Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=cesta-zpatky-nova-verze/cesta-zpatky-kapitola-19  •  Vydáno: 3.12.2016 16:11  •  Autor: Lomeril

Cesta zpátky - Kapitola 19

Cesta zpátky - Kapitola 19 Jde se do sklepení. Alternativní název kapitoly zní "Co si ženské neudělají samy".

19. Paprsek slunce

Skoro mě překvapilo, jak lehce Sid přesvědčil čtyři vojáky mimo službu, aby mě doprovodili. I když přesvědčil bylo možná silné slovo, on jim to prostě nakázal a oni neprotestovali. Na desetiletého kluka měl sebevědomí na rozdávání.

Šel s námi až na nádvoří u kuchyně, ale tam jsem ho zarazila. „Teď máš další bojový úkol. Dojdeš za Camillou a řekneš jí, kam jsem šla a proč, jasné? Hned, je mi jedno, s kým zrovna svačí. A dej si pozor, aby to neslyšel nikdo jiný.“

Sidus těkal pohledem mezi mnou a dveřmi do sklepa. „Podívej, mám s sebou čtyři chlapy jako hora, budu v pořádku,“ slíbila jsem mu. „Ale musíš to říct vévodkyni. Pokud se do poledního zvonění nevrátím, dej mě hledat. A když říkám vrátit, tak myslím to, že mě na vlastní oči uvidíš, nevěř žádným vzkazům. Jsi moje záchranné lano, Side.“

Díval se na mě a hrozně mi v tu chvíli připomínal hůrecké děti s velkýma očima a touhou číst a psát. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že je nikdy neuvidím. Pak Sid přikývl a utíkal pryč. Já jsem se otočila ke své čestné stráži a v ruce jsem sevřela klíče.

Jdeme.“

Na začátku sklepa nebylo nic než haraburdí, ale po chvíli pátrání v částech, kam podle vrstvy prachu nikdo nechodil, jsme objevili tajné dveře, přesně jak mi záhadná žena popsala. Když jeden z mých klíčů hladce zapadl do zámku, potvrdilo se mi, že jsme na správné stopě. Prošli jsme tmavou chodbou až k masivní mříži, za kterou jsem už viděla řadu cel. Srdce mi prudce bušilo a dala jsem se do odemykání.

Jakmile klíče zarachotily v zámku, uslyšela jsem v chodbě tříštění keramiky. Dveře jsem prudce rozrazila a rozběhla jsem se podél cel. Až v té poslední jsem objevila dvě postavy. Jedna z nich si zrovna přikládala k žilám na zápěstí střep z rozbitého džbánu.

Ne!“ vykřikla jsem přesně ve stejnou chvíli, kdy druhý vězeň zakřičel: „Počkej!“

Sebevrah zvedl hlavu a zamračil se. „Ty nejsi Waldemar.“

Postřeh,“ poznamenala jsem a pak jsem si uvědomila, že druhým vězněm je Trivet. Na tváři se mu skvěla modřina a dlouhý škrábanec, byl bledý a vyčerpaný, ale živý. Úlevou se mi málem podlomila kolena.

Co tu děláš?“ vyjel na mě místo pozdravu.

Zachraňuju vás,“ odvětila jsem a snažila jsem se trefit se do zámku. Ruce se mi tak třásly, že to nebylo jednoduché.

Jestli tě tu najde, zabije tě!“ snažil se mě Trivet přesvědčit, ale já si ho nevšímala, protože se mi konečně povedlo odemknout. Přiskočila jsem k němu a zjistila jsem, že je přikovaný ke zdi. Vzápětí jsem si uvědomila, že má celá záda zbičovaná.

Co ti to provedli?“ zaúpěla jsem a otočila jsem se. Jeho spoluvězeň byl zřízený ještě hůř a navíc měl očividně zraněnou nohu.

Jestli nás hodláte zachraňovat, tak do toho, ať už jsme odtud,“ napomenul mě ten druhý a já jsem dvakrát upustila klíče, jak jsem spěchala, abych už je dostala ven. Na vteřinu jsem se lekla, že od okovů klíče nemám, ale moje záhadná přítelkyně myslela na všechno a za chvíli už si Trivet mnul uvolněný kotník a já se vrhla k jeho spoluvězni.

Vy budete ta jeho sestra, že?“ poznamenal.

Barbora, těší mě,“ představila jsem se, aniž bych přestala hledat správný klíč. „Vy budete Ryko Niman, že?“

Potěšení je na mé straně.“

Mávla jsem na své muže, aby mu pomohli vstát. Byl na tom opravdu špatně, i kdyby měl obě nohy v provozu, sotva by stál. Trivet trochu vrávoral, ale dokázal jít sám. Šla jsem jako první a každých pár kroků jsem se ohlížela, abych se ujistila, že jsou všichni v pořádku. Už jsem skoro stála v tajných dveřích, když nám zastoupil cestu vévoda Waldemar a dva jeho muži.

Kampak?“ usmál se sladce.

 

***

 

Trivetovi pokleslo srdce. Na chvíli se odvažoval doufat, že by to mohli dokázat, ale teď jeho naděje zase uletěla. V takhle úzkém prostoru jim početní převaha nebude moc platná, kromě toho když se vynechali mrzáci, zbičovaní a ženy, měli převahu jediného muže. On sám věděl, že ve svém stavu nebude moc platný.

Nechte nás projít. Věznil jste mého bratra a Ryka Nimana...“ prohlásila Barbora trochu roztřeseně.

No tak, nechte té šarády s bratrem,“ odfrkl si Waldemar. „Gero,“ pokynul jednomu ze svých služebníků.

Při představě, že se Gerovy hrubé, kruté ruce budou jakkoliv dotýkat Barbory, v sobě Trivet našel sílu, o které sám nevěděl. Udělal dva kroky kupředu a strčil ji za sebe. Snažila se protestovat, ale ne moc.

Jak dojemné, pane vévodo, ale hra skončila. Zabij ho,“ rozkázal Waldemar Gerovi.

To bych nedělala,“ ozvalo se za Waldemarovými zády. Waldemar ustoupil, aby se podíval, kdo tam je, a tím odkryl Trivetovi výhled. Ve sklepě stála jakási šlechtična s družinou po zuby ozbrojených mužů a pážetem Sidem. Jeden z jejích vojáků mířil na Waldemara kuší.

Žena jim pokynula a během chvilky měli Waldemar i jeho muži ruce spoutané za zády a Trivet, Barbora, Ryko a jejich strážci mohli vyjít.

Když Ryko procházel kolem Gera, vypadalo to, že se mu podlomila kolena a skoro spadl Gerovi do náruče. Kupodivu to ale byl jejich mučitel, kdo se zhroutil k zemi. Z břicha mu trčela dýka a Rykovi se ruka leskla krví. Jednomu z vojáků, kteří Ryka podpírali, sjela ruka k opasku, aby tam našel prázdnou pochvu v místech, kde měl být jílec dýky.

To bylo za mojí nohu,“ procedil Ryko mezi zuby s očima upřenýma na Gerovo tělo.

Barbora vedle Triveta vydala podivný přidušený zvuk a vytřeštěně zírala na mrtvolu. Trivet jí zakryl oči a odvedl ji stranou.

No tak, tohle bylo barbarské,“ napomenula ho šlechtična, která je zachránila.

Camillo?“ otočil se Ryko nevěřícně.

Tohle sis mohl odpustit,“ poznamenala a přitáhla si sukně blíž k tělu, jako by se bála, že by se mohly od té vraždy umazat.

Nemohl. Udělal mi tohle,“ odvětil Ryko a poodhrnul si plášť, takže světlo dopadlo na jeho zmrzačené koleno. Vévodkyně Camilla si zakryla ústa rukou a pobledla, ale rychle se ovládla. Upřela dlouhý zkoumavý pohled na Waldemara a Trivet se nemohl zbavit dojmu, že si představuje, jak by jeho hlava vypadala vycpaná nad jejím krbem.

Nevím jak vy,“ prohlásil Trivet, „ale já se nemůžu dočkat, až uvidím oblohu. Že bychom všechno ostatní vyřešili venku?“

Barbora se pořád klepala jako osika a nemohla odtrhnout oči od mrtvého těla, ale zdálo se, že už se dostává ze šoku. Rozhodně jí ale prospělo, když vyšli na nádvoří. Tam už se srotil pořádný dav v čele s Colinem Gorlanem a Tristenolskou radou. Na vévodovi Colinovi bylo vidět, jak moc si oddechl, když ze sklepa vyvedli Ryka. Vévodkyně Camilla kráčela hned za ním a tvářila se jako ztělesněná důstojnost.

Tak fajn,“ zamumlala vedle Triveta Barbora, potřásla hlavou a narovnala se. „Stůj rovně, bradu nahoru,“ řekla si pro sebe a udělala dva kroky na volné prostranství. Trivet ještě slyšel, jak zamumlala: „Frundore, teď,“ ale než se stačil začít divit, na nádvoří se zhmotnil obrovský modrý drak a zařval.

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde