Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Cesta zpátky

      Cesta zpátky - Kapitola 21

      Cesta zpátky - Kapitola 21 Poslední kapitola. Ta nejtěžší.

      21. Hvězdné nebe

      Nejela jsem nijak rychle, ale ani jsem se neloudala. Noc jsem strávila v lese pod hvězdami a ráno jsem pokračovala. Slunce už skoro zapadalo, když cestu přede mnou přehradila ohnivá stěna. Za tu dobu, kterou jsem strávila v Tristenolu, se rozrostla, už sežehla trávu na březích řeky.

      Ohlédla jsem se, ale cesta za mnou byla prázdná. Pořád jsem tak trochu doufala, že přijede, ale měla jsem vědět, že je to hloupost. Takové věci se děly jen v romantických filmech. S povzdechem jsem vstoupila na most přes řeku.

      Vedle mě se objevil Frundor, tentokrát o velikosti poníka. Položila jsem mu ruku na krk a beze slova jsme pozorovali plameny. Oheň mě vždycky uklidňoval a kupodivu to fungovalo i teď, když se měl stát mojí pohřební hranicí.

      Bude to bolet?“ zeptala jsem se.

      Trochu, ale ne moc,“ slíbil Frundor.

      Naposledy jsem se ohlédla a v tu chvíli se na cestě objevil jezdec. Poznala jsem ho a srdce se mi divoce rozbušilo. Nakonec přece jenom přijel.

      Udýchaně seskočil z koně těsně přede mnou. „Hledal jsem vás, myslel jsem, že přespíte v hostinci...“

      Neměla jsem peníze,“ vysvětlila jsem. Nevěděla jsem, jestli jsem ráda že přijel nebo ne. Chtěla jsem ho mít u sebe, ale nechtěla jsem, aby se na to musel dívat.

      Vy se chcete obětovat? Umřít, aby ten oheň zhasnul?“ ptal se mě.

      Nemám na výběr. Jsem jediná, kdo to může udělat. Ani z Aldormy, ani z Tristenolu,“ odpověděla jsem. Tušila jsem, že už to pochopil.

      Znala jste Lenku?“ zeptal se.

      Přikývla jsem. „Vyprávěla mi celý příběh. Proto jsem vás znala už od začátku.“ Už už otvíral ústa, aby se vyptával dál. „Na to není čas,“ umlčela jsem ho. Kdybych začala vyprávět, nikdy bych se neodhodlala do toho ohně vstoupit. „Musíte s Tristenolem uzavřít nějakou lepší mírovou smlouvu. Teď to nesmíte zkazit, V našem světě máme na práci i jiné věci, než běhat pořád do Aldormy a zachraňovat vás,“ snažila jsem se znít statečně.

      Uděláme, co bude v našich silách,“ ujistil mě vážně.

      Zatím jste nepodali žádný oslňující výkon.“

      Zlepšíme se.“

      To doufám.“

      Chvíli jsme stáli mlčky. Chtěla jsem říct něco pěkného na rozloučenou, ale nevěděla jsem co. Musela jsem jít, čím déle to budu odkládat, tím horší to bude. Najednou se otočil, vrátil se ke svému koni a přinesl mi něco, co vezl v sedlovém vaku. Když mi to vtiskl do ruky, zjistila jsem, že je to rozkvetlá větvička soumračného šeříku se stonkem obaleným mokrým plátnem.

      Abyste na mě nezapomněla, až se z vás stane hvězda,“ řekl rozechvěle.

      Vy ale musíte zapomenout na mě,“ zašeptala jsem.

      Na vás? Nikdy,“ odpověděl stejně tiše.

      Jsem si jistá, že ani jeden z nás se nepohnul. Ten metr země mezi námi prostě zmizel a já jsem ležela v jeho náručí, ruce obtočené kolem jeho krku, jeho rty se tiskly na ty moje a voněl po šeříku. Cítila jsem se hrozně provinile, ale nedokázala jsem ho odstrčit. Už se nikdy v žádném vesmíru neuvidíme, tenhle polibek pro budoucnost nic neznamená. A odsouzencům na smrt se přece plní poslední přání, nebo ne?

      Když jsme se konečně pustili, všimla jsem si, že má na tvářích slzy. Uvažovala jsem, jestli jsou jeho nebo moje. Neodvážila jsem se mu říct ani slovo. Kdyby teď promluvil, nejspíš bych se na všechno vykašlala a zůstala bych s ním, Aldorma a Tristenol ať třeba shoří.

      Vymanila jsem se z jeho náručí a došla jsem až k ohnivé stěně. Postavila jsem se čelem k Frundorovi.

      Když jsem tě sem přivedl, nevěděl jsem, kudy se dáš. Ale musím říct, že se mi líbí, jakou cestu sis vybrala,“ řekl mi.

      Jak to hodláš udělat?“ zeptala jsem se. Hlas se mi samozřejmě zlomil.

      Tvoje oběť bude spočívat v něčem jiném, než si myslíš, protože se neobětuješ jenom pro Aldormu, ale taky pro něj. Ale ještě se neotevřela brána. Víc ti říct nemůžu. Natáhni ruku.“

      Poslechla jsem ho. Přiložil mi k dlani jeden dráp, černý jako eben. Barvou mi připomněl nábytek doma v obýváku. To vyvolalo hotový příval dalších obrazů. Máma, s nohama nataženýma, jak čte Harryho Pottera. Táta, jak něco kutí s počítačem. Psi, rozvalení na koberci. Hořící svíčky na adventním věnci. Chuť portského. Písničky Roberta Křesťana.

      Právě se protrhly hráze,

      právě teď nevím, co s tím,

      právě jsem zaplatil draze,

      právě jsem zapálil Řím.

      Melodii jedné z mých oblíbených písniček přerušila bolest. Frundor mi drápem roztrhl kůži na dlani, až se vyřinula krev.

      Běž do plamenů. Neboj se, nic neucítíš.“

      Vzpomněla jsem si na Trivetovy rty na mých, na jeho vůni i na slzy na jeho tváři, sevřela jsem větvičku šeříku a udělala jsem krok kupředu. Plameny skutečně nepálily. Na jedné straně jsem viděla Frundora a Triveta a za nimi Tristenol ozářený zapadajícím sluncem. Někde daleko odtud se Ryko možná zítra začne učit používat berle a drzé páže, které se stalo králem, se bude obracet pro radu ke Colinovi a Camille. Otočila jsem se na druhou stranu, kde se vinula cesta do Hůrky. Lina tam založí školu a z Kory a ostatních vyroste nejvzdělanější generace, jaká v Hůrce kdy žila. Ti už se žádným panem Parenem napálit nenechají. Po téhle cestě se Trivet za chvíli vydá domů k Margaritě a Valerii.

      Udělala jsem, co bylo třeba. V tomhle světě už pro mne nebylo místo.

      V tu chvíli mi z ruky na zem skanula jediná kapka krve.

       

      ***

       

      Trivet ji viděl mezi plameny, osamělou křehkou postavičku, tak nepatrnou proti obrovské ohnivé stěně. Podívala se na něj a pak otočila hlavu směrem k Aldormě.

      V tu chvíli kolem její postavy vybuchlo světle modré světlo a ohnivá stěna byla pryč. Stejně tak i Barbora. Jediné, co zůstalo, byla zčernalá tráva na březích řeky. Nejasně si uvědomoval, že Frundor také zmizel.

      Chytil za uzdu svého koně i Barbořina grošáka. Na mostě po ní nezbylo nic, dokonce ani stopy na očazených kamenech. Jako by nikdy neexistovala. Ani ten šeřík tu nenechala, jen vzpomínku na dotek jejích rtů.

      Pak zvedl hlavu a uviděl, jak se před ním vine cesta do Hůrky. Tehdy si uvědomil, že to není pravda. Něco mu tady po ní přece jen zůstalo.

      Cesta zpátky.

      Vyhoupl se na koně a uzdu grošáka si uvázal k sedlu. Nechal svému hnědákovi volno, aby si šel vlastním tempem, a on přemýšlel o všem a o ničem. Cítil se podivně prázdný. Měl by mít radost, protože všechno se dalo do pořádku a oni vyhráli. Tak proč se mu chtělo plakat?

      Slunce už dávno zapadlo a hvězdy už vycházely, když vjel do Hůrky. Když mu jako malému umřel dědeček, máma mu říkala, ať se večer dívá na oblohu a hledá hvězdu, která tam dřív nebyla, a to že bude jeho dědeček. Teď ale neměl sílu zvednout oči k nebi a hledat Barboru.

      Jeho příjezd nezůstal bez povšimnutí. Lidé vybíhali z domů s lampami a pokřikovali na sebe. Trivet! To je pan Trivet! Trivet je naživu! Trivet se vrátil!

      Seskočil z koně a v tu chvíli uslyšel přidušený výkřik. Otočil se a ve dveřích hostince uviděl Margaritu, stejně krásnou jako před lety. Pomalu k němu přistoupila, jako by si nebyla jistá, jestli smí, a chtěla něco říct, ale on ji nenechal. Přitáhl si ji k sobě a sevřel ji v náručí, jako by ona byla to jediné, co ho ještě drželo naživu. Opětovala mu objetí a i když její dotek na zbičovaných zádech bolel, Trivet ji k sobě tiskl ještě pevněji. Zabořil obličej do jejích vlasů, vdechoval její vůni, pořád dokola šeptal její jméno a slyšel, jak ona šeptá to jeho. Ani nevěděl, kdy mu začaly téct slzy.

      Konečně, konečně po tom všem, byl doma.


      Vydáno: 9.12.2016 20:42 | 
      Přečteno: 391x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentar odpovědět
      Jackie-Decker
      Jedním slovem, dojemné: Jsem si jistá, že ani jeden z nás se nepohnul. Ten metr země mezi námi prostě zmizel a já jsem ležela v jeho náručí, ruce obtočené kolem jeho krku, jeho rty se tiskly na ty moje a voněl po šeříku. - Nejkrásnější věty z celé kapitoly.

      Trivetova část v závěru ten dojem jen umocnila. Přes všechno co bylo dřív, byli spolu. Nikdy nevíš co máš, dokud to neztratíš, no není to tak? Ti dva potřebovali holt jednu ztřeštěnou holku, aby jim uštědřila další lekci.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Díky, přesně tahle věta je až na ten šeřík přesně převzatá z původní verze 1 A konec s Margaritou a Trivetem měl vyznít přesně takhle, tak jsem ráda, že se to povedlo.
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      V tom případě se ti to povedlo dokonale :)
      , - odpovědět
      avatar
      Skoro tady brecim, jak moc me to tou sugesci dostalo. Nadherna kapitola a dojemna a takova naplnena. Proste wau.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Jé, ty už jsi dočetla? To jsem si vůbec nevšimla. Jsem ráda, že se mi povedlo zapůsobit 1
      icon , - odpovědět
      Eillen
      Tak nový komentář a snad trošku delší a podrobnější.

      Líbilo se mi, jak si vykreslila vztah Barbory a Triveta. Většinu doby si vykají, ale jsou chvíle, kdy ani jeden z nich nemá náladu na přetvářku (nebo v případě Barbory zapomíná na to, že se chce držet stranou - alespoň tak mi to přišlo...) a najednou si krátce tykají. To, že si v poslední kapitole celou dobu vykají bylo asi to nejkrásnější. Nemohu mluvit za Barboru 2 ale myslím si, že Trivet udržoval to vykání jen z důvodu, aby to loučení odosobnil.
      Nejvíc mě ale dostalo to nevinné gesto, když dal Barboře na památku oradomský šeřík. Jak jej opečovával, aby nezvadl. Řekla bych, že tohle dokonale vystihuje jeho vztah k přátelům a lidem, na kterých mu záleží. Opečovává je, stará se o ně, ale nikdy nevyžaduje nic nazpátek.

      Teď už jen k té krátké části o setkání s Margaritou. Přesně tak jsem si to představovala. Žádná zbytečná slova. Oba si uvědomují, že vlastně nejsou třeba. Mají jeden druhého a dostalo se jim další šance. Tentokrát nenechají nikoho a nic, aby je rozdělil, protože oba moc dobře poznali, že jeden bez druhého jsou nikým.

      Vadilo by ti, kdybych se pokusila napsat krátký příběh, který by se odehrával následující den po jejich opětovném setkání? Do mailu ti pošlu co mi napadlo...
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Mně nezbývá než poděkovat, jsem ráda, že všechno vyznělo tak jak mělo 1
      icon , - odpovědět
      Eillen
      Nevím, co říct. Barbora si ten jediný polibek zasloužila. Za všechno, co pro Aldormu a vlastně i Tristenol udělala.

      Víc ti napíšu až se mi příběh uleží v hlavě. Nějak mi schází slova...
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Zasloužila, nezasloužila, prostě ho dostala :) A na podrobnější komentář se budu těšit.

      „Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde