Dávný odkaz - Kapitola 1

Seděla jsem v pohodlném křesle a sledovala relaxační kuličky, které jemně cinkaly na stole. Malé perpetum mobile, jen maličko hybné síly a cink, cink, cink.

"Já už vážně nevím, jak bych vám mohla pomoct, slečno Břendová. Všechny praktiky, které jsou u jiných pacientů úspěšné, u vás selhávají," řekla paní na druhé straně stolu.

"Víte dobře, že se nebráním ani zvláštním druhům léčby, paní doktorko. Nechápu, proč se pořád nemůžu dat dohromady. Zkoušela jsme už opravdu všechno?" zeptala jsem se.

"Ještě je tu hypnóza, slečno, ale je to neprobadaná disciplína."

"Jsem ochotná to zkusit, paní doktorko, vždyť víte, že jsem. Jen kdyby mi ti pomohlo."

"To vám ale nemůžu zaručit. Může to pak být ještě horší."

"Já to chci vyzkoušet," odpověděla jsem poněkud hlasitě, to jsem celá já. Když jsem opravdu hodně nervózní, maskuji to přehnanou bodrostí. Kdybych tušila, co tím všechno způsobím, nejspíš bych na tom tak netrvala…

Položila jsem se na lůžko, zavřela oči a pokusila se uvolnit.

"Jste úplně klidná a slyšíte jen můj hlas. Nic se vám nemůže stát, jste v bezpečí. Teď budu pomalu počítat do deseti a vy usnete. Jeden, dva… deset. Jste úplně v bezpečí. Je dnes, cítíte se pohodlně. Ale teď se musíte vrátit do doby předtím. Vím, že to pro vás není příjemné, ale pokuste se vrátit do doby, kdy vám bylo sedmnáct. Jdete do třetího ročníku, co vidíte?" ptal se mě tichý hlas.

"Vstávám, maminka mě budí, musím do školy. Nechce se mi. Trochu mě bolí břicho a celkově se necítím moc fajn," odpověděla jsem.

"Tady se nemusíte ničeho bát, jste v pořádku. Co se děje dál?"

"Normální ráno, jako každé jiné, ale něco je špatně. Mám strach. Hrozný strach. A nevím proč. Těším se na spolužáky, celé dva měsíce jsem je neviděla. Ale něco mě děsí. Při čištění zubů se úplně klepu. A bojím se vyjít ven, jako by tam na mě najednou čekalo něco strašného." "Uklidněte se, slečno, uklidněte se, jste v bezpečí. Nechci vědět, co se stalo pak. Chci vědět, jaké byly ty prázdniny."

"Nádherné, i když jsem pořád musela myslet na to, že jsem hrozná mrcha. Ale Radek nic nevěděl, nic nepoznal. Přestala jsem na to myslet a užívala si sluníčka, vody, pohody. Ale pak se začala blížit škola."

"Byla jste neklidná? Měla už jste strach?" zeptal se hlas, který mi připadal stále vzdálenější.

"Ne, byla jsem v pohodě. Úplně. Ale pak přišlo to ráno a všechna ta další…“

"Pamatujete se některé obzvlášť silně?" zeptal se ten hlas. Nevěděla jsem, jestli mám odpovědět, připadal mi moc daleko…

"Pamatujete si ta rána?" zeptal se mě znovu.

"Samozřejmě, říjen, nedokázala jsem při výluce vydržet v autobuse, šla jsem domů. Jenže, nedokázala jsem odjet do školy. Čtvrťak, podobné. Práce, pár dní v roce, bylo mi zle. A pak minulé Vánoce. Složila jsem se. Proč? Proč?!" plakala jsem, po tvářích mě studily stružky od slz.

"Uklidněte se, slečno. Napočítám do jedné a vy se proberete, ano? Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna…“ jak počítala, byla stále dál a dál, ke konci jsem ji už neslyšela. Svět se se mnou zatočil, asi jak jsem se probírala.

"Probuď se, no tak!" nevěděla jsem, že se z hypnózy probouzí třesením ramenem, vždycky jsem myslela, že prostě otevřu oči a budu zase zpátky.

"No tak, slyšíš? Koukej vstávat," řekl postarší mužský hlas. Semkla jsem víčka pevněji k sobě, protože jsem se z té hypnózy asi definitivně zbláznila, když slyším u své doktorky mužské hlasy. Trochu roztřeseně jsem se nadechla a do nosu mě uhodila vůně, kterou jsem důvěrně znala.

"Mám i smyslové halucinace, to už je špatné, nejdřív slyším chlapa a pak ještě cítím krávy," zamumlala jsem si pro sebe. Trochu jsem se zavrtěla a vzápětí v hrůze přitiskla svoje věčně ledové dlaně na oči, protože jsem si uvědomila, že mě do zad píchá sláma.

"Nevím, co děláš u mě ve chlívě, ale měla bys co nejdřív vstát a jít spát někam jinam," řekl ten muž a já otevřela jedno oko. Mohlo být mu tak 40 a vypadal míň rozzuřeně, než jsem předpokládala. Měl na sobě režnou halenu a přes ni přehozenou vestu, zřejmě z jelenice. Protřela jsem si oči ještě jednou, ale bylo mi to tužku platné, byl tam pořád. Vypadal, že tam na to místo prostě patří. To znamenalo jediné, že tam jistojistě nepatřím já. Napadlo mě jediné místo na světě, kam bych se nikdy nechtěla dostat, takže bylo pravděpodobné, že jsem se dostala právě tam.

"Je tohle Aldorma?"