Dávný odkaz - Kapitola 14

Nadšení z toho, jak jsem to Keremovi nandala, mě začalo opouštět ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že ve chvílích, jako byla tahle, jsem šílenství blíž než kdykoliv jindy. Udělalo se mi špatně. Já byla tak blbá! Takhle se nechat rozhodit! Dovolit vzteku, aby mě ovládl. Ve chvílích, jako byla ta ráno, jsem se absolutně neovládala. Věděla jsem to. Vždyť jsem s tím měla zkušenosti. A zařekla jsem se, že už se nikdy tak vynervovat nenechám. A bylo to tu zase. Z nevolnosti se vyklubala panika. Cesta ubíhala pomalu a já neměla co dělat. Jen jsem přemýšlela, zlobila se na sebe a snažila se nevnímat studenou stružku potu, která mi jela po zádech. Ruce jsem sevřela do pěstí a v duchu si nadávala. Zatoužila jsem po nějaké akci, která by moje myšlenky odvedla někam úplně jinam. V hlavě mi hořelo, ruce zledovatěly. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale tentokrát to nepomáhalo. Naštěstí jsme brzy zastavili. Vypálila jsem od vozu jako kometa. Zaběhla jsem do prvního křoví a vyzvrátila snídani. Klesla jsem na kolena a začala brečet. Nikdy to nebylo takhle zlé! Nikdy. Ani když jsem nemohla odejít z práce, ani když jsem nebyla schopná vyjít z domu. Měla jsem dojem, že si brzy zase začnu ubližovat, jen abych se vyhnula tomu teroru, který na mě aplikoval můj vlastní zrádný mozek. Byla jsem jako na houpačce. Bylo mi ale jasné, že jestli se neseberu, nebudu mít sílu k ničemu. Zatoužila jsem po svých lécích. Až dodneška mi nijak nechyběly, ale dneska jsem měla pocit, že by mi nestačila ani stovka. Tou bych se samozřejmě pořádně otrávila, ale možná by to bylo lepší než být v tomhle stavu. Brečela jsem tolik, až jsem zapomínala dýchat. Škytala jsem z pláče a vzduch se nemohl dostat do plic. Podvědomě jsem cítila, že neovládám tělo a kývu se zepředu dozadu. V tom stavu mě našel Kerem.

„Alí, co ti je? Co se děje?“ zeptal se vyděšeně a přitáhl si mě do náruče. Objal mě rukama a schoval mě na svém hrudníku jako malé dítě. Podařilo se mi nadechnout, ale vyslalo to jen další palčivé slzy do mých očí.

„To bude dobré… Dýchej. Nic to není. Bude dobře,“ mumlal mi do ucha a začal se se mnou kolébat. Trochu jsem se uklidnila, jak mi tak říkal všechny ty utěšující blbosti. Už jsem aspoň mohla dýchat a přestávala jsem i škytat.

„Je ti špatně? Bolí tě něco? No tak, holka, odpověz mi. Jestli jsi nemocná, zůstaneme tady, než se z toho dostaneš.“

„To by… -škyt- trvalo moc -škyt- dlouho,“ dostala jsem ze sebe.

„Co se to s tebou děje?“

„Omlouv… -škyt- omlouvám se!“ zaštkala jsem a začala znovu brečet s příšernou intenzitou. Z nosu mi teklo, ale Keremovi jako by na tom vůbec nezáleželo. Vypadalo to, že se o mě opravdu dost bojí, protože mě jen sevřel silněji.

„Vůbec se nemáš zač omlouvat.“

„Málem jsem ti ublížila!“ vykřikla jsem. V tu chvíli mě opustilo škytání.

„Zasloužil jsem si to. Jen bych to do tebe nikdy neřekl. Vypadáš tak jemně…“ zašeptal mi do vlasů.

„Jsem hnusná, Kereme. Byla jsem tím vším tak rozrušená! Absolutně jsem se neovládla. Mohla jsem tě uškrtit, kdybych chtěla. Já to nezvládnu, nezvládnu to. Ničí mě to!“ štkala jsem mu do košile. Nechtěla jsem se mu podívat do očí. Nejspíš bych v nich uviděla pohrdání. Tak strašně jsem se za sebe styděla.

„Nech toho. Uklidni se a řekni mi, co tě bolí. Už včera ti bylo zle. Jestli je to nějaká nemoc, musíš si lehnout a uzdravit se,“ řekl a tím mi dal jasně najevo, že nehodlá přijmout žádné výmluvy nebo námitky.

„Nejsem nemocná, ne fyzicky, Kereme. Když je hlava v pořádku, je v pořádku i tělo. Jenže hlava v pořádku není. Ráno jsem se tak přestala ovládat! Tolik mě to mrzí. Hrozně. Nechtěla jsem ti nic udělat. Já nevím… Prostě jsem se naštvala a najednou jsem tě držela pod krkem,“ vyhrkla jsem s hlavou stále zabořenou do jeho hrudi. Zvedl mi hlavu.

„Jak to myslíš, že hlava není v pořádku?“ zeptal se. Uhýbala jsem očima, ale nechtěl mi to dovolit. Musela jsem se podívat. Opravdově podívat. Bolelo to. Kerem zářil na všechny strany. Byla v něm neuvěřitelná dobrota. Překrývala ale stejně silný smutek… Tolik ho něco bolelo a přitom byl ochotný kdykoliv komukoliv pomoci. Vysvětlilo mi to to jeho pití.

„Už u nás doma jsem zjistila, že jsem nemocná. Moje hlava prostě nepracuje správně jako třeba ta tvoje, Kereme. Občas mě ovládá strach, jindy vztek. Dokážu se v jednu chvíli smát a ve druhou brečet kvůli několika slovům. A dneska ráno… nezvládla jsem se… A skoro jsem tě zabila,“ zamumlala jsem. On mě, místo toho, aby mě odstrčil, přitáhl blíž k sobě.

„To se může stát každému. Nutně to neznamená, že jsi zlá, nebo špatná. Měla jsi strach, bylas naštvaná. Chápu tě. Pokusím se tě neznervózňovat. Nebo ti aspoň nepolezu na oči. Postarám se o tebe, neboj se,“ zašeptal a na potvrzení svých slov rázně kývl hlavou. V té chvíli ze mě opadlo napětí. Kdybych měla víc síly a zdravého rozumu, bránila bych se. Vždycky jsem se o sebe dokázala postarat sama. Každý, kdo zkoušel nějakou péči, se zlou odtáhl. Byla jsem ale moc unavená na to, abych se jeho slovům bránila. A navíc, vítala jsem jeho starost. Pomáhala mi. Už jsem nechtěla být silná a rozhodná. Toužila jsem po tom, aby o mě někdo pečoval. Nevěděla jsem, jak to přijmout, ale chtěla jsem to.

„Nejsem panenka z porcelánu, Kereme. Většinou nepotřebuju, aby se o mě někdo staral. Ale dneska nejsem ve stavu, abych to odmítla. Děkuju. Nezasloužím si takového přítele, jako jsi ty,“ řekla jsem. Můj hlas už nebyl plačtivý. Vracela se mi síla. I rozum už fungoval.

„Blázínku,“ zašeptal a políbil mě na čelo. Trhla jsem sebou. Zvláštně se na mě podíval.

„Neříkej mi takhle. Prosím. Dlouho jsem si myslela, že jsem opravdu blázen. A někdy si to myslím zase. Třeba právě teď,“ vysvětlila jsem a sklonila hlavu.

„Každý má občas chvíle, kdy si to myslí, Ali. Můžu ti říkat Ali?“ zeptal se a usmál se na mě.

„Nemusíš mě oslovovat, Kereme. Vlastně bys radši neměl. Může to být nebezpečné.“

„Vidíš nebezpečí tam, kde žádné není.“

„Říkám, že nejsem normální,“ pokusila jsem se o vtip. Zasmál se, ale pak ztuhl. Zaslechla jsem kroky až později než on. Podívala jsem se mu přes rameno a zahlédla Ramaru, jak na nás kouká s otevřenou pusou. Chvíli jsme se měřily pohledem. Kerem otočil hlavu, aby viděl, kdo se nás vydal hledat.

„Není jí dobře,“ vysvětlil polohlasně. Ramara se zamračila. Představovala jsem si, jak se jí v hlavě točí kolečka, jak přemýšlí.

„Už je to lepší,“ podotkla jsem a odsunula se z jeho klína. Pomalu jsem vstala, ale stejně se mi zatočila hlava. Kerem vyskočil a podepřel mě. Ramara nás stále stíhala zlostnými pohledy. Bylo mi jasné, nač myslí. Už jsem nebyla Keremův přívažek, už jsem byla soupeřka. Větřila jsem problémy. Kerem mě vzal za ruku, což ohodnotila na mě upřeným vražedným pohledem. Mlčela, ale bylo vidět, že by se do mě nejraději pustila.

„Odjíždíme,“ řekla nakonec a otočila se k odchodu. Pomalu jsme se vydali za ní. U vozů se nás vyptávali, kde jsme se zapomněli a mrkali na nás. Skočila jsem se převléknout, kalhoty už byly tak špinavé, že jsem se je rozhodla vyměnit za sukni. Zdálo se, že si nikdo nevšiml mých oteklých očí, stejně jsem ale zatoužila po slunečních brýlích, abych se za nimi mohla schovat. Kerem mi donesl vodu a sedl si vedle mě na vůz. Objal mě kolem ramen a nedal jinak, než že tam bude se mnou. Nechtělo se mi protestovat. Pohodlně jsem se o něj opřela a pokusila se usnout. Vůz ale nepříjemně drncal, takže jsem měla jen zavřené oči a snažila se na nic nemyslet. Zřejmě si myslel, že jsem usnula, protože se snažil nehýbat a nemluvil. Já ale nespala. Užívala jsem si jeho blízkosti a tepla, které vyzařoval. Hlavu jsem vypnula. Nemělo cenu se v něčem babrat, stejně už jsem nemohla nic změnit. Jen jsem si přála, aby se mi to nevracelo. Celá moje nemoc je pěkná mrcha. A když nemám prášky, nemůžu za sebe ručit. Zajímalo by mě, nač myslel ten, kdo mě sem poslal, když mi je s sebou nedal. Jestli tohle má být nějaký způsob terapie, tak si hodlám pěkně nahlas stěžovat. Kriste, klidně bych ho i zažalovala, kdyby to neznamenalo jednosměrnou jízdenku do blázince. Ale možná mi to pomůže. Tajně jsem doufala, že ano.

Kerem mě „probudil“, když jsme zastavovali. Ve voze bylo světlé šero a já otevřela oči okamžitě. Jenže se mi nikam nechtělo. Bylo mi jasné, že se budou lidi vyptávat. Ale nemohla jsem se před nimi schovat, takže jsem nechala předstírání a vylezla z vozu. Kerem mi dvorně pomohl dolů.

„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se mě. Vypadalo to, že by byl ochotný kvůli mně i do ohně skočit.

„Jen na záchod,“ řekla jsem a usmála se na něj. Byla jsem unavená, ostatně nebylo se čemu divit, psychické napětí mě vždycky vyčerpávalo víc než fyzická činnost. Doprovodil mě ke křoví a otočil se. Připadala jsem si hodně trapně, když jsem vykonávala potřebu jen pár kroků od něj. Když jsme se vrátili k vozům, bylo už skoro všechno připraveno. Na volném prostranství vesele plápolal oheň a ženy připravovaly večeři. Přidala jsem se k nim. V kotlíku nad ohništěm se hřála voda na polévku. Ramařina matka, žena, která mi včera večer četla z ruky, mě a Ramaru poslala do lesa pro nějaké bylinky a houby. Divila jsem se, že tu rostly ty samé rostliny jako u nás doma, ale nedala jsem na sobě nic znát. Sbírala jsem houby, na které jsem narazila, a Ramaře jsem nechala bylinky. Bylo načase se vrátit, když mi zastoupila cestu. Bylo to tady, chvíle, kdy mi řekne, že mě zabije, rozčtvrtí a zakope a ne nutně v tomhle pořadí. Připomnělo mi to jednu povídku, kterou jsem kdysi četla. Přesně takhle to tam bylo formulováno. Další klišé mého života.

„Můžeš mi uhnout? Nechci se tu zamotat, mohla bych ty houby upustit,“ vyzvala jsem ji jak nejklidněji jsem dokázala. Okolo byly husté ostružiny a já do nich vážně lézt nechtěla.

„Chci s tebou mluvit,“ vyštěkla a založila se ruce v bok. Pokrčila jsem rameny.

„O čem?“

„Nedělej, že nevíš, o čem s tebou chci mluvit!“

„Vážně netuším,“ podotkla jsem, ačkoliv jsem moc dobře věděla, o čem, nebo spíš o kom, se mnou chce mluvit.

„O Keremovi. Myslíš si, že ho dostaneš? Že mi ho sebereš?!“ vykřikla. Rozbolela mě z ní hlava.

„Neječ tu, nemáš žádný důvod. Nehodlám ti Kerema sebrat,“ řekla jsem klidně. Opravdu jsem nehodlala. Byla bych hodně překvapená, kdyby Kerema někdy opravdu měla!

„Myslíš, že jsem si nevšimla, jak na něm visíš pohledem? Jak se ho snažíš dostat? Nedovolím ti to. Kerem mi slíbil, že si mě vezme.“

„Kolik ti bylo, deset? Hele, Kerem a já jsme přátelé. A musíme něco vyřídit v hlavním městě. Chci, aby to bylo co nejdříve za mnou. O nic jiného nestojím,“ lhala jsem jí do očí. Samozřejmě. Vypadala šílená vzteky a já byla unavená. Tolik unavená.

„Lžeš. Je mi jasné, že ho chceš.“

„Podívej se, neznáš mě. Nemáš ani ponětí o tom, co já chci!“ vybalila jsem na ni. Už jsem se zase dostávala do varu. Nechtěla jsem s ní bojovat, ale nedávala mi jinou možnost.

„Vidím to na tobě. Pozoruju tě. Tulíš se k němu, sedíš s ním v jednom voze, toužíš po něm.“

„Nedokážeš si ani představit, po čem vůbec toužím. Chceš to vědět? Chci se vrátit zpátky domů! Ale nemůžu, dokud nevyřídím tu věc v hlavním městě… A k tomu potřebuju Kerema. Nic jiného v tom není,“ řekla jsem a odstrčila jsem ji z cesty.

„Nevěřím ti,“ vyštěkla za mnou a chytila mě, aby mě otočila zpátky k sobě. Moje oči sklouzly na její ruku, kterou mě držela za paži těsně nad loktem.

„Už nikdy se neopovaž na mě sáhnout,“ zavrčela jsem. Ucukla, jako bych ji spálila.

„Je mi jedno, jestli mi věříš nebo ne. Nemusíš. Já se z toho nezblázním. Ale jedno ti řeknu. A řeknu to jen jednou. Nepleť se mi do cesty, Ramaro, radím ti dobře. Jsem ochotná na tuhle scénu zapomenout, ale nehraj si se mnou. Mám úkol a jemu podřizuji úplně všechno, rozumíš? Úplně všechno,“ zavrčela jsem znovu a odkráčela zpátky k táboru. Vysypala jsem jim tam houby a šla se podívat po nějaké práci, kde bych nemusela Ramaru potkat. Celý večer jsem se jí vyhýbala. Nechtěla jsem ji ani vidět. Ne proto, že jsem byla naštvaná. Proto, že měla pravdu. Chtěla jsem Kerema pro sebe, samozřejmě že ano. Ale nehodlala jsem s ní celou cestu, která měla podle odhadu ostatních trvat ještě dva dny, bojovat.

Bylo mi jasné, že si moje varování nevezme k srdci a bude se snažit udělat něco, co by mě přinejlepším v Keremových očích ponížilo. Možná se rozhodne mě otrávit nebo něco podobného. Ale já se nehodlala vzdát. Jestliže chce boj, má ho mít. Nejsem sice mstivá, ale nenechám si od ní nic líbit. Ramara si to ovšem asi neuvědomovala. Měla jsem pravdu, nic o mně nevěděla. A já nevěděla nic o ní. Jenže jeden podstatný rozdíl mezi námi byl. Byla mi naprosto lhostejná, necítila jsem k ní nenávist, jako ona cítila ke mně. Necítila jsem k ní vůbec nic kromě nejasné touhy se jí zbavit. Nezáleželo mi na tom, co si vymyslí. A taky mi nezáleželo na tom, co se jí stane, pokud mi zkříží plány. Kdy jsem se stala tak bezcitnou? Kdy jsem se změnila?

Poznámka: V téhle kapitole jsem hodně zmatená, jako na houpačce. V jednu chvíli je mi fajn, vzápětí jsem na dně. Jako v normálním životě, kdy se občas ani necítím jako živý člověk. Existují věci, které mě dokáží rozhodit. Vtipkování na téma můj strach, narušení mého řádu, který potřebuju pro to, abych se mohla chovat v rámci možností „normálně“. Můj mozek nepracuje správně, musí se mu pomáhat, ale v Aldormě jsem bez pomoci, bez berličky, kterou představují léky, bez ruky, která by mě popadla kolem krku, přimáčkla a donutila tak moje myšlenky, aby se znovu uspořádaly. Nemějte mě prosím ze někoho, kdo si libuje v sebepoškozování nebo podobných věcech. Pravda je, že jsem do sebe nikdy neřezala, nesnažila se zabít ani nic podobného. Jenže byly chvíle, kdy jsem si upřímně myslela, že se opravdu a definitivně zblázním. Teď už si to nemyslím, i když se stále těžko ovládám, když přijdou stresové situace. V těch prostě reaguji hodně ale opravdu hodně přehnaně. A teď si představte situaci, ke které došlo v minulé kapitole. Je možné, že vám stále bude moje reakce připadat nepřirozená a zveličená, ale popravdě, když jsem kdysi byla schopná kousat se do rukou, jen abych dojela z práce domů (což mi trvá přibližně 30 minut), můžu klidně začít někoho škrtit ve chvíli, kdy mi zkazí plán a naruší řád. Přiznávám, jsem agresivní. Většinou se dokážu ovládat jen proto, že to o sobě vím a dokážu si poručit. Ale na druhé straně existují chvíle, kdy se ovládnout nedokážu. Mozek vypne a než se znovu nastartuje, mohou to být hodiny. Pak ovšem znovu zaútočí stres a pro změnu mě zradí tělo… Taková situace pro mě nastala v minulé a této kapitole. Možná je to pořád nepochopitelné, ale já taková opravdu jsem. Nehodlám si v povídce hrát na někoho jiného, i když by to možná bylo lehčí.