Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 17

      Dávný odkaz - Kapitola 17 Další kapitola se tu objevuje po dlouhé době. Omlouvám se, ale nějak se mi nedostávalo času a taky jsem se do ní nějak nedokázala ponořit. Snad to bude aspoň trochu ke čtení, ale cítím, že jsem se do psaní ještě pořádně nedostala.

      Po večeři jsme se sešli dost daleko od tábora, aby bylo jisté, že náš hovor nikdo neodposlechne. Sedla jsem si na zem pod strom a natáhla nohy. Byla jsem naštvaná, unavená a ještě to navíc vypadalo, že co nezvládly úskoky, to zvládla přiznaná vina. Kerem se k Ramaře choval pomalu s nábožnou úctou. Držel ji za ruku a vedl ji nejbezpečnější cestou. Byla tma, ale zase až taková ne. Já se musela přes kořeny a podobná svinstva dostat sama. Měla jsem chuť něčím po nich hodit. Ale potřebovala jsem je. V hlavě mi sice zrál plán na útěk a dopravení se s korunou, až ji nalezneme, do města samostatně, ale teď jsem bez nich neměla žádnou šanci. Kerem se posadil naproti mně a Ramara se uvelebila hned vedle něj.

      „Máme nějaký plán?“ zeptal se Kerem potichu. Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem přemýšlet, nechtělo se mi vůbec nic. Jen se jednou pořádně vyspat v posteli, předtím si dát čerstvé dobré jídlo a pořádnou horkou sprchu.

      „Jakto, že nemáme plán?“ zeptal se pitomě.

      „Protože ho nemáme! Co chceš asi plánovat? Všechny naše plány šly do kytek ve chvíli, kdy jsme se přidali tady k nim,“ kývla jsem hlavou k táboru.

      „Možná jsme s nimi neměli jezdit,“ podotknul. Byla to pravda. Neměli jsme s nimi jezdit. Byli bychom sice ještě tak tři dny od Telmiru, ale aspoň bychom pořád měli tu korunu.

      „Nehádejte se. To teď rozhodně nepotřebujete. Musíme najít tu korunu a vrátit ji zpátky do Alenina cestovního vaku. Nikdo kromě mě, matky, otce a bráchy do našeho vozu sám nechodí. Takže ji má nejspíš jeden z nich. Já osobně bych sázela na Derta. Ten malý šmejdil vleze úplně všude,“ řekla Ramara. Vyvalila jsem na ni oči. Osobně jsem totiž vůbec netušila, že má ještě sourozence.

      „Myslíš, že ji sebral?“ zeptala jsem se.

      „Matka ani otec by v mých věcech nic nehledali, takže ano, myslím, že to byl on,“ přikývla.

      „Nu, musíme to z něj dostat. Takže ty a Kerem si ho odchytíte a zeptáte se ho.“

      „A co budeš dělat ty?“ zeptala se Ramara dotčeně.

      „Já? Já budu pozorovat zbytek osazenstva, kdyby ta domněnka s tvým bratrem nebyla správná,“ vysvětlila jsem. Podle mě to bylo logické. Kdyby ten prcek korunu neměl, musel ji mít někdo další. A kdybych ho šla zmáčknout s nimi, nemohla bych si všimnout podivného chování někoho jiného.

      „Dobře, my se zaměříme na Derta a ty budeš hlídat ostatní,“ potvrdil Kerem můj plán a chytil Ramaru za ruku, aby ji odvedl zpátky. Měla jsem dojem, že za chvíli vybouchnu jako špatně zavřený papiňák. Rozbolela mě hlava, myšlenky se rozutekly. Chtělo se mi brečet. Celou dobu jsem si myslela, že když Kerem pojede se mnou, nebudu sama, ale teď to vypadalo, že jsem ho ztratila. Neměla jsem nic. Ani svou rodinu, ani Pavla, který mě vždycky dokázal uklidnit a který mi roky vymlouval, že nejsem nemožná a absolutně neschopná. A neměla jsem ani Kerema, protože ho pro sebe získala Ramara. Na tom se moc dobře ukazovalo to, že mě Pavel vždycky jen uklidňoval a uchlácholil. Já jsem absolutně neschopná! Ale ještě není pozdě. Jestli jsem se něco díky své fobii naučila, tak to, že vzdávat se, je to nejhorší, co člověk může udělat. A taky to, že pevná páteř a silná vůle může docela dobře nahradit handicap, i když jen na chvíli.

      Zvedla jsem se, oprášila sukni a vydala se do tábora. Sedla jsem si k ohni a dala se do pozorování dění. Měla jsem víc důvodů, než jen to, že by mi mohlo něco uniknout. Absolutně jsem nesnášela děti, které byly schopné hrabat se v cizích věcech, a nejspíš bych tomu malému skrčkovi namlátila. A to by nebylo dobré. Všichni se chovali se stejnou, pro mě nepřirozenou, bodrostí jako obvykle. Byli to prostí lidé a radovali se z toho, že jsou spolu. Chlapec, který mi první den pomáhal s Keremem, se na mě přes ohniště usmál. Neviděla jsem důvod, proč mu úsměv neoplatit. Líbil se mi, ačkoliv byl blond a měl modré oči. Měla jsem chuť na malý flirt. Kerem byl v tuhle chvíli chladný jako ledovec, alespoň ke mně, a já mu to nemohla vyčítat. Takže proč všechno nehodit za hlavu a neužít si příjemné chvilky při flirtování s tímhle kloučkem? Zaobírala jsem se tou myšlenkou natolik, že jsem nevnímala okolí. Byla to nakonec hloupost. Moje chování značilo hysterii. Kdybych nebyla v takovém stavu, nikdy bych o něčem podobném neuvažovala. Zatřásla jsem hlavou a už se na něj přes oheň nepodívala. Nemohla jsem si to dovolit. Zamilovat se do Kerema, to byla jedna věc, chtít si z pocitu opuštěnosti něco dokázat na tomhle blonďákovi byla věc úplně jiná. A úplně špatná.

      Vrátila jsem se k pozorování osazenstva. Většinu z nich jsem ani neznala jménem, ale to mi bylo putna. Nikdy jsem lidi nepotřebovala, kromě rodiny a těch několika přátel, které jsem si během svého života dokázala najít. Ne že by jich bylo nějak moc. Opravdové přátele jsem mohla spočítat na prstech u rukou, ale nebylo to ani málo na to, jak bídnou existencí jsem posledních pár let byla. Jenže otevřít se lidem znamenalo být zranitelnější, a to jsem si ve většině případů nemohla dovolit. Kerem toho byl jasným důkazem. Přilnula jsem k němu tak snadno a nakonec jsem zůstala bez něj. Kéž by tak šel vrátit čas. Bývala bych si ho nepustila k tělu.

      Opustila jsem chmurné myšlenky z jednoho prostého důvodu – byla mi zima. Oheň sice příjemně hřál, ale nemohl mě prohřát celou. Vstala jsem a šla si do vozu pro šátek, abych se jím omotala a udržela u sebe víc tepla. Vyšvihla jsem se na vůz, s radostí jsem zaznamenala, že už nevrávorám pokaždé jako artista na laně, a odhrnula plachtu. Ve voze nebylo moc místa, ale všechny věci jsem měla na jedné hromadě, takže jsem se prostě shýbla a snažila se vytáhnout šátek. Zasekl se pod jakousi bednou, takže jsem tahala a škubala, až mě z toho bolely ruce. Nakonec povolil. Zahalila jsem se do něj, uvázala uzel a chtěla vylézt z vozu, ale něco mi v tom zabránilo. Nebo spíš někdo. Na pusu se mi přitiskla dlaň a něčí ruka mě objala v pase tak silně, že jsem měla dojem, že slyším vlastní žebra kvílet na protest. Kam jsem se to zase zašmodrchala?

      „Mlč a nic se ti nestane,“ zasyčel mi do ucha mužský hlas. Srdce mi splašeně bušilo a získala jsem pocit, že sice budu mlčet, ale nejspíš mu ohodím ruku obsahem svého žaludku. Smrděl potem a koňmi a pečeným masem a všechny ty pachy se spojily v jeden žaludek zvedající smrad. Odtáhl mě ze stupínku vozu a přitlačil na jeho boční stranu. Moje rameno tvrdě narazilo do dřeva. A jeho ruka mě chytila pod krkem. Stiskl. Měla jsem dojem, že mi oči vylezly z důlků tak důkladně jako nikdy předtím.

      „Mám něco, co ti patřilo. Teď už ti to nepatří a já potřebuju informace. Když mi je povíš, nic se ti nestane a já tě zase pustím, ale když ne…“ nedokončil větu, jen mi víc stiskl krk. Pokusila jsem se zasípat odpověď, ale moje hlasivky byly tak stlačené, že to nešlo. Hrozně jsem litovala toho, že je tma, protože jinak bych si ho pořádně prohlédla. Kdy se krucinál z lovce stala lovná zvěř? Měla jsem přece plán! Jedno mi ale bylo naprosto jasné, Ramařin bratr korunu rozhodně nevzal. Takže její předpoklad o tom, kdo chodí nebo nechodí k nim do vozu, byl naprosto mylný.

      „Chci vědět, jakou to má cenu,“ zašeptal. Ten hlas mi byl povědomý, ale nedokázala jsem ho zařadit k obličeji. Povolil sevření na mém krku, abych mohla odpovědět. Jenže já se k odpovědi neměla. Cena takové věci byla popravdě nevyčíslitelná.

      „No tak, bude to!?“ zasyčel a znovu přitlačil. Před očima se mi začala tvořit rudá kolečka.

      „Velkou,“ dostala jsem ze sebe přes knedlík v krku. Dýchalo se mi opravdu špatně, plíce protestovaly a mozek vypovídal službu. Zatím jen drobně, ale přesto jsem cítila, že mám kohout přiškrcený až moc.

      „Co znamená velkou?“ zašeptal a v hlase se mu objevil lačný podtón.

      „Nevím, nemám ponětí o tom, jaká je právě teď cena zlata za unci*,“ zanaříkala jsem a doufala, že mě napadne něco, co by mi pomohlo.

      „A kameny?“ zeptal se tiše, znělo to spíš jako zavrčení, a bouchl mnou o vůz. Moje odpovědi zřejmě nebyly zrovna postačující. V pravém rameni mi ruplo a kloub se o trochu posunul. Nebýt toho, že už bylo jednou napůl vykloubené, zřejmě by vylétlo z jamky a já bych se mu teď svírala bolestí u nohou. Takhle v něm jen temně pulzovala bolest, která mi říkala, že bych měla začít dost rychle odpovídat, protože další náraz už by kloub vydržet nemusel.

      „Prvotřídní kvalita,“ zachrčela jsem.

      „Takže když to rozeberu…“

      „Tak je prodáš pod cenou,“ zasténala jsem a přivřela oči. Bylo mi špatně z nedostatku vzduchu, protože mě stále držel pod krkem. Ještě chvíle tlačení na můj hrtan a už se z toho nikdy nevzpamatuju a budu mluvit jako vyschlá kuřačka… Druhou rukou mě praštil do boku a mně se před očima zatřepetala kola… Už byla fialová.

      „Byly použité, i když se to dělá běžně, nebudou se hodit do všeho. A každý zlatník pozná, že jsou z něčeho vyndané a bude se ptát. A dohromady to má určitě dvojnásobnou cenu než rozebrané,“ zamumlala jsem vysvětlení. Potřebovala jsem, aby mě na chvilku pustil. Kdybych ho dokázala aspoň nakopnout, měla bych třeba šanci. I když jsem se spíš modlila za to, aby mě šel někdo hledat. Jenže jak už to bývá, nikdo mě nepostrádal. A on mě rozhodně pustit nehodlal.

      „Teď pustím tvůj krk, jen na chvíli. Jestli budeš křičet, zabiju tě, jasné?“ Zmohla jsem se na přikývnutí a za chvíli jsem měla dost vzduchu na to, abych se mohla dost nadechnout. Na křičení jsem ale ani nepomyslela, protože mě krk bolel asi tak, jako by mi na něj někdo stoupl. Jednou rukou mě pořád držel a druhou vytahoval z kapsy kus lana. Došlo mi, že mě chce svázat, a taky to, že pokud se mu to podaří, budu už úplně bezmocná. Co krucinál dělat? V hlavě mi bzučelo jako po noci prosezené v zakouřené hospodě u piva. Neměla jsem jinou možnost, než ho zkusit nakopnout. Přešlápla jsem z nohy na nohu a pokusila jsem se ve tmě zaostřit, ale bylo mi to houby platné. Stáli jsme ve stínu, který vrhal vůz, a já v odlesku vzdáleného ohně viděla tak maximálně špičky jeho bot. Ale kdyby se mi to povedlo napoprvé dost silně… Štěstí stálo při mně a provaz se mu v kapse zamotal. Ramenem mě přitlačil k vozu a snažil se pomoci si druhou rukou. Moje noha vystřelila nahoru. Podle vyjeknutí jsem poznala, že jsem zasáhla cíl. Snažila jsem se od něj utéct, ale nohy se mi zamotaly do té pitomé neforemné sukně, co jsem měla na sobě, takže jsem sebou plácla na zem. Snažila jsem se vyhrabat na kolena, ale hrábl po mně. Zaječela jsem, protože teď už bylo stejně všechno jedno. Buď si náš všimnou tak jako tak, nebo mě zabije. Dostal se na kolena rychleji než já a praštil mnou o zem. Jak jinak než pravou stranou? Cítila jsem, jak rameno zakřupalo a moje ruka byla náhle velmi neovladatelná. Do krku mi vlétl prach a já se začala dusit. Společně s dlouhou dobou strávenou s jeho rukou na mém hrdle a minimem vzduchu to vykonalo své a mně se před očima rozprostřela tma.

       

      *1 unce je asi 28,35 g, pokud můj převodník na telefonu nekecá.


      Vydáno: 28.8.2016 7:12 | 
      Přečteno: 392x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.