Zdroj: http://aldorma.hys.cz/index.php?a=zlato-a-stribro/zlato-a-stribro-kapitola-4  •  Vydáno: 28.8.2016 9:16  •  Autor: Lomeril

Zlato a stříbro - Kapitola 4

Zlato a stříbro - Kapitola 4 Jackie se rozjela jako dráha a já nesmím zůstat pozadu. Vzhledem k tomu, že po srazu se Zlato a stříbro rozkošatělo a prohloubilo, můžu sem přidat další kapitolu.

První setkání

Joachim Volan, Karolin otec, se sice snažil svou dceru zastavit, jenomže ona zdědila nejenom jeho cílevědomost, ale i paličatost po své matce, a tak Karol vyhrála. Odjela se dvěma sluhy týden poté, co se dozvěděla o pokladu prince Anguse. Vlastně neměla nic, jen dopis pro matčinu sestru, která žila v Telmiru, a svoji vlastní drzost.

Henlan a Bret, jediní dva sluhové, které mohl otec postrádat, byli neotesaní a hloupí, ale Karol to nevadilo. Do Telmiru to bylo jen pár dní, nechtěla se tam zdržet dlouho. Jakmile dojede k tetě, pošle ty dva pařezy zase domů.
Ještě byli na dohled od Petrova Kamene, když ji zastavila nějaká žebračka.

„Zastav se, Karol Volanová, a nejezdi dál!“ řekla skřípavým hlasem.

Karol přitáhl otěže svému koni.

„Co chceš? Peníze nemám, ale nahoře v tvrzi ti možná dají něco k jídlu,“ odpověděla Karol netrpělivě.

„Já nepotřebuji pomoc. To ty jsi tady ta, která je v nebezpečí. Otoč koně a nejezdi vstříc své záhubě. Pojedeš-li dál, do Telmiru, k princi Angusovi, jen proto, abys získala nějaké zlato, nenajdeš své štěstí. Zlato nikdy nebylo a nikdy nebude tvůj přítel. Bude tě jenom studit, a čím víc ho budeš mít, tím to bude horší. Stejně tak tvoje děti. Když budete žít skromně, daleko od přepychu, budete šťastní. Zlato vás zmrazí až k srdci,“ pronesla žebračka.

Henlan se přitrouble zasmál.

„To má být vtip, babo?“ zeptal se.

„Zmlkni, Henlane!“ okřikla ho Karol. „Děkuji, paní, za varování, ale ráda bych udržela svoji rodinu naživu a jiná cesta není,“ řekla žebračce a pobídla koně.

Stařena se za ní dívala.

„Tak mladá a tak pyšná. Ubohé dítě,“ zašeptala tichounce.

Pak se opřela o hůl a vydala se na cestu do Telmiru.

 

 

„Karol!“ vykřikla teta Dora a zlehka ji objala, záplava červeného mušelínu a černých krajek, vonící po růžích.

Tetu Doru neviděla od maminčiny smrti před šesti lety, ale pamatovala si ji přesně takhle. Vždycky pečlivě oblečenou a upravenou, trochu výstřední, ale se srdečným chováním a vytříbeným stylem.

„Ráda vás vidím, tetičko,“ usmála se Karol.

„Určitě jsi přijela kvůli plesu, viď?“ vyzvídala teta Dora a gestem Karol vyzvala, aby se posadila.

„Plesu? On je nějaký ples?“ podivila se Karol.

„Ty to nevíš? Můj ty smutku, myslela jsem, že se to doneslo i do těch vašich horských brlohů! Ne, promiň, nechtěla jsem tě urazit, jen jsem nikdy nepochopila, jak tam Karmen mohla vydržet. Kde jsem skončila? Jistě, ples. No tak tedy, princ Angus pořádá za tři dny ve Wildaranu ples a říká se, že si tam možná vybere manželku,“ sdělila jí teta Dora.

„Manželku? Oni mu žádnou nevybrali rodiče?“ zamračila se Karol nedůvěřivě.

„Ale to víš, že vybrali. Nějakou urozenou dámu z Tristenolu nebo odkud. Ale on řekl, že ji nechce a že si manželku vybere sám. Proto teď prý pořádá ten ples. Prý slíbil, že si zatančí s každou neprovdanou dámou v sále,“ mrkla na ni teta Dora spiklenecky.

„Úplně s každou?“ ujistila se Karol. V hlavě se jí začal rodit plán.

„Úplně s každou,“ potvrdila teta Dora.

„Tetičko, jak moc složité je dostat se na ten ples?“

„Pro tebe vůbec ne. Já a Tadeas jsme pozvaní, jenomže on plesy nesnáší a klidně ti svou pozvánku přenechá,“ usmála se teta Dora.

„Výborně. Už se těším, až si zatančím s princem,“ usmála se Karol.

„A já ti budu držet všechny palce. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj a zítra se poohlédneme po nějakých šatech,“ zvedla se teta Dora a zamířila ke schodišti. Karol ji následovala.

Tohle bylo snadnější, než čekala. Za tři dny si bude moct promluvit s princem. Za týden už by možná mohla být na cestě domů. Na varování podivné žebračky sice úplně nezapomněla, ale nedělala si s tím těžkou hlavu. Myslela jen na Petrův Kámen se zasklenými okny na chodbách a s ohřívadly v každé posteli. Když šla za tetou Dorou po chodbě jejího domu, měla pocit, že tenhle krásný sen se během několika málo dní stane skutečností. Nikdy se nemýlila víc.

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich