Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-13  •  Vydáno: 13.11.2016 15:01  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 13

Cesta zpátky - Kapitola 13Barbora se setká s Creaganem a Margaritou. Trivet se dozví něco důležitého o Rykovi.

13. Klid před bouří

Frundor mě opustil a já se vrátila do vesnice. Na návsi byl zrovna shon, protože přijeli dva lidé. Ještě nestačili sesednout z koní, ale už je obklopil dav. K muži se chovali se zvědavou úctou, ale ženu nadšeně vítali. Každý jí chtěl potřást rukou, každý ji chtěl pozdravit.

Kdo je to?“ zeptala jsem se Kory, která stála na kraji davu.

To je přece paní Margarita! A přijel s ní i král!“ vypískla Kora nadšeně a snažila se stoupnout si na špičky, aby lépe viděla.

Sama jsem natáhla krk. Oba sourozenci vypadali smutně, ale pro vesničany se snažili usmívat. Obzvlášť Margaritě se to ale nedařilo. Vypadala, že se každou chvíli zhroutí. Jejich přítomnost tady ale znamenala, že můj dopis dospěl, kam měl.

Přesně tou dobou se přede mnou objevil starosta Lador. „Slečno Barboro, paní Margarita a král by se s vámi chtěli setkat. Prosí vás, abyste za nimi večer přišla do hostince.“

Přikývla jsem na znamení, že tam budu. S tímhle setkáním mi Frundor pomoct nemohl, i když bych si to moc přála. Naposledy jsem věnovala pohled Margaritě a Creaganovi a pak jsem se uklidila domů, abych tam počkala na večer.

Jakmile jsem umyla nádobí od večeře, vytratila jsem se, než mě Kareena stačila zaúkolovat ukládáním dětí. Zamířila jsem rovnou do hostince a vystoupala jsem po schodech k pokojům. Ubytovali je v tom samém, kde bydlel Trivet. Zaklepala jsem a Creagan mě vpustil dovnitř. Margarita seděla u krbu a objímala si kolena. Choulila se jako v zimnici a ani nezvedla hlavu, když jsem vstoupila.

Vy musíte být ta slavná slečna Barbora,“ pousmál se Creagan. Maskoval svoje pocity lépe než jeho sestra.

To jsem.“

Dostal jsem váš dopis. Otce Eduarda už moji muži odvážejí do Telmiru k výslechu. Vás jsem se ale chtěl zeptat, proč tam Trivet odjel, přestože jste ho výslovně varovala,“ pokračoval Creagan a nabídl mi víno. Posunkem jsem odmítla, nepotřebovala jsem teď mít rozvázaný jazyk.

Myslím, že to mělo něco společného s paní Margaritou,“ prohlásila jsem upřímně a připravila jsem se na reakci.

Margarita konečně zvedla hlavu. „Se mnou?“

Byl z vaší... roztržky zničený,“ řekla jsem jí. „Myslím, že toužil po nebezpečí prostě proto, aby nemusel myslet na vás.“

Znovu se schoulila do klubíčka a neodpověděla.

Ale nejdřív ke státním věcem. Pro Aldormu je předpokládám nejlepší, kdyby se na trůn dostal princ Simeon s podporou rodu Gorlanů, že?“ obrátila jsem se ke Creaganovi, který jen přisvědčil. „Výborně. Další věc – vím, jak uhasit ten oheň. Je potřeba krev někoho, kdo nepatří ani do Aldormy, ani do Tristenolu.“

A vy snad někoho takového znáte?“ zvedl Creagan obočí.

Dá se to tak říct.Bylo nečekaně těžké to přiznat, ale Creagan pochopil ihned. Prudce se nadechl a když jsem se donutila podívat se mu do tváře, zjistila jsem, že se na mě dívá se směsicí úcty a nostalgie.

Vy?“ zeptal se potichu. Margarita zvedla hlavu a prohlížela si mě. Možná jsem byla jen paranoidní, ale zdálo se mi, že v tom pohledu vidím nepřátelství.

Jo. Mám plán, jak to všechno vyřešit, ale musím vás požádat, abyste se nesnažili nic dělat, dokud oheň hoří. Až zhasne, všechno se zase vrátí k normálu a bude to na vás. Do té doby mi věřte, že to zařídím,“ požádala jsem ho.

Creagan váhal, ale v tu chvíli vstala Margarita. „Zahrnuje ten plán taky jeho?“

Samozřejmě,“ řekla jsem a kupodivu se mi nezlomil hlas.

Pak dělejte, co uznáte za vhodné,“ prohlásila.

Děkuji,“ kývla jsem. „Můžeme si ještě chvíli popovídat o samotě?“

Creagan pochopil a vytratil se. S Margaritou jsme se usadily u krbu a já jsem jí vyprávěla o tom, jak si Hůrečtí vymohli svojí školu, a co mi řekl Kreion o tom, že je k tomu inspirovala právě ona. Jak jsem mluvila, dívala se na mě čím dál tím vlídněji.

Udělala jste na ně dojem. Každý z nich by pro vás skočil do ohně,“ zakončila jsem.

To jsou asi jediní,“ pronesla Margarita napůl pro sebe.

A to vadí? Pořád si můžete říkat, že je tu kousek světa, který je váš. Dokážete víc, než si myslíte. Dokázala jste přiznat Hůreckým, kdo jste, i když jste byla přesvědčená, že vás za to ukamenují. Když máte odvahu na tohle, máte odvahu na cokoliv,“ povzbuzovala jsem ji.

Vidíte, a nemám odvahu se přiznat vlastnímu manželovi, že mu závidím,“ poznamenala hořce. „Závidím mu tu jeho volnost, že si může dělat co chce a chodit kam chce a být kým chce. Já musím dávat pozor na každé slovo, na každý výraz tváře, abych nevypadala, že se o mě znovu pokouší šílenství.“

Vykašlete se na to, jak vypadáte,“ pousmála jsem se. „Hůrecké jste si nezískala slovy a výrazy, ale tím, co jste pro ně udělala. Proč by to nefungovalo i jinde?“

Nešťastně sledovala plameny praskající v krbu. „Dokud ho mají v Tristenolu, jsem ráda, že mám sílu ráno vylézt z postele. Všechna ta závist a výčitky a podezírání mi teď připadá jako hloupost.“

Protože to je hloupost,“ prohlásila jsem. „Trivet Veill pořád miluje Valerii z Hůrky a myslím, že i princeznu Margaritu. Dejte mu ještě šanci.“

Jen se na mě podívejte,“ mávla rukou ke svému tělu. „Trivet je pořád ještě mladý a já už stárnu. Proč by se mnou zůstával?“

Miloval vás, když jste byla šílená samozvaná královna. Jestli jeho láska ustála tohle, pár vrásek ji nerozhodí,“ poznamenala jsem.

Chtěla jsem tím odlehčit náladu, ale jako obvykle jsem si zvolila nejhorší možný způsob a připomněla jí něco, na co chtěla zapomenout. Margarita se na mě podívala a pak se rozplakala. Rozpačitě jsem poposedla, utěšovat jsem nikdy neuměla.

Tak jsem to nemyslela,“ hlesla jsem.

To je v pořádku,“ vypravila ze sebe přes slzy. „Jenom... O tomhle jsem měla mluvit s ním, ne s vámi.“

Zlehka jsem jí položila ruku na rameno a podala jsem jí pohár vína.

Promluvíte si o tom, až se vrátí,“ slíbila jsem jí. „Protože Triveta ještě uvidíte, i kdybych ho měla z Tristenolu přivést za ucho.“

 

***

 

Gero jim ráno přinesl jídlo. Nebylo to moc, jen nějaký chleba a mrkev, ale Trivet, který nejedl od včerejšího rána, se na to vrhl jako hladový vlk. V půlce druhého sousta ale postřehl, že Ryko místo aby pro jídlo, postavené kousek od něho, udělal krok, posouvá se k němu po zemi a usykává bolestí.

Co ti provedli?“ zeptal se.

Ryko odhrnul svůj plášť, ve kterém se jinak pořád choulil, a ukázal nohavici roztrženou až po stehno. Z ní vykukovalo koleno v takovém stavu, že Triveta přešel hlad a pomalu položil jídlo. Bylo zkroucené do špatného úhlu, asi dvakrát větší, než by mělo být, a celá noha od půli stehna skoro až ke kotníku hrála všemi odstíny od temně fialové po blednoucí zelenou.

Draci...“ vydechl Trivet.

Aspoň ta druhá je zatím v pořádku,“ poznamenal Ryko suše, zase si nohu zakryl a pokračoval k namáhavé cestě k jídlu.

Trivet nevěděl, co říct. Dětství s otcem léčitelem mu dalo dost zkušeností na to, aby poznal, že tohle zranění Ryko má už nějakou dobu a bez ošetření. Pokud tenhle sklep přežije, bude do konce života kulhat. Taky si dovedl představit, jak hrozně ho to musí bolet. Musel ho obdivovat, že ještě nic neprozradil. Trivet by si v takové situaci nebyl jistý vlastní věrností. Kdyby se nepoddal bolestí, nejspíš by ho zdeptala představa zmrzačení a řekl by všechno, aby si zachránil schopnost chodit.

Na co se upínáš ty?“ zeptal se. „Říkal jsi mi, že mám myslet na ženu a dceru. Na koho myslíš ty? Na svojí rodinu?“

Nejsem ženatý a nemyslím, že bych se na tom v dohledné době něco měnilo,“ odvětil Ryko. Pak se odmlčel, než dodal: „Myslím na otce.“

Na Luthomara? Jak ti to pomáhá?“ Trivet měl svého otce rád, ale nepředpokládal, že by myšlenka na něj byla dost silná.

Myslím na to, jak moc by byl zklamaný, kdybych zničil všechno, co budoval,“ zamumlal. „Nikdy by mi to neodpustil. A já nehodlám posmrtný život strávit jako kometa, jak budu utíkat před tátovým výpraskem,“ dodal s falešným smíchem.

Trivet se také zdvořile zasmál a předstíral, že té statečné a cynické masce uvěřil. Ryko se konečně dovlekl ke svému jídlu a hladově se zakousl do chleba.

Nedívej se na mě tak,“ zamumlal s plnou pusou.

Jak?“ zamračil se Trivet nechápavě.

Jako že mě lituješ. Nepotřebuju lítost,“ odsekl Ryko.

Trivet chvíli mlčel. Pak si utrhl kus rukávu z košile, namočil ho ve vodě ze džbánu, který dostal se snídaní, a hodil ho Rykovi.

Zavaž si to kolem kolene a nech to tam, dokud se nezahřeje. Pak to můžeme zase namočit, aby to chladilo. Není to moc, ale trochu to pomůže tomu otoku,“ řekl.

Ryko trochu nedůvěřivě poslechl a za chvíli bylo vidět, že studený obklad opravdu pomáhá. „Kde ses to naučil?“ zeptal se.

Taky mám otce.“

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich