Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=pribehy-neobycejnych-lidi/navrat  •  Vydáno: 27.11.2016 20:42  •  Autor: Eillen

Návrat

Lomeril se zmínila, že ještě neměla možnost se v příběhu setkat se Samuelem, a já najednou dostala chuť sepsat krátký příběh z jeho života. Chvíli jsem uvažovala o které jeho části života psát. A protože mám hlavu plnou Dračího srdce a následného pokračování, bylo hned rozhodnuto, že se příběh bude odehrávat chvíli po Dračím právu.

Do příběhu jsem si vypůjčila Ryka a Camillu. Snad mi bude odupštěno, jak se v mém příběhu chovají...

Bylo to již měsíc od chvíle, kdy měla být zahájena válka v Aldormě. Ta válka, která nakonec z vůle draků neproběhla. Samuel Antares začal balit svá zavazadla. Doteď byla jeho přítomnost v Dramonu vyžadována novým králem i jeho prvním rádcem. Nemohl proti jejich argumentům nic namítat. Když byl v Aldormě, měl být svědkem dořešení tohoto konfliktu, aby o něm mohl podat zprávu na Tristenolském dvoře.

„Odjíždíš?“ ozval se překvapený hlas od pootevřených dveří. Samuel si nedokázal uvědomit, zda je nechal otevřené nebo ne.

„Dnes bylo rozhodnuto o Adamaru Branganovi. Nic jiného už se řešit nebude. Nač zůstávat. Ty i král snad zvládnete vládnout zemi bez pomoci nějakého bastarda,“ pronesl ironicky, došel ke skříni a vytáhl poslední košile. Ani se nesnažil je složit, jen je mrskl do truhly a hned ji zabouchl. „Trivete, nemůžeš ode mě očekávat, že tu zůstanu. Po tom všem. Viděl jsem ji dvakrát zemřít. Je mi líto, že tě tu nechávám, ale já mám kam odjet a hodlám toho využít.“

Trivetovi došla slova. Celou dobu se tu snažil být pro svého kamaráda z dětství, který trpěl ztrátou ženy, kterou miloval. Moc dobře věděl, že ji oba dva viděli umřít i na Planině smrti. On toho byl ušetřený, protože odjížděl s dítětem v náručí do bezpečí. Ale až dnes, teprve v tuto chvíli, mu došlo, že i Samuel její ztrátou trpí. Žil jí po boku dva měsíce. Uplynulo šest úplňků a on, ač se to zdálo k nevíře, se stal Lenčiným přítelem. Teď pochopil, že toto přátelství bylo oboustranné. I pro něj byla Lenka důležitou osobou.

„Rozumím. Nebudu se ti snažit nic rozmluvit. Zkus se nestát úplným cizincem.“ Odpovědí mu bylo pohrdlivé odfrknutí. „No tak! K tykání nás sice donutila. Je mi jedno, co si o mě myslíš ty, ale já tě za cizince odmítám považovat. Nehodlám se vnucovat a žebrat o tvé přátelství. Ale z úcty k ní by bylo dobré zůstat v kontaktu. Přála by si to.“

Teď byl s mlčením na řadě Samuel. Všiml si, že ani Trivet nedokáže vyslovit její jméno. Ta ztráta byla příliš čerstvá. Když se zamyslel nad tím, co by jim v tuto chvíli řekla, musel se chtě nechtě pousmát. Byla sice hvězdou, ale ani na chvíli nepochyboval, že by i tak byla schopná se dostat zpět, jen aby jim všem v dobrém případě jen vynadala. Spíš by došlo i pohlavkům…

„Dobrá. Ale jen proto, že se bojím, že by byla schopná se vrátit zpátky a doufám, že na tu představu rychle zapomenu. Je děsivá.“

„Tak tedy sbohem, Samueli,“ Trivet mu podal ruku a Samuel ji bez váhání přijal.

„Sbohem, Trivete.“ Nebylo třeba dalších slov.

-*-

Po několika dnech cesty konečně dorazil do svého cíle – do hrabství Šedý Les.

Luthomar jeho příjezd očekával. Posla vyslal týden před svým odjezdem a tak bylo vše připraveno. Samuel seskočil z koně, podal otěže kočímu a vydal se vstříc svému pánovi. Chtěl mít schůzku již za sebou.

Došel k soukromým komnatám Luthomara Nimana, zaklepal a počkal na vyzvání. Ještě ve chvíli, kdy za sebou zavíral dveře, netušil, co přesně řekne.

„Samueli, vítej zpátky,“ přivítal ho Luthomar s úsměvem. Samuel se však na žádný nezmohl.

„Můj pane, odpuste mi, ale zklamal jsem vás,“ prohlásil, poklekl na zem a neodvážil se vzhlédnout.

„Chlapče, co to vyvádíš. Vstaň a nekleč tu přede mnou. Nejsem žádný tvůj pán, to jsme si snad dávno vysvětlili. Pověz mi, co tě trápí?“ Luthomar poznal, že Samuel potřebuje dodat odvahy. Usadil ho do křesla, nalil oběma sklenku červeného vína a pak se posadil naproti. Nenutil ho k řeči, věděl, že sám začne.

Ve chvíli, kdy se Samuel odhodlal, nechal ho mluvit bez přerušení, i když ho to v určité chvíle stálo mnoho sil. Zvláště když se dozvěděl pravdu o smrti svého bratra. V tu chvíli měl co dělat, aby v rukou nerozdrtil sklenku s vínem. Mohl sice pochopit, proč to jeho žena udělala, ale odpustit ji nedokázal. Ať už byl Lautus jakýkoliv, stále to byl jeho malý bratříček, kterého nechal v Aldormě, zatímco sám utekl žít si život, který si vysnil. Nenáviděl tu ženu. Nejen za to, co udělala. Ale i za to, co ho donutila cítit. Vinu. Nad tím, že utekl a jeho tam nechal.

Když Samuel skončil se svým vyprávěním, byla skoro noc. Luthomar si byl vědom cesty, kterou jeho chráněnec právě vykonal. Zároveň viděl smutek v jeho očích a bál se, aby se nezapsal hluboko do jeho duše. Pamatoval si, jak vypadal, když ho přijal do svých služeb. Vyděšený chlapec vyčítající si smrt vlastního bratra. Propustil Samuela, a ač byl sám unavený, sedl ke stolu a začal psát dopis.

Samuel kráčel chodbami, které mu byly po mnoho let domovem, ale které mu najednou připadaly cizí. Už byl skoro u svých komnat, když se střetl s Rykem.

„Návrat ztraceného bratra. To se musí oslavit. Nechal jsem ti připravit tvoji oblíbenou nadívanou křepelku.“

„Nemám chuť na jídlo,“ odbyl ho Samuel.

„U všech draků, ty se tváříš jako by ti ulítly včely před očima,“ zasmál se Ryko. „No tak, Same, Aldorma na tebe měla špatný vliv.“

„Nemůžeš se alespoň jednou chovat dospěle a nevtipkovat!“ odsekl Samuel a měl co dělat, aby na svého přítele nekřičel. Rychle vklouzl do svých komnat a zavřel Rykovi před očima.

-*-

Uplynulo deset dní od Samuelova příjezdu. Luthomar pro něj neměl žádnou další práci, ale nedovolil mu odjet za nevlastní matkou. Samuel proto den za dnem ležel ve svých komnatách a vyšel ven, jen aby se najedl. Zažádal si o možnost jíst ve svém pokoji, ale Luthomar to odmítl. Toho dne se díval z okna do zahrad. Aniž by přemýšlel, oblékl si kabát a vyrazil ven.

Bezcílně se toulal zahradami. Procházel bludištěm vypěstovaným z popínavých růží, ale před očima měl bílou lavičku pod rozkvetlou lípou. Snažil se zapomenout, ale připadalo mu, že mu snad vše připomíná Dramon.

„Honem, vylez nahoru,“ ozvalo se z korun jednoho stromu. Samuel si až v tu chvíli uvědomil, že došel na konec zahrady. Zvedl zrak a uviděl Ryka nakukujícího přes větev. Strom byl obalený listím a tak nebylo možné zahlédnout skrýš, kterou nechal postavit Luthomar postavit svému synovi.

„Ryko. Na to už jsme staří,“ odpověděl mu s úsměvem a nevěřícně zakroutil hlavou. Vzpomínal, kolikrát se museli s úprkem schovat ve skrýši, když ukradli z kuchyně čerstvě upečené koláče. A později lahve s vínem, které pak potají vypili. Na následné bolehlavy už raději zapomněl.

„Řekni to ještě jednou a skočím po tobě!“ ozval se další hlas. Samuel překvapeně zalapal po dechu.

„Camillo? Jsi to vážně ty?“ zeptal se něvěřícně.

„Vévodkyně Gorlanová, v celé své kráse. Tu ale uvidíš až ve chvíli, kdy vylezeš nahoru. A dělej, má to být tajná skrýš,“ dodala. Ryko zmizel a Samuel bez váhání začal šplhat po větvích. Během chvilky byl nahoře. S radostí se vrhl ke své kamarádce a pevně ji objal.

„Co tu děláš?“

„Něco, co by asi můj manžel neschvaloval. Luthomar mi poslal dopis, v němž mě žádal, abych co nejdříve přijela. Má o tebe strach. Samozřejmě že jsem nemohla zůstat doma, když se něco děje s mými kamarády,“ odpověděla a snažila se Samuelovi podívat do očí.

„Same, otec nám vše řekl,“ dodal Ryko nezvykle vážně. Samuel mlčel. Netušil co říct. Bojoval s potřebou utéct. Před všemi a hlavně před sebou.

„Vyprávěj nám o ní. Musíš to ze sebe dostat,“ požádala ho Camilla. Samuel chtěl v první řadě odmítnout. Pak mu ale došlo, že oni dva jsou jediní, komu se může se vším svěřit. Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění. Camilla si sedla vedle něj a opřela si hlavu o jeho rameno. Ryko zůstal naproti němu, nezvykle zmlklý. Samuel čekal, že bude glosovat každou jeho větu. Ryko však chápal, že jeho přítel potřebuje mluvit bez přerušení, a tak jen tiše pozoroval špičky svých bot.

„Same, byla to jen kamarádka nebo jsi ji miloval?“ zeptala se nakonec Camilla.

„Znal jsem ji jen krátce,“ odpověděl Samuel a snažil se vyhnout jejími pohledu. Ryko mezitím zašmátral za sebou a vytáhl lahve s vínem. Každému podal jednu. Už byly otevřené.

„Nezáleží na tom, jak dlouho si ji znal. Ale jak hluboko se ti vryla do srdce,“ odpověděla Camilla a pak se otočila k Rykovi, „Sklenky si nevzal?“

„Drahá vévodkyně, odpusťte prosím zchudlému hrabství, že není schopno vás hostit s dostatečnou noblesou,“ pronesl dramaticky Ryko a pokusil se vsedě napodobit úklonu.

„Navíc ti to dřív nevadilo,“ zastal se Ryka Samuel. Camilla jen pokrčila rameny a napila se přímo z lahve. „Mimochodem, nejsou to lahve ze soukromé sbírky tvého otce? Co když zjistí, že zmizeli?“

„Řeknu, žes je sebral ty. A jako vždycky mi to projde,“ odpověděl Ryko a všichni tři se rozesmáli. Camilla zvážněla jako první.

„Same, nevyhýbej se odpovědi. Miloval si ji?“ zeptala se znovu a lehce ho pohladila po ruce.

„Záleží na tom? Bude její ztráta bolet méně? Protože víc to nejde. Nemůžeme alespoň pro dnešní večer na všechno zapomenout a vrátit se do dětství? Vždyť kdy se nám zase poštěstí se všichni sejít na místě, kde můžeme zahodit masky a být sami sebou?“ Camilla dál nenaléhala. Samuel měl pravdu. Tohle by mohl být na dlouho jejich poslední společný den.

„To bude zítra zase bolehlav,“ prohlásil Ryko a pozvedl svoji lahev. „Na přátelství!“

Ten večer se z tajné skrýše po několika letech ozýval zvuk smíchu a cinkajících lahví.