Volání severu

1: Srdce ti zvonem zní, hlas větru šeptává,

jak dlouho odolá mysl slastně snící,

o krajích vzdálených a dracích v dálavách,

sázejí se leskem zlatých mincí…

Tajemství nádherná, že skýtají ty kraje

hrdinům na cestu svítí hvězda severní

málo kdo už ví, že se smrtí si hraje

Ten kdo rodný dům svůj opustí…

R: A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

2: Kdo jednou volání uslyší, tomu víckrát nedá spát,

Jako pouhé bloumání připadá ti život akorát,

ta píseň dálek ve stéblech trav a obzoru končinách,

že je tě jen půl teď sám sobě smíš povídat.

Je to láska vzdálená jako svíčka hořící

Do hřívy koní zatnout ruce chce odhodlání,

s obzorem hasne každý den a po noci jiskřící,

Jen ten po stopách smí jít, kdo nemá stání.

R: A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

3: Tak odhoď stavení, práci i lásku svou,

Jen nohy a ruce zdravé bys měl mít,

vše co potřebuješ přec svět kolem ti může nabídnout

A co nedá, to smíš si lehce vzít.

Polibky či víno, smýt mohou prach víl i bláto z cest

Tolik jich ještě můžeš ochutnat před smrtí

příběhy dávné slýchat to už málo jest.

Tak alespoň stará píseň lidu dí.

R: A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

4: Žár ledu a chlad srdcí, pravdu – pravdoucí.

Přesně takovou jakou i Paní smutná z hor zná.

Že dítě mnohdy samo tiše plačící

Pomoci od světa se nikdy nedočká.

Poklady věčnosti jednou můžeš znát,

ty které neznalí nikdy neshlédnou,

však jen pokud vytrváš v srdci světa kopat,

pro zbabělce třpytivé to oni nejsou.

R: A tak vítej poutníče na cestu se dej,

Pojď, neváhej, hvězda severu září i pro tebe dál,

čekají jezera, sníh i síně z kamene,

kde smutku a samoty trýznivý chorálu zní žal.

Tak nestůj na kameni váhání a vykroč po cestě,

za špičkou nosu a svými sny se ubírej.

Možná, že krátký to bude život tvůj,

Ty ale nebudeš, komu řeknou vzpomínej…

Neboť vzpomínky, patří tem, kdož zů-sta-li…