Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=ve-stinu-klasternich-zdi/ve-stinu-klasternich-zdi-prolog • Vydáno: 9.7.2017 18:50 • Autor: Eillen
Tento příběh navazuje na konec Dračího práva, které mi momentálně vůbec nejde psát. Sice jsem se snažila příběhu nevěnovat, ale jelikož je jediný, u kterého se mi daří alespoň trošku psát, rozhodla jsem se nakonec, že mu dám šanci. Třeba, až mi přestane Adamar krást inspiraci, se mi zase podaří vrátit k Dračímu právu...
Prolog: Rozloučení
Cesta z Dramonu do kláštera probíhala v absolutním tichu. Ač se v začátku snažil komunikovat se svým synem, Cormac veškeré snahy ignoroval. Adamar se tomu nedivil. Ne potom, co se mezi nimi stalo na Planině smrti. Věděl, že si takové chování zaslouží, ale přesto si přál, aby k němu syn promluvil.
„Můžeš mě nenávidět z celého srdce, ale stále jsem tvůj otec. Stále tě miluji,“ pronesl ve chvíli, kdy měli klášter na dohled. Pokusil se uchopit Cormacovi dlaně a byl překvapen, když se mu nevytrhl. Adamar si v tu chvíli dovolil lehčí úsměv.
„Nemusíte se snažit, pane. Svůj názor na moji osobu jste dal najevo velmi jasně. Neztrapňujte se tím, že byste se snažil svá slova překroutit v něco, čím rozhodně být nemohou,“ pronesl Cormac hlasem prostým emocí. Adamar si však všiml náznaku odporu v jeho pohledu a tak jej rychle pustil.
„Jen jsem se snažil, abys zůstal v bezpečí,“ pronesl tiše a zadíval se synovi do očí. Doufal, že opět v jeho pohledu spatří ty obdivné hvězdy, které patřily jen jemu. Ale nebyla tam ani jedna. Všechny vyhasly v den, kdy pronesl slova, kterými svého syna ranil.
„Nebojte se. V bezpečí budu. Jen co se za vámi zavřou brány kláštera,“ odpověděl mu Cormac a zadíval se z okýnka. Začínal litovat toho, že se nabídl k odvozu svého otce. Cesta pro něj byla náročná. Mnohem víc, než předpokládal. Před ním seděl muž, kterého léta bezmezně obdivoval. Kterého miloval a kterému svěřil krom své duše i své tělo. Myslel si, že šlo o lásku. Ale pomalu začínal chápat, že tohle nemohla být láska. Láska není tak zvrácená. Láska by člověku neměla tolik ubližovat. Šlo jen o pobláznění. Nic víc. Nic míň. Jediné čeho litoval, bylo to, že na to nepřišel sám a mnohem dřív.
„Dokážu se smířit s tím, že jsem o tebe přišel. Opravdu dokážu. Nic jiného si nezasloužím. Ale bojím se, že nedokáži žít s tím, že jsem přišel o syna,“ pronesl tiše Adamar a Cormac si překvapeně uvědomil, že mu věří. Poprvé od Planiny smrti věřil slovům, která jeho otec pronesl. „Prosím, postarej se o Charlotte,“ dodal Adamar po chvíli ticha.
„Postaráme se o ni. Nikdy na tebe nezapomene, ale pokusíme se, aby neprožila zbytek života ve smutku. Můžeš se na mě spolehnout, otče,“ odpověděl Cormac a na chvíli zahodil svoji ledovou masku. Šlo o jeho matku a moc dobře věděl, že ji otec miloval.
Kočár se s trhnutím zastavil. Dorazili na místo. Adamar se zhluboka nadechl, narovnal se a s lehkým úsměvem na tváři vystoupil. Cormac ho musel obdivovat. Byl vyhnán do kláštera, kde má strávit zbytek života, a přesto si dokázal zachovat svůj styl. I když se zařekl, že nebude jako jeho otec, tato stránka jeho charakteru by mu vůbec nevadila.
„Měl jsem dostat oprátku. Na tu jsem byl připravený. Ne na tohle,“ zaslechl šepot otce, když vystupoval z kočáru. Cormac se rozhlédl kolem. Klášter i jeho okolí působil impozantně. A přesto stroze a děsivě prázdně.
„Možná už nejsi vévoda. Ale stále jsi Brangan. Ukaž jim, co to znamená,“ pronesl pevným hlasem a pevně objal otce kolem ramen.
„Že by to nakonec nebylo tak hrozné?“ pousmál se Adamar a rozhlédl se kolem. Cormac poznal ten pohled. Jeho otec začínal plánovat. „To by mohlo jít. Nakonec to nebude taková nuda, jak jsem se bál,“ dodal pobaveně.
„Je čas se rozloučit,“ ozvalo se jim za zády. Adamar s Cormacem se otočili. „Mé jméno je Caleb. Jsem opatem zdejšího kláštera. Očekávali jsme tvůj příjezd již ráno, bratře,“ pronesl směrem k Adamarovi.
„Cesty draků jsou nevyzpytatelné,“ pronesl Adamar s hranou úctou a ironickým úsměvem na tváři.
„Nechám vám pár minut na rozloučení,“ pronesl opat a z tónu jeho hlasu bylo poznat, že se mu Adamarův přístup nezamlouvá.
„Nechci se vás dotknout, opate, ale můj otec neumírá. Pouze vstupuje do kláštera,“ pronesl Cormac a nesnažil se zakrýt ironický tón hlasu. Nikdy neměl rád kněze a zdejší opat mu byl nepříjemný už od pohledu.
„Ale víckrát jej neuvidíte. Dostal jsem pokyny od krále. Od chvíle, kdy nastoupíte do kočáru, končí veškeré vaše styky s vaším otcem. Nejsou povoleny návštěvy. Má zakázanou písemnou komunikaci. Jsou to vaše poslední chvíle. Nepromarněte je,“ ozval se překvapeně opat.
„Zapomínáte na jednu věc, Calebe. Rod Branganů může mít, a samozřejmě má, chyby. Ale rozhodně mezi ně nespadá sentiment,“ odpověděl mu Adamar a s pobavením sledoval, jak opata překvapilo, že jej oslovil jménem. „Povězte mi, kudy se dostanu do své cely?“ otočil se k mnichům, kteří byli zaskočeni jeho drzostí. Odvážili se pohnout až ve chvíli, kdy jim opat dal svolení.
„Budeme si brzy muset popovídat na téma úcta, bratře,“ pronesl pevným hlasem, když kolem něj Adamar odcházel.
„Úcta nevychází z postavení. Úctu si člověk musí zasloužit,“ odpověděl mu Adamar vážným tónem a pokračoval za mnichy.
„Doufám, že si váš otec uvědomuje, že mu jeho chování může uškodit,“ otočil se opat ke Cormacovi.
„Neberte si to osobně, opate. Ale co horšího ho může potkat, než doživotí v klášteře bez možnosti opustit konvent?“ zeptal se Cormac a aniž by čekal na odpověď, uklonil se a nastoupil do kočáru. Opat jej pozoroval, jak mizí v dáli. Pomalu začínal chápat, proč ostatní opati byli proti tomu, abych byl vévoda Brangan umístěn v jejich klášteře. Uvědomoval si, že klidná léta skončila a s Adamarem Branganem jako jedním z bratrů nastanou zajímavé časy. Vznesl tichou modlitbu k drakům, aby mu dali dostatek sil.