Cesta zpátky - Epilog

S údivem jsem se zvedala ze země. Já jsem zakopla? Poznávala jsem nástupiště pardubického nádraží, kde jsem měla přestoupit na vlak do Prahy. Přesně na ten, který zrovna mizel v zatáčce. Do háje, vždyť jsem na něj přece přestoupila, to jsem si pamatovala dost jasně! Průvodčí, lístek, budík, spánek, náraz, všechno to v té hlavě bylo.

Pak jsem se podívala na svoje ruce. Přes dlaň jedné se táhl tenký škrábanec. V druhé jsem držela větvičku šeříku. Vzápětí jsem si na všechno vzpomněla a ta bolest mě zasáhla jako lokomotiva.

„Tvoje oběť bude spočívat v něčem jiném, než si myslíš, protože se neobětuješ jenom pro Aldormu, ale taky pro něj.“

Frundor se mě snažil varovat. Měla jsem se obětovat, ale neměla jsem umřít. Ohni by stačila jenom kapka mojí krve, stejné množství, jako ho zažehlo. Možná by mi bývali dovolili zůstat, kdybych netrvala na tom, že zachráním Triveta. Jenže jsem nemohla žít v Aldormě, dokud tam žil i on.

„Uvědomuješ si, že ho pak už nikdy neuvidíš?“

Bylo to tak lepší pro všechny, méně matoucí, pro Triveta určitě méně bolestné. Pro něj jsem byla mrtvá, mohl bez výčitek napravit svůj vztah s manželkou, být otcem své dceři. Tak to mělo dopadnout.

Ale bylo to lepší pro mě, teď, když jsem poznala, že Aldorma existuje a je nádherná? Když jsem viděla malého kluka, jak bez mrknutí oka přebírá povinnosti krále, když jsem poznala člověka, který byl ochotný obětovat zdraví i život pro svou zemi, když jsem zažila, jak se celá vesnice jako jeden muž postavila za svoje děti? Když jsem poznala, co sama dokážu? To jsem se teď měla vrátit do školy, učit se na maturitu a předstírat, že jsem s drakem za zády nerozkazovala vévodům?

Věděla jsem, že to nakonec udělám. Vrátím se domů a budu předstírat, že se nic nestalo. Ale také jsem věděla, že se budu celý život snažit zapomenout na studené klíče v mé ruce, na Sidův uličnický úsměv, Colinovy vrásky, Camilliny prsty, když mi splétala vlasy, na Kořin smích a Lininy copy a Rinorův vyplazený jazyk, když se učil psát. A i kdyby se mi tohle všechno povedlo, už teď jsem si byla jistá, že nikdy nedokážu zapomenout na Trivetovy oči. Ponesu je všechny s sebou a budou dny, kdy mě ta váha bude ohýbat až k zemi.

„Jé slečno, to je krásný šeřík, kde jste ho sehnala?“ Překvapeně jsem se otočila a uviděla jsem, že za mnou stojí šedovlasá babička s taškou na kolečkách a obdivuje soumračný šeřík od Triveta. „To je nějaká zvláštní odrůda, viďte? Takový jsem ještě neviděla.“

Podívala jsem se na něj a během vteřiny jsem se rozhodla. Jednou jsem zpátky, tak tu taky budu muset nějak žít. Nemůžu se pořád ohlížet. „Vezměte si ho, třeba se vám povede ho zasadit,“ podala jsem jí ho.

Vzala ho ode mě jako svátost. „Je už trochu povadlý, ale já ho doma dám do vody, třeba se vzpamatuje.“

Tohle jsou soumračné šeříky. Takové jsou pýchou královských zahrad, semenáčky se vyvažují zlatem. Co by asi Trivet řekl, kdyby věděl, že teď možná porostou na zahrádce náhodné babičky na Pardubicku? Rozloučila jsem se s ní a otočila jsem se směrem k nádražní budově, abych začala hledat náhradní spoj domů. Podchod mi ale připomněl temnotu oradomského sklepení, až jsem zaváhala.

Tím sklepením jsi přece prošla a přežila jsi, připomněla jsem si. Možná s sebou Aldormu poneseš po zbytek života, ale budou dny, kdy ti dodá sílu. Víš, co máš dělat.

Stoupla jsem se rovně, bradu nahoru, a vykročila jsem, jako bych měla za zády draka.