

Můžeš si dělat, co tě napadne,“ odvětil Frundor. „Můžeš zachránit Triveta, utéct s ním daleko odtud a žít s ním do konce života. Můžeš sebrat Hůrecké a odvést je někam, kam oheň nedosáhne. Můžeš uhasit oheň a dál se do dění v tomto světě nevměšovat. Cokoliv budeš chtít.“

Jenže já jsem věděla, že pokud bych přijala jednu z těch nesmírně lákavých možností, nedokázala bych žít sama se sebou. Musela jsem udělat to, co je správné. Jen tak nebudu sama sebou pohrdat.

Kolik času, než se oheň začne šířit?“ zeptala jsem se.

Těžko říct.“ Frundor zvláštně trhl křídly, což byl asi dračí ekvivalent pokrčení rameny. „Několik dní určitě.“

Fajn,“ přikývla jsem. „Dobrovolně se nabízím jako oběť, ale mám podmínky.“

Podmínky?“ zarazil se Frundor.

Říkal jsi dobrovolně, ne bezpodmínečně,“ připomněla jsem mu. „Za prvé, dohlédneš na to, aby hůrecké děti nepřišly o svojí dohodu. Lina se o ně postará, ale pokud by na Dračí chrám nestačila, dostane se jí pomoci.“

To se dá zařídit,“ přikývl Frundor.

Fajn, za druhé – chci, aby z toho Trivet vyvázl živý,“ pokračovala jsem.

Uvědomuješ si, že ho pak už nikdy neuvidíš?“

To si myslíš, že jsem tak malicherná?“ Skoro jsem se urazila. „Pomůžeš mi nebo ne?“

Frundor se ošil. „Já se do takových věcí nemůžu vměšovat přímo.“

Co vy draci vlastně můžete?“ zabručela jsem.

Můžeme někoho odnést na druhou stranu toho ohně. Teoreticky můžeme někomu stát za zády, když přednese tristenolské radě svoje požadavky. Když nebudeme nic říkat. A náhodou u toho můžeme být o dost větší než jsem teď,“ pronesl Frundor uličnicky, aniž by se na mě podíval.

To mě přivedlo na nápad a i když jsem se právě dozvěděla, že jsem odsouzená k smrti, usmála jsem se. Dlouho mi ten úsměv ale nevydržel, protože jsem měla ještě jednu podmínku.

A poslední věc...“ Zaváhala jsem a chvíli trvalo, než jsem našla ta správná slova. Frundor mě nepopoháněl. Až na to bude muset dojít, budu to muset udělat sama? Bojím se, že bych to nezvládla,“ zašeptala jsem. Veškerý můj sarkasmus a falešná odvaha zmizeli a zůstal jen strach.

Přešel až ke mně a něžně se mě dotkl čenichem.

Ne. Toho se vůbec neboj. Můžeš si vybrat, kdo to bude.“

Skoro jsem chtěla, aby to byl Trivet, aby poslední věc, kterou v životě uvidím, byly jeho oči, ale zarazila jsem se. Musel by s tím pak žít a to jsem mu udělat nechtěla. Ne, bylo jasné, koho musím požádat.

Uděláš to ty, Frundore?“

V jeho očích jsem zahlédla hlubokou bolest, ale zároveň jsem poznala, že to očekával. Věděla jsem, že Frundor má dost silný smysl pro povinnost, aby si to ospravedlnil. Přikývl a já jsem se mu podívala do očí s takovou vděčností, jako kdyby mi právě zachránil život.

 

***

 

Když vévoda Waldemar zjistil, že pohádky jsou o dost reálnější než čekal, začal Triveta vyslýchat, jak se dá oheň uhasit. Oheň už hořel a pár kapek krve navíc nehrálo roli, proto si na výslech jeho poskok Gero vzal bič. Teď už odešli a Trivet se choulil na podlaze ve zbytcích své roztržené košile. Záda měl v jednom ohni a v uších mu pořád zněla ozvěna jeho vlastních výkřiků.

„Jak to dokážeš?“ řekl nakonec. „Jak to děláš, že jsi jim ještě nic neprozradil?“

„Musíš si najít něco, na co se upneš,“ odpověděl Ryko. „Nějaký důvod, proč vydržet. Máš přece ženu a dítě, ne?“

„Těžko říct,“ přiznal Trivet.

„Jak, těžko říct? Jsi je někam založil?“ zasmál se Ryko.

„Spíš se svou ženou v poslední době tak moc nevycházím,“ odvětil Trivet a vyhnul se jeho pohledu.

„Aha,“ zvážněl Ryko okamžitě. „No, dalo se to čekat, že s Margaritou Elatou to nebude žádný med.“

„Co myslíš tím s Margaritou Elatou?“ naježil se Trivet. Na bolest v tu chvíli pozapomněl.

„Tak chce to kus odvahy, vzít si ženskou, která se pokusila sesadit vlastního bratra,“ pokrčil Ryko rameny.

Trivet chtěl protestovat, že Margarita taková není, ale zarazil ho výraz v Rykově obličeji, když o ní mluvil. Už ho totiž viděl, na tvářích aldormské rady. Najednou všechno dávalo smysl. Kronikář Gerald se jí nikdy nepodíval do očí. Vévoda ze Simetu o ní mluvil jen jako o králově sestře, ale ta slova měla vždy přídech pohrdání. Vévoda z Raigaru v její přítomnosti odmítal diskutovat o něčem důležitějším než počasí. Nikdo z nich v ní totiž neviděl Valerii z Hůrky, jen uzurpátorku Margaritu, jedovatého hada. Sice s vytrženými zuby, ale pořád hada.

Tak proto, i když se chtěla podílet na vládě, nikdy nepřišla na zasedání rady. Věděla, že by tím vyvolala rozpory, že by ji ti pyšní šlechtici mezi sebe nikdy nepřijali. Proto se raději držela doma, protože nechtěla, aby se na ni všichni dívali, jako když čekají, kdy znovu zešílí. Jak to mohl celou dobu ignorovat?

Už věděl, na co se upnout, aby přežil oradomské kobky. Musel zase vidět Margaritu a omluvit se jí.

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich