Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=davny-odkaz/davny-odkaz-kapitola-3  •  Vydáno: 28.8.2016 6:33  •  Autor: Bilkis

Dávný odkaz - Kapitola 3

Dávný odkaz - Kapitola 3 Alenina situace se přiostřuje. Mimochodem, vím, že to je o ničem, ale snad se v nejbližší době rozjedu a konečně se posuneme k tomu, o čem celé tohle nakonec snad bude (pokud se mi to povede napsat podle mých představ)

Nebylo těžké zvyknout si na tuhle domácnost. Vstávalo se sice v nekřesťanskou hodinu, ale v tom jsem měla trénink. Jen jsem se nemohla zbavit myšlenek na náš svět. Co se tam asi děje? Zůstalo tam moje tělo a tady se zhmotnilo z něčeho jiného? Nebo jsem najednou zmizela celá a nikdo nevěděl, co se se mnou stalo? A jak to asi nesli? Hledají mě? Truchli? A co Pavel? Jak jemu musí být, když já sama mám pocit, jako by mě něco trhalo na kusy? A v práci… Při myšlenkách na práci a kancelář jsem se musela usmívat. Musejí šílet. A v kanceláři to musí vypadat jako po výbuchu. A já, místo toho, abych pracovala na dalším projektu, chodím ráno dojit a spím na tvrdé lavici u pece. Život tady je strašně jednoduchý.

Stále mě lákalo podívat se do dílny. Mistr Norus byl celý den pryč a já přemýšlela, jak asi může královská koruna vypadat. A hlavně, jak se asi může vyrábět. Jak jsem měla chvilku, vloupala jsem do dílny. Kdyby mě Mistr viděl, asi by ho kleplo. Naštěstí byl opravdu pryč. Zámek na truhlici byl naštěstí primitivní, Aldorma se rozhodně nevyvíjela tolik jako náš svět. Ale měla své kouzlo, to jsem jí nemohla upřít. V městečku sice na hygienu moc nedbali, ale i tak se tam dalo žít. Koupit čerstvou zeleninu i maso… Popovídat si. Zatímco jsem se zamyslela, zámek, který jsem páčila, tiše klapl. Truhlici jsem otvírala s dychtivým očekáváním. Na červené sametové podložce tam ležela. Třpytila se čerstvou zlatí, trochu narůžovělou a kameny se zářivě leskly. Byla jsem tak ohromena tou úžasnou prací, že jsem si ani nevšimla Mistra Nora, který se právě vrátil. Dveřmi za ním nakukoval mladík, kterého jsem neznala. Stihla jsem si jen všimnout, že je moc hezký, než mi pádná ruka Norova přirazila prsty do truhlice.

"Kradením se mi odvděčuješ za střechu nad hlavou?" zeptal se Norus a ve mne hrklo.

"Jen jsem se chtěla podívat, mistře. Jenom podívat. Je to úžasná práce, precizní. A já ji chtěla vidět. Nemusíte mi věřit, odejdu. Nejsem ale zloděj, mistře. Nikdy jsem nic nevzala. Chtěla bych tohle umět, moc bych chtěla tvořit takovou krásu!" vyběhla jsem z dílny a zamířila přímo do lesa. Jenže běhání nikdy nebylo mou silnou stránkou, za chvíli jsem byla zadýchaná, takže jsem musela zpomalit. Ani ne během měsíce mě napadly dvě šílené věci a dostaly mě do problémů. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se zastavila a opřela o strom.

"Kruci, kruci, kruci," zařvala jsem na půl lesa a bouchla pěstí do stromu. Za mnou se ozvalo uchechnuti. Otočila jsem se a málem dala tomu mladíkovi, který byl vlastně už celkem muž, pěstí. Naštěstí uhnul.

"Pojď zpátky," řekl mi. Jeho hlas byl velmi příjemný, medově zabarvený, toho jsem si stihla všimnout.

"Nikam nejdu. A už vůbec ne zpátky," vyhrkla jsem a otočila se k němu zády.

"Jak chceš, ale poslal mě mistr, mám ti říct, že se omlouvá. Ale jestli radši zůstaneš tady a necháš se sežrat od vlků, tvoje věc," prohlásil a otočil se k odchodu.

"Počkej. Jdu," řekla jsem hodně neochotně a pomalu ho následovala. Oči mi nechtěně sjely na jeho pozadí a já si uvědomila, že se chovám jako malá pubertální holka. Ve všem. Chování se ještě dalo brát, byla jsem přece posledních pár let pořádně psychicky narušená… Ale to, že jsem zcela nerozumně okukovala jeho zadek, ačkoliv jsem byla dospělá a doma na mě čekal Pavel, to se nedalo popsat jinak než jako šílenství. Naštěstí jsem díky těmhle myšlenkám unikla těm víc ponižujícím. Těm, které mi říkaly, že jsem se opět zachovala jako největší hysterka!

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain