Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zeme-bez-draku/zeme-bez-draku-kapitola-9  •  Vydáno: 8.2.2017 22:04  •  Autor: Lomeril

Země bez draků - Kapitola 9

Další kapitola, taková vyplňovací. Vypadá to, že se nic neděje, ale to je někdy ta nejnebezpečnější část.

9. Období klidu

O tři týdny později už se většina šlechty rozjela na svá panství, aby zkontrolovala své správce, Ogier a Rosalie Dauthovi mezi prvními. Rykovi jenom úklid po korunovaci zabral týden – musel dohlédnout na zaplacení všech účtů, odjezd všech hostů a srovnání veškerých sporů, které během oslav vyvstaly. Jediné pozitivum toho týdne bylo, že Samuel potvrdil Marysin příběh. Orbovi služebníci si pamatovali na blondýnu, která se v domácnosti pohybovala, než se všichni museli vypravit do Tristu kvůli smrti regenta.

Ze všeho toho pobíhání Rykovi opět otekla noha a další týden skoro nevycházel ze svých komnat, aby se trochu šetřil. Pak mu do toho vždycky něco vlezlo a na Ireninu hodinu se Simeonem a Ambrou se dostal až koncem třetího týdne Simeonovy oficiální vlády.

Proto ho překvapilo, když tam našel Simeona s Ambrou, jak trénují sami.

„Kde máte baronku Maurentovou?“ zeptal se Ryko.

„Ta se tu dnes byla jen rozloučit,“ oznámil Simeon trochou posmutněle. „Vrací se domů. Zrovna jste se minuli.“

Rykovi uklouzlo slovo, které by před králem říkat neměl a už vůbec ne před desetiletým králem. Otočil se a kulhal směrem na nádvoří tak rychle, jak mu to berle jen dovolily. Zastihl ji, když sedlala koně. Všiml si, že jede sama, bez doprovodu.

„Nepřišla jste se ani rozloučit,“ zavolal na ni.

„Měl jste poslední dobou spoustu práce. Nenapadlo mě, že byste stál o mé sbohem,“ odvětila.

Nechal její poznámku bez reakce. „Kdy se vrátíte?“ zeptal se jí místo toho.

„Nevím,“ pokrčila rameny a dotáhla sedlový řemen. „Možná nikdy.“

Vzpomněl si, jak se na něj dívala, když se loučil s Marysou. „Jde o to, co jste viděla na oslavách korunovace? Myslím, že to jste si špatně vyložila.“

„Nemusíte nic vysvětlovat,“ pokusila se ho zarazit.

„Ale já chci,“ pokusil se o úsměv a rychle vymýšlel krycí historku, která by se co nejvíc blížila pravdě. „Ta dívka se mnou chtěla jen mluvit. Souviselo to s naší výpravou do podzámčí. Přinesla mi vzkaz od koláře, víc vám bohužel nesmím říct. Bylo to ve vší počestnosti.“

Irena si ho chvilku podezíravě prohlížela a pak se zasmála. „Tak vy si myslíte, že odjíždím proto, že dvůr považuji za doupě neřestí? Kterou část toho vyprávění o přístavních čtvrtích jste přeslechl? Ať už se v tom loubí dělo cokoliv, sotva byste mě tím dokázal překvapit, natož šokovat. Ale lichotí mi, že vám na mém názoru záleží natolik, že mi to chcete objasnit.“

„A proč tedy odjíždíte?“

„Zdědila jsem panství, nebo už jste zapomněl? Ráda jsem vám pomohla, ráda jsem učila Simeona a Ambru, ale je čas, abych se věnovala vlastním záležitostem,“ pohodila hlavou. „Přátelé?“ natáhla k němu ruku.

„Jen když mi budete tykat,“ mrkl na ni a ruku přijal.

„Ráda. A když tu mám přítele, tak se sem ráda vrátím,“ dodala. „Nevím, co doma najdu a jak dlouho bude trvat, než to tam dám do pořádku, ale vrátím se. Napíšu ti, až budu vědět, kdy.“

„Budu se těšit. A závidím ti, že z tohohle blázince vypadneš.“

Poodstoupil a sledoval ji, jak se vyhoupla na koně. Měla hezkého mladého hnědáka s dlouhýma nohama a asymetrickou lysinou na čele, která vypadala, jako by stékala na pravou stranu. Kentonský chov, možná s kapkou theoské krve. Takového by si Ryko možná vybral pro sebe.

„Na shledanou, Ryko,“ rozloučila se.

„Na shledanou, Ireno,“ odpověděl. Pak o krok ustoupil, sledoval ji, jak odjíždí, a bojoval s touhou osedlat svého Fantoma a jet s ní.

***

Krátce po Irenině odjezdu se žněn přehoupl v klideň a kupodivu měsíc dostál svému jménu a téměř nic důležitého se nestalo. Ryko neměl důvod svolávat Radu, s Colinovou a Samuelovou pomocí se o všechno dokázal postarat sám. Ve volných chvílích si užíval to, že se mu noha neustále zlepšovala až do té míry, že mohl odložit berle a chodit jen o holi. Mistr sedlář mu vyrobil zvláštní sedlo, díky kterému se mohl znovu posadit na koně. Cválat sice nedokázal, ale po počátečních neshodách se s tím jeho Fantom smířil a byl vděčný alespoň za projížďky krokem. O všech svých úspěších si dopisoval s Irenou. Ta mu na oplátku popisovala, jak objevila svůj domovský dvorec polorozpadlý a jak bude ráda, jestli se jí podaří dostat se do Tristu koncem sazně.

Těsně před koncem klidně přijeli v rozmezí pár dní tři poslové. První z nich nesl dopis z Aldormy. Král Creagan v něm žádal tristenolského regenta, aby přijal jeho vyslance, jmenovitě Triveta Veilla, vévodu z Dramonu, a princeznu Margaritu Elatu Veillovou. Na to Ryko odepsal, že si rád vyslechne, co mají na srdci.

Druhý posel přijel z Erwanu a oznamoval narození Hektora Dautha, syna vévody Ogiera a princezny Rosalie. Chlapec přišel na svět o něco dříve než se očekávalo, ale i přesto překypoval zdravím. Ryka zpráva sice nepotěšila, protože to přidalo Ogierovi další argument proti Simeonovi, ale i tak nechal novinu vzkázat Waldemarovi do Vzdychající věže. Ať už byl sebehorší člověk, zasloužil si vědět, že má vnuka.

Třetí jezdec přicestoval z Gerlachu a vezl žádost vévody Filipa Orba o královské požehnání k sňatku s Yvette Dauthovou, sestrou vévody Ogiera. Sice psal, že se podvolí vůli svého vladaře, ale z tónu dopisu bylo jednoznačné, že svatba proběhne, ať už se král, potažmo regent, vysloví jakkoliv. Očividně to, že mu svěřil úřad strážce pečeti, včetně všech poct z toho plynoucích, nedokázalo zabránit spojenectví mezi Gerlachem a Dauthy.

„Co s tím?“ ukázal dopis Colinovi a Samuelovi. Camilla zrovna odjela na pár dní na Tirabil, protože podle ní tam služebnictvo vlčilo, když se nechalo příliš dlouho bez dozoru.

„Teď už to musíš odsouhlasit,“ pokrčil Colin rameny. „Odmítnutím vztahy mezi šlechtou neuklidníš.“

„A dají se ještě uklidnit?“ zapochyboval Samuel. „Orb musí dobře vědět, že si nikdo jeho spříznění s Dauthy nepřeje. Tohle je test síly, snaží se zjistit, na co všechno si troufneme.“

„Ty bys to zamítl?“ zvedl Colin obočí.

„Alespoň bych o tom uvažoval. Když na to hned kývneme, jen mu potvrdíme, že Dauthům nebudeme odporovat. Je jistá šance, že když odmítneme, tak si nebude tak jistý Ogierovou silou a ze sňatku vycouvá.“

„Sázíš na moc malou šanci,“ zavrtěl Ryko hlavou. „Představ si, že řekneme ne a on si tu holku stejně vezme. Co pak? Pokud nechceme vypadat jako zbabělci, museli bychom ho nějak potrestat a to by Ogieru Dauthovi hned poskytlo záminku pro povstání. Jsme v pasti.“

„Takže co teď?“ zeptal se Samuel.

„Odsouhlasíme to,“ povzdechl si Ryko. „Pošlu mu to až tak za týden, aby neměl pocit, že je to jednoduché, ale necháme ho, ať si ji vezme. Coline, už brzy přijedou z Aldormy vyjednávat o sňatku.“

„Ryko, jsi si jistý, že v tuhle chvíli je uzavírání spojenectví s Aldormou to nejdůležitější?“ ozval se Colin. „Neměli bychom se spíš soustředit na tristenolské problémy?“

„Zabijeme dvě mouchy jednou ranou – někoho si nakloníme tím, že z jeho dcery uděláme královnu.“

„Královnu Aldormy. Sám dobře víš, kolik našich šlechticů Aldormu nepovažuje za pořádné království. A navíc bychom tu dívku provdali za chlapa, kterého vytáhli z lesa a prohlásili za dědice Sida Clemense. Kdyby šlo aspoň o prince...“ nechal Colin větu nedokončenou.

„Myslíš nemanželského syna zesnulé královny a dotyčného chlapa z lesa?“ zvedl Ryko obočí.

„Aspoň bude vychovaný jako princ a ne jako lovec nebo čím že se to živil,“ odfrkl si Colin.

„Takže jestli to dobře chápu, tak levoboček nevadí pouze v případě, že se má posadit na trůn?“ ozval se Samuel.

Colin po něm vrhl unavený pohled. „Promiň, ale polovina lidí si vůbec není jistá, čí ten chlapec vlastně je. Hlavní je, že než dospěje, lidé si zvyknou na to, že je jejich princem, a už to nebudou zpochybňovat. Pro naší šlechtu bude přijatelnější než Creagan.“

„Pro naši šlechtu možná, ale co pro Aldormu?“ opáčil Ryko. „Ti budou chtít sňatek hned, když jim slíbíme, že za deset, patnáct let někoho pošleme, nebude jim to stačit.“

„No, aspoň máme o čem vyjednávat,“ pokrčil Colin rameny. „Škoda že tu nezůstala Barbora. Mohli bychom ji dál vydávat za sestru dramonského vévody a provdat ji za tebe.“

Ryko se při té představě musel zasmát. „Jako bych si vzal někoho po uši zamilovaného do Triveta Veilla.“ Ale i když se to snažil zlehčovat, vzpomínka na jeho zachránkyni mu prolétla před očima. Z nějakého důvodu měl pocit, že ona by se takovému manželství bránila zuby nehty.

„Však on tě ten smích přejde, až budeš stát proti Gelachu a Erwanu zároveň,“ zabručel Samuel.

To musel Ryko uznat. Možná bylo na čase začít znovu nosit Ireninu dýku.

***

Aldormský kočár zastavil na nádvoří před nastoupeným tristenolským dvorem. Ryko, který stál těsně za Simeonem, pozoroval, jak se dveře otevřely a vystoupil Trivet Veill. Vzápětí se otočil a nabídl ruku své manželce. Když se Margarita Veillová narovnala, bylo očividné, že je těhotná. Ryko se kousl do rtu, aby se nezasmál nahlas. Takže se usmířili, pomyslel si, ale to už Veillové přistoupili ke králi a on si je mohl prohlédnout zblízka.

Protože věděli, že bude následovat banket na jejich počest, očividně zastavili někde po cestě a převlékli se do slavnostních šatů. Ona byla i přes první známky stárnutí stále krásná a co víc, nesla se jako královna. Při pohledu na ni už se Ryko nedivil, že sehnala dost mužů na to, aby se mohla pokusit o převrat. Trivet vedle ní vypadal nenápadně, skoro obyčejně. Jen jizva přes tvář, památka na Gerovo mučení, připomínala, že je všechno jen ne obyčejný. Z obou ale vyzařovala vyrovnanost, jakou jim Ryko záviděl.

Oba se uklonili Simeonovi a ten je obřadně pozval dovnitř. Podle etikety nabídl rámě princezně Margaritě a vedli společnost dovnitř – životem zocelená stárnoucí princezna a skoro o hlavu menší chlapecký král.

Ryko se společně s Trivetem zařadil hned za ně.

„Nechceš taky rámě, že ne?“ ozval se Trivet.

„Díky, zvládnu to sám,“ odvětil Ryko ironicky. „Vidím, že s Margaritou zase vycházíte. Usmiřovali jste se pečlivě, že? Ve vězení ti chyběla?“

Trivet po něm střelil výhružným pohledem. „Opovaž se jí to připomínat.“

Protože by s tím musel vytáhnout i Barboru a to by pro manžele Veillovy nebyl příjemný rozhovor, rozhodl se Ryko, že pro jednou zůstane zticha. I kdyby jenom kvůli studenému obkladu, který mu Trivet dal ve vězení.

„Neboj se, nic neřeknu. Pokud půjde vyjednávání hladce,“ dodal a kochal se Trivetovým zaskočeným výrazem, než pochopil, že jde o vtip.

„A já myslel, že politiku u dvora vedeného Nimanem už nebudu muset nikdy absolvovat,“ povzdechl si.

„Ber to z té lepší stránky – mě aspoň neplánujete zavraždit,“ popíchl ho Ryko.

„Říká kdo?“