Cesta zpátky - Kapitola 1

Blýská se

Nikdy vám přesně neřeknu, jak se to stalo. Pamatuji si, že jsem nastupovala do vlaku, utahaná po skautské akci. Pamatuji si, jak jsem podala průvodčímu lístek, nařídila si budík, abych nepřejela přestupní stanici, a zavřela jsem oči. To je všechno.

Pak mnou najednou něco hodilo dopředu a já jsem letěla po hlavě. Do ničeho jsem nenarazila, prostě jsem letěla. Bylo to jedním slovem nádherné. Lehkost prostupovala celé moje tělo, ničeho jsem se nedotýkala. Únava zmizela, smutek neexistoval. Zavřela jsem oči a udělala jsem dobře, protože i přes sevřená víčka mě vzápětí oslnilo nazlátlé světlo, tak pronikavé, že jsem měla pocit, že mě prosvěcuje skrz naskrz.

A pak jsem tvrdě dopadla na zem.

Zamrkala jsem a rozhlédla jsem se. Když jsem uviděla, co stojí přímo proti mě, zaječela jsem a posunula jsem se dozadu. Modrý drak asi o velikosti poníka mě s mírným zájmem pozoroval. Opatrně jsem se rozhlédla kolem a zjistila jsem, že jsem se ocitla na mýtině uprostřed smíšeného lesa. Seděla jsem na zadku ve starém listí a pomalu jsem si uvědomovala, že jsem si pořádně narazila kostrč. Zašklebila jsem se a pomalu jsem se vysoukala na nohy.

„Vítej, Barboro,“ řekl drak.

„Ty mě znáš?“ vyhrkla jsem. Nevím proč, ale přišlo mi úplně přirozené drakovi tykat. A pak mi to všechno došlo. „Ty jsi Frundor. Takže tohle je Aldorma. Takže jsem mrtvá. Super!“ složila jsem hlavu do dlaní. Máma mě zabije. Vlastně ne, nezabije mě z jednoho prostého důvodu – už jsem mrtvá.

„Nejsi mrtvá v pravém slova smyslu.“

„Jo, to jsem si všimla, mrtví se většinou nepromenádují po luzích a hájích,“ zavrčela jsem a oklepala jsem si zadek. „A co že tu vlastně dělám?“

„Je tu člověk, který se s tebou potřebuje setkat, a je tu úkol, který je potřeba splnit. Nebude to nic hezkého, to tě varuji předem.“

„Samozřejmě,“ povzdechla jsem si. „Odkdy byly hrdinské výpravy něco hezkého? A nedostanu aspoň na vybranou, jestli vůbec chci zachránit svět?“

Tohle se samozřejmě mohlo stát jen mně. Přitáhnou mě někam doprostřed Tramtárie – pardon, království Aldormského – a budou po mně chtít... Co vlastně bude chtít? Zničit Prsten? Zabít Voldemorta? Vyhodit Hvězdu smrti do povětří?

„Před tebou leží spousta voleb a z každého rozcestí můžeš dojít někam jinam. Já jsem tě postavil na cestu, kam po ní dojdeš, to už je na tobě.“

„A proč zrovna já?“ zamračila jsem se. To jsem nechápala, pokud tedy Frundor nehledal největšího losera na planetě Zemi.

„Protože víš, jaké to je, milovat někoho, koho bys milovat neměla,“ odpověděl Frundor tiše, tak nějak smutně. Pak se otočil a pomalu odcházel.

Zůstala jsem stát a přebírala jsem jeho slova, zatímco se vzdaloval. Najednou mě napadla hrozivá myšlenka.

„Hej, hej, počkej!“ doběhla jsem ho. „Nechcete zase něco porodit, že ne? Jestli jo, tak si vyber někoho jinýho.“

„Ne, o to vůbec nejde. Neptej se mě, už ti nic víc neřeknu,“ odbyl mě. Najednou jsme vyšli z lesa a uviděli před sebou malé městečko.

„Hůrka,“ řekl Frundor. „Najdi tam kováře Kreiona a požádej ho, jestli by tě nenechal u něj sloužit. Jeho manželka má každou chvíli porodit páté dítě, bude se jí hodit každá ruka. Zatím tam zůstaň a hlavně se nezmiňuj o tom, že jsi z Lenčina světa!“

„A co ty, budeš na mě dávat pozor?“ Najednou jsem dostala strach z neznáma.

„Budu, ale ty mě neuvidíš. Je to tvoje cesta.“

A byl pryč. Otevřela jsem pusu, jako bych ho chtěla zavolat zpátky, ale nemělo to cenu. Vztekle jsem nakopla kamínek, ale to taky nepomohlo. A tak jsem se vydala do vesnice.

***

Margarita se dívala z okna na ruch na nádvoří Wildaranu. Trivet využil chviličky, než si uvědomila jeho přítomnost, a prohlédl si její profil.

Stárne, pomyslel si. V poslední době vnímal čím dál tím jasněji její přibývající vrásky, náznaky faldíků kolem pasu a věčně unavený pohled. Mohli si dovolit chůvu i posluhovačku, která by jim uklízela těch pár pokojů, ale Margarita odmítala. Snad se bála, že když bude žít v přílišném přepychu, vrátí se ta část její osobnosti, která kdysi rozpoutala občanskou válku.

„Čekala jsem na tebe s večeří,“ řekla tiše.

„Creagan potřeboval něco probrat.“

„Aha,“ ušklíbla se.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi nevěříš?“ vyjel Trivet.

„Vím, že jsi minulý týden měl poradu s tristenolským vyslancem. Poradu, která zahrnovala sud nejlepšího tristenolského vína a jistou dívku jménem Alisa.“

„Jistě. On pil a já se z něj snažil vymámit, kdo se stane regentem tristenolského prince teď, když Luthomar zemřel.“

„Luthomar je mrtvý?“ zvedla Margarita překvapeně obočí.

„Je to asi měsíc. Zemřel za podivných okolností na horečku.“

„A proč jste mi to neřekli?“ Margarita byla zděšená.

„Val byla nemocná a měla jsi spoustu starostí. Nechtěl jsem ti přidělávat vrásky.“ Už tak jich máš dost, dodal v duchu.

„A ty se ještě ptáš, proč ti nevěřím?“ odfrkla si. „Nedáváš mi důvod.“

„Tohle od tebe není fér. Mám práci, jsem Creaganův rádce. To chceš, abych to všechno zahodil a stoupnul si k plotně?“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla a z hlasu jí čišel sarkasmus. „K plotně přece patří ženská, takže tam jsem uvázaná já.“

„Nemusíš být,“ odsekl Trivet. „Vybrala sis to sama.“

„Nemusím být?“ zachechtala se hořce. „A co budu asi dělat, když si pořídíme tu posluhovačku, co? Budu chodit po paláci a sedět na místech, kde se budu vyjímat? Na to si pořiďte pávy. Já vám chci pomoct, vychovávali mě k tomu, že budu vládnout.“

„A kdo ti brání?“ zvýšil Trivet hlas.

„Třeba můj manžel, který mi ani popravdě neřekne, kde strávil večer?“

„Tohle nemám zapotřebí,“ zavrtěl hlavou, otočil se a odcházel.

Přesně v tu chvíle se otevřely dveře a vykoukla malá černovlasá holčička.

„Tatí! Tatí!“ zavolala.

Přistoupil k ní a zvedl si ji do náruče. „Ahoj, Val. Tak co, jak ses dneska měla?“

„Počkej,“ ozvala se Margarita, „teče ti nudle,“ oznámila dceři a z kapsy na zástěře vylovila kapesník. „A nemáš náhodou už spinkat, co?“

„Až mi tatínek poví pohádku.“

„Tak to asi nemám na vybranou, viď, mamko?“ obrátil se Trivet na svou ženu.

Pokud bylo v úsměvu, který mu věnovala, něco nuceného, jejich dcera to nepostřehla.