Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-16  •  Vydáno: 23.11.2016 19:54  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 16

Cesta zpátky - Kapitola 16 Aby se Eillen necítila, že je ve vysoké politice jediné jelito. Barbora předstupuje před tristenolskou radu. Jak to zvládne?

16. Tenký led

Nervózně jsem popotahovala za okraj svého korzetu a Camilla, se kterou jsem si během výběru šatů začala tykat, už vypadala, že mě pleskne přes prsty.

Nech toho,“ napomenula mě. „Chovej se jako šlechtična.“

Já nejsem šlechtična,“ protestovala jsem.

Teď už ano. Stůj rovně. Bradu nahoru. Když se budeš hrbit, budeš vypadat jako hlupák,“ komandovala mě dál.

Měla jsem štěstí, že jsem měla podobnou postavu jako ona, takže mi na můj výstup před Radou mohla půjčit šaty. Vybrala jedny ze svých starých, prý abych nevypadala příliš vznešeně, ale spíš jsem ji podezírala, že s těmi hezčími se nechce loučit. I tyhle na mě byly trochu moc – blankytně modré, což mi šlo k očím, ale s vysokým naškrobeným límcem, který mi sahal až k uším. Vlasy mi vyčesala do drdolu, aby se nepletly do límce, takže když jsem se podívala do zrcadla, vypadala jsem o deset let starší. Měla pravdu, když jsem se v tomhle kostýmu hrbila, působilo to hloupě.

Ozvalo se zaklepání, dveře do Camillina budoáru se otevřely a dovnitř nakoukl Sid. „Rada se sešla. Můžete vyrazit.“

Vstala jsem a Camilla mi naposledy upravila krajku na rukávu. „Stůj rovně, bradu nahoru,“ zopakovala mi. „A pamatuj si, že s tebou jde drak.“

Přikývla jsem a následovala jsem Sida. Doufala jsem, že na mě pak páže počká, protože i když docela mám orientační smysl, oradomský palác byl moc i na mě. Rada prý zasedala v jednom ze salonků v severním křídle, což bylo samozřejmě přesně křídlo nejdál od pokojů Colina a Camilly. Říkala jsem si, jestli jim to udělali naschvál.

Zrovna jsme přecházeli malé nádvoří, když jsem se zarazila u rozkvetlého keře. Byl to krásný kousek, zasazený v širokém kruhovém záhonu ohraničeném mramorovou obrubou. To mě ale nezajímalo tak, jako keř samotný. Větve, obtěžkané květy, se ohýbaly k zemi jako u smuteční vrby, šířila se z něj omamná vůně a purpurové květenství bylo na špičce světlejší.

To je soumračný šeřík,“ vydechla jsem překvapeně a vzpomněla jsem si na zahradu otce Eduarda a na Triveta.

Jasně, i když nevím, proč je zastrčený zrovna tady. Tyhle bývají na nějakém čestném místě. Leda že by tu měl zakrývat smrad z kuchyně,“ kývl Sid směrem k místům, odkud se ozýval rachot hrnců a pánví.

Sledovala jsem jeho pohled a všimla jsem si, jak se ze zastrčených dveří, které nejspíš vedly někam do spíže, vynořila štíhlá blondýnka s velkým tácem v rukách. Za normálních okolností bych na ni hned zase zapomněla, ale ona si mě prohlížela tak dlouho, až jsem se nervózně ošila. Tehdy jako by se vzpamatovala, udělala drobné pukrle a zmizela.

Tak pojďte, než se Rada zase rozejde,“ popoháněl mě Sid. Uvědomila jsem si, že mám vlastně práci, a už jsem ho chtěla následovat, než mě něco napadlo. Rychle jsem se pár kroků vrátila, utrhla jsem květ soumračného šeříku a zastrčila jsem ho do svého drdolu.

Pěkný,“ uznal Sid a netrpělivě mi pokynul ke dveřím do paláce. „Jdeme?“

Přikývla jsem a šla za ním. Vystoupali jsme do patra, kde nás čekala dlouhá chodba. Na jejím konci jsem u dveří viděla stráže, což znamenalo, že právě tam nejspíš bude Rada.

Jak vás mám ohlásit?“ syknul Sid.

Cože?“

Musím ohlásit nějaké jméno. Za koho se vydáváte?“

Co Barbora Fir?“ vzpomněla jsem si na Lenky pseudonym.

Sid se zasmál. „Jistě, protože tady o Lautusově královně nikdy nikdo neslyšel. Něco lepšího tam nemáte?“

V tu chvíli jsem dostala nápad. „Veillová. Ohlas mě jako Barboru Veillovou, sestru vévody dramonského.“

On má sestru?“ podivil se Sid.

Teď už jo,“ odvětila jsem. Sázela jsem na to, že novou aldormskou šlechtu, která vzešla z obyvatel Talronu, místní panstvo nebude moc znát. Rozhodně ne natolik, aby si byli jistí, že je Trivet jedináček.

Sid jen kývl a když jsme dorazili na konec chodby, něco zašeptal strážím. Ti pak přede mnou rozevřeli dveře a jeden z nich zvučným hlasem zvolal:

Hraběnka Barbora Veillová, vyslankyně aldormská.“

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila jsem.

Rada se sestávala z pěti mužů. Colina, se kterým jsem si také od včerejška tykala, jsem znala, další čtyři pro mě byli záhadou. Matně jsem si vzpomněla na Camilliny instrukce, přistoupila jsem až ke stolu, kolem kterého seděli, a udělala jsem pukrle.

Co vás k nám přivádí, paní?“ zeptal se jeden z mužů, zatímco mi strážný přistavil křeslo, do kterého jsem se opatrně usadila.

Starost o bratra,“ odpověděla jsem. „Přijeli jsme do vaší země společně, já jsem mezitím jela navštívit přítelkyni, on pokračoval do Oradomu na jednání. Když jsem ale dnes ráno přijela sem, abych se k němu připojila, bylo mi řečeno, že tu není.“ Tu lež jsem trénovala polovinu noci a byla jsem opravdu ráda, že jsem se nezakoktala.

A kdo ráčí být váš bratr?“ zeptal se nejstarší člen Rady, muž s dlouhým vousem.

Trivet Veill, samozřejmě. Vévoda dramonský,“ dodala jsem pro větší účinek.

Milá hraběnko,“ prohlásil šlachovitý muž kolem padesátky s přehnaně otcovským úsměvem, „jsme si jistí, že váš bratr se určitě brzy objeví. Je možné, že se zatím zabývá, ehm... objevováním krás Oradomu.“

Zpražila jsem ho pohledem, o kterém jsem ani nevěděla, že ho umím. „Jistě znáte podmínky smlouvy Zlatého draka, pane...“

Waldemar Dauth, vévoda z Erwanu,“ představil se mi s drobnou výsměšnou úklonou.

Zaváhala jsem a v tu chvíli bych nejradši utekla. Takže tohle byl ten slavný vévoda Waldemar, hlavní podezřelý v případu Trivetova zmizení. Zírala jsem na něj jako vyplašená srna a hlavou mi běželo, že jsem se Colinovi asi měla zmínit, že překvapení nezvládám dobře.

Říkala jste něco o smlouvě Zlatého draka,“ připomenul mi Colin a tím mě vytrhl z transu.

Ano,“ pípla jsem a pak jsem se trochu vzpamatovala a pokračovala v naučeném výstupu. „Tedy, smlouva říká, že oheň vzplane, pokud bude na vládcův rozkaz prolita krev nevinného Aldormana. Nemůžete se tedy divit, že jsem vzhledem ke zmizení svého bratra poněkud znepokojena.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Colin skoro neznatelně oddechl.

Dáme vašeho bratra hledat,“ slíbil Waldemar. „Do té doby vás požádam, abyste zachovala klid a užívala si šlechetnosti našeho hostitele. My nyní bohužel musíme projednávat budoucnost naší země.“

Panika pro tu chvíli převážila. „Ne!“ vyjekla jsem. „Přislíbili jste Aldormě účast na jednáních a aldormský vyslanec zmizel. Vzhledem k tomu ohni, co hoří na hranicích, bych si dala trochu větší práci s tím ho najít, protože...“ Zarazila jsem se, protože proč by vlastně měli všeho nechat jen kvůli někomu, kdo ani nebyl z jejich země? Pak mě v záblesku inspirace napadl důvod a doufala jsem, že bude znít věrohodně. „Protože pokud to opravdu byla jeho krev, která oheň zažehla, jen on ho zase může uhasit.“

Tristenolská rada na mě zírala jako opařená. Pokusila jsem se co nejdůstojněji vstát, což se mi skoro povedlo – sukni jsem si přišlápla jen trochu.

Doufám, že teď věnujete jeho hledání větší úsilí,“ prohlásila jsem a odešla jsem z místnosti, protože jsem cítila, že už to nevydržím.

Sid na mě čekal venku a vyptával se, jak to šlo, ale neodpovídala jsem mu. Jen co jsme byli z dohledu stráží, opřela jsem se o zeď a zareagovala jsem na stres a tlak uplynulých pár minut tak, jak jsem na stres a tlak reagovala vždycky.

Rozplakala jsem se.

 

***

 

Trivet se ramenem opíral o stěnu a prsty nepřítomně přejížděl po okovu, který mu poutal nohu. Ryko se uklidnil a usnul, čímž Triveta nechal o samotě s jeho myšlenkami.

Zkusmo za okov zatahal. Ten samozřejmě nepovolil, ale díky tomu se mu vynořila vzpomínka na jedno poklidné odpoledne doma, kdy mu Valerie půlku dopoledne visela na noze, kamkoliv se hnul, a neustále se u toho hihňala. Z hrdla se mu vydral přidušený vzlyk. Tak moc si s Margaritou přáli dítě a tak moc se báli, že vzhledem k jejímu věku se jim to nepodaří. Valerie byla jejich malý zázrak, měla být šťastným koncem jejich pohádky. A teď, ať už to dopadne jakkoliv, bude nejspíš vyrůstat bez otce.

A Margarita... Jeho krásná, nedosažitelná princezna. Jeho zlomené srdce. Jeho Valerie s nevinnýma očima, pracovitýma rukama a dobrým srdcem. Jeho láska, jeho soužení, za kterou by bojoval... Jenže nebojoval dost. Když ho odstrkovala, nechal se. Věděl, že ona o pomoc nikdy nepožádá, ale neptal se. Nebyla to jenom její vina, že se rozešli.

Draci, pomyslel si v duchu. Když mi dáte druhou šanci, napravím to. Teď už vím, co jsem udělal špatně. Kdybych tak mohl... Prosím, nechte mě vrátit se zpátky.

Ze zamyšlení ho vytrhlo zaskřípání mříže. Vzhlédl a uviděl nad sebou stát Waldemara.

Pozdravuje vás vaše sestra,“ prohlásil.

Moje sestra?“ zamračil se Trivet nechápavě.

Nebo aspoň někdo, kdo se za ni vydává, a dožaduje se vás,“ upřesnil Waldemar s potměšilým úsměvem. „Říkal jsem si, že vám není moc podobná. Kolem a kolem žádná krasavice, ale má hezké oči. Taková modrá se hned tak nevidí. Radím vám, abyste tady Ryka zkusil rozpovídat, jinak by mohla přijít k úhoně.“

Trivet cítil, jak mu žaludek sevřela ledová ruka. Margarita měla sice taky modré oči, ale její obličej byl moc známý na to, aby jí to prošlo. Další modrookou holku, která byla dost bláznivá na to, aby tohle provedla, znal jen jedinou. Vybavil si její tvář naprosto jasně, i dotek jejích prstů, když se ho chytala, aby neupadla.

Waldemar odešel, nejspíš aby ho nechal podusit ve vlastní šťávě, ale ještě předtím mu něco hodil k nohám. Trivet natáhl ruku a zvedl to. Zdálo se to nemožné, jako polozapomenutý sen, ale na dlani mu ležel květ soumračného šeříku.

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich