Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 8

      Dávný odkaz - Kapitola 8 Další kapitola. Ještě jedna o práci, zlomeninách a plánech, a pak už směle vyrazíme dál. Těš se, Telmire, jdu za tebou...

      Noha mistrovi do rána pořádně otekla. Když jsem ho kontrolovala, ležel v posteli a byl celý smutný. Muselo ho to taky dost bolet. Nechtěla jsem mu sundávat dlahu, ale neviděla jsem jinou možnost. Zůstaly tam větve, obvazy ho dřely a musel se umýt. To si samozřejmě vzala na starost Helena. Vrátila jsem se do sednice celá zamračená. Kerem seděl u stolu a taky se mračil.

      „Nevím, jak tu nohu zpevnit, aby srostla a on se mohl alespoň nějak hýbat. Když bude ležet, akorát mu ochabnou všechny svaly. Je tu někde tesař? A někdo kdo dělá s vápnem nebo se sádrou?“

      „Prosím tě, nač potřebuješ zrovna tohle?“ zeptal se mě Kerem nerudně. Sedla jsem si vedle něj a vytáhla mu stéblo slámy z vlasů.

      „Buď mi pomoz s tímhle, nebo mi řekni, kde je tu nejbližší felčar,“ osekla jsem.

      „Nejbližší felčar je půl dne cesty,“ odpověděl a zašklebil se na mě.

      „Myslíš, že je možné tam mistra dopravit, nechat ho, aby mu nohu prohlédl, a zase ho převézt zpátky?“

      „Možné to je, musel bych si půjčit koně a vůz, ale to by neměl být problém,“ řekl mi a napil se z velkého hrnku.

      „Tak do toho, kovář byl sice včera naštvaný, ale myslím, že už se uklidnil. Běž hned, ať se stihnete vrátit nejdéle zítra.“ Nechala jsem ho v místnosti a vrátila se k Heleně, která obstarávala mistra. Ten seděl na posteli, statečně přemáhal bolest a snažil se ji přesvědčit, aby mu dovolila vstát a jít do dílny. Podívala se na mě a protočila oči. Zadržela jsem úšklebek, kterým jsem jí chtěla tiše odpovědět, protože v tu chvíli se na mě podíval i Norus.

      „Zapomeňte na práci, mistře, pojedete k felčarovi. Kerem vás tam vezme ještě dneska,“ řekla jsem mu a posbírala oblečení, které házel po Heleně, když se ho snažila přesvědčit, aby si vzal něco jiného než pracovní halenu.

      „Koruna má být do Telmiru doručena už za tři týdny. Nemůžu otálet… Ani cestovat k felčarovi…“

      „Nebudete mít jinou možnost, pane. Popravdě, korunu stejně se zlomenou nohou nedoručíte… A pokud s tou nohou něco hned neuděláme, tak vám nejspíš nikdy pořádně nesroste. Přemýšlejte o tom,“ řekla jsem mu a kývla na Helenu, aby se mnou šla vedle. Když za sebou zavřela dveře, pokusila jsem se nasadit co nejchladnější výraz. Měl jsem o mistra opravdu strach. Výraz se mi nepodařil, protože si přiložila prst ke rtům a ukázala ke vzdálenějšímu rohu. Viditelně pochopila, že jí chci říct něco nepříjemného a nechtěla, aby nás její muž slyšel.

      „Vůbec se mi ta jeho noha nelíbí… Narovnala jsem ji, tím jsem si jistá, ale pravda je, že to stejně nemusí být dobré, má ji hodně potlučenou. Jestli s Keremem nepojede, mohl by o tu nohu taky přijít… Nebo hůř, udělá se mu tam hnis a odumře nejen noha, ale postoupí to dál a on nakonec dostane horečky a umře. Přesvědčte ho, aby jel… Všechno ostatní mu teď musí být jedno,“ pošeptala jsem jí. Zbledla tak strašně, až jsem se bála, že mi tam na místě omdlí. Říkala jsem si, že jsem to toho enóna mohla ťápnout trochu opatrněji… Pak se vzpamatovala a odhodlaně vešla zpátky do ložnice. Slyšela jsem křik a bouchání věcí, takže jsem radši vyběhla ven a šla zaopatřit hospodářství. Zatím na to nikdo z nás neměl čas… Rozhodně jsem byla ráda, že jí mé laické vysvětlení situace popohnalo. Nechtěla jsem jí vysvětlovat proleženiny, trombózu, embolii a podobné věci. Stačilo míň a už si mohla dostatečně dupnout.

      Zrovna když jsem se vracela z chléva, přijel Kerem. Vypadal celkem v pohodě, takže jsem se na něj usmála a tím mu poděkovala. Pomohl mi odnést vědro s mlékem do sednice, a pak jsme mistra naložili na vůz. Helena chtěla jet s nimi, takže jsem jim jen zamávala a na výkřiky, abych nic nevařila, jsem jen kývla. Bylo mi jasné, jak strávím den. Pousmála jsem se a vytáhla drahokamy, které mistr včera dovezl z kapsy jeho potrhaného kabátu. Klíč od dílny visel na obvyklém místě, takže jsem se zavřela do dílny a s pohvizdováním začala pracovat na vsazení kamenů do kamar… Broušení nějakou dobu zabralo, ale pak už jsem se mohla pustit opravdu do práce. Šlo to až neuvěřitelně lehce, takže jsem si ani neuvědomila, že se začíná stmívat. Až když už jsem na práci takřka neviděla, vstala jsem, poklidila po sobě a uvědomila si, že jsem propásla večerní dojení… Pospíchala jsem podojit a udělat si něco k večeři. Musela jsem taky zatopit v kamnech, aby bylo v domě teplo. Ani jsem si neuvědomila, jaká mi je zima. V dílně běžně hořel oheň ve výhni, abychom mohli tavit kovy, dnes tam ale nehořel. Nezapalovala jsem ho, neměla jsem důvod, a moje kolena teď vrzavě protestovala. Pravé rameno jsem skoro necítila a asi po milionté nadávala na revma…

      Rozhodla jsem se, že si dám k jídlu jen chleba. Nevěděla jsem, kdy přijedou a nemělo tedy smysl vařit. Zatopila jsem v peci a dala si ohřát mléko. Chybělo mi kafe. Chyběla mi horká voda ve vaně a chyběla mi i spousta dalších věcí. Třeba hraní šipek a hecování se u toho. Taky mi chyběla Cindy… Pozná mě ještě, jestli se někdy vrátím? A co ostatní, poznají mě? Nebo si budou myslet, že jsem duch, který je přišel týrat? Hlavou se mi honila spousta otázek, na které jsem během shonu, který vládl v dílně po všechny předchozí týdny, neměla čas myslet. Měla jsem sice spoustu věcí, které byly tady a doma ne, třeba opravdu zajímavá práce se zlatem, ale vyvážit to domácí pohodu, hřejivý pocit v duši při pohledu do Pavlových tmavých očí a protékání hrubé kokří srsti mezi prsty nemohlo. Byla jsem sama… Právě teď a to bylo to nejhorší. Mohla jsem pátrat ve svém nitru do omrzení. Tedy v tomhle případě do spánku.

      Probudila jsem se až ve chvíli, kdy mě Kerem bral opatrně do náruče, aby mě odnesl. Něco jsem zamumlala a spala dál. Ráno jsem si to sice pamatovala, což byl na mě úctyhodný výkon, ale celé jsem to měla zamlžené. Vstala jsem pozdě, ale nikdo nic neříkal. Jen z ložnice se ozývalo bručení a sem tam nějaká hlasitější věta. Kerem za mě obstaral zvířata, za což jsem mu byla nesmírně vděčná. Padla jsem ke stolu a nasnídala se. Helena se na mě usmívala a Kerem vlastně taky. Celou dobu ze mě nespouštěl oči. Znervózňovalo mě to. Ne že by to bylo nepříjemné, právě naopak. A to byl hlavní důvod mé nervozity. Neměla jsem ráda, když na mě lidé koukali. Hlavně při jídle a při řeči. A Kerem si mě prohlížel zvláště děsivě hodnotícím pohledem. Jako by mě viděl prvně. Snažila jsem se nedávat najevo svůj nervák, ale pod stolem jsem si klepala nohou do jakéhosi šíleného rytmu. A znovu mě přepadla vzpomínka na Pavla. Na to, jak on vždycky klepe nohou a já se pak přistihnu při stejné činnosti ve stejném rytmu. Tolik času s jedním člověkem se na druhém podepíše. To mě ještě víc srazilo. Lustrující Keremův pohled by mi neměl být tak příjemný…

      „Co říkal léčitel?“ zeptala jsem se, když ticho začínalo být nesnesitelné a můj kotník dosáhl takového rytmu, jakého dosahoval vedle Madly při němčině na základce.

      „Že ses o tu nohu moc pěkně postarala. Dal mu dlahu, zavázal to pevným obvazem a doporučil mu klid na lůžku,“ řekla mi Helena.

      „Pět týdnů,“ zakřičel z ložnice Norus. Pousmála jsem se.

      „Co je pět týdnů, mistře? Mohlo být hůř…“

      „Koruna má být doručena za tři týdny! Tři! A ještě ani není hotová!“ vykřikl utrápeně a já přes pootevřené dveře viděla, jak složil hlavu do dlaní.

      „Skoro je, včera jsem dokončila jednu z kamar a dnes se chystám dodělat druhou. Omlouvám se, jestli vám to vadí, mistře, ale chtěla jsem pomoct,“ řekla jsem popravdě a v očekávání nadávek a bůhví čeho ještě jsem se přikrčila.

      „Přines mi to ukázat,“ přikázal mistr. Vzala jsem tedy klíč z háčku na zdi a odešla do dílny. Vrátila jsem se s jednou z kamar a podala mu ji. Obhlížel ji detailněji než kupci koní na koňské aukci.

      „Dostačující, dodělej druhou,“ řekl a podal mi ji opatrně zpátky. Oddechla jsem si a přikývla. Na zbytek dne jsem se pak zavřela do dílny a dokončovala uchycení kamenů do krapen. Končila jsem opět potmě, ale nevadilo mi to… Rychle jsem po sobě uklidila a kamary uložila do truhly k dílům koruny. Dohromady to vypadalo opravdu impozantně. Mistr měl všechno tak úžasně rozvržené, že se na tom nedalo nic zkazit. Byla jsem ráda. Mohla jsem svědomitě prohlásit, že bude koruna zítra hotová. Opláchla jsem si ruce v sudu s vodou a vydala se do domu, abych uklidila klíč a mohla si dát večeři. Už od dveří mi bylo jasné, že je tam hotové pozdvižení. O něčem se hádali.

      „I když ji dokončí, nemůžu ji králi odvézt!“

      „Tohle se nějak vyřeší, Nore, jsem si jistá, že král počká.“

      „Nepočká, korunovace je za několik týdnů, koruna se tam nedostane včas,“ vysvětlil manželce mistr.

      „Já ji tam doručím, mistře,“ řekla jsem a zabouchla za sebou dveře. Vykulil na mě oči. I Helena je vykulila, jen Kerem zůstal rezervovaný a jen si mnul bradu. Už jsem stihla odpozorovat, že to dělá, když přemýšlí.

      „Zbláznila ses? Víš, co by se všechno mohlo stát?“

      „Jestli se bojíte, že ji ukradnu, tak se omlouvám, ale to jsem mohla udělat už dávno. Nevidím jediný problém,“ odvětila jsem. Zbláznila, ano, to je bezesporu to správné slovo. Bohužel poněkud opožděné. Blázen jsem byla podle vlastního názoru daleko déle než deset minut.

      „Mohli by tě přepadnout! Můžeš se ztratit… Může se stát spousta věcí,“ řekl mi mistr. Usmála jsem se na něj. Nebál se, že bych korunu ukradla, bál se, že by se mi a tedy i koruně mohlo něco stát.

      „Mistře, nikdo přece nemusí vědět, že ji mám s sebou,“ řekla jsem mu a hned jsem, než mě mohl přerušit, pokračovala: „Mohu ji po částech umístit na tělo pod šaty, nikdo nevytuší, že ji mám s sebou. Nemusím jít po hlavních cestách, můžu jít lesem… A navíc, Kerem by mě mohl doprovodit. Zná to tu a když půjdu s ním, nikdo nás nebude podezírat.“

      „To je šílené,“ hlesla Helena a mistr přikyvoval. Kerem se na mě otočil, ale nevypadal překvapeně. Přešel ke mně a naklonil se k mému uchu, aby ho mistr ani Helena neslyšeli.

      „Když půjdu s tebou, řekneš mi všechno?“ zašeptal mi do ucha a jeho teplý dech mě pošimral na krku tak příjemně, až mi přeběhl mráz po zádech. Neochotně jsem kývla. Spokojen se obrátil ke strýci s tetou.

      „Doprovodím ji,“ řekl jim.

      „Stejně se může stát spousta věcí. V okolí se za chvíli roznese, že jsem zraněný, a všichni znají termín korunovace. Každému dojde, že je koruna ještě tady nebo že už je na cestě. Když vás najdou, klidně vás kvůli ní zabijí. A já pak skončím s hlavou na špalku,“ prohlásil mistr smutně.

      „Nemusí vůbec vědět, že jsme odešli spolu, mistře. Nikdo přece vůbec nemusí vědět, že jsem odešla do Telmiru. Kerem se loudá po světě a nikomu to nepřijde divné… Můžeme odejít každý zvlášť a někde se setkat. Pak pokračovat ve dvou. Můžete říct, že jsem vás okradla a utekla do Tristenolu a nikdo se nebude dál zajímat o to, kde jsem. Sice mi přijde divné, že si král nechce korunu vyzvednout, ale když ji máte doručit, nedá se nic dělat.“

      „Král je příliš zaneprázdněný… A navíc, tohle je moje výsada. Nemůžu si sice v tuhle chvíli dovolit ozbrojený doprovod, ale myslel jsem, že se to nějak vyřeší. Je to bláznivý plán, tak bláznivý, že by mohl vyjít. Ale jak chceš lidem vysvětlit, že jdeš směrem na Telmir, když tam vůbec nemáš namířeno a máš utíkat do Tristenolu?“ Tohle byla správná otázka… Chvilku jsem přemýšlela.

      „Co kdybych se prostě převlékla? Za chlapce. Kalhoty a košili snad někde seženu. Budu prostě chlapec, který tudy prochází, aby viděl krále v hlavním městě. Pak rozhlásíte, že jsem utekla. A Kerem mě jako půjde hledat… Kdyby se chtěl někdo přidat, prostě je pošlete na špatné strany. Pak se s Keremem někde setkáme a budeme pokračovat společně. Na veřejnosti prostě budu chlapec … Kdo by pojal podezření? Budou hledat dva chlapce, když vedle Kerema budu jako dívka, nikoho nenapadne, že hledá nás.“

      „Nechci ti do toho mluvit, ale jak chceš schovat…“ vstoupil do toho Kerem, ale rychle se zarazil.

      „Myslíš prsa? Prostě je stáhnu,“ pokrčila jsem rameny. Helena po mně sjela hodnotícím pohledem.

      „To nepůjde, aspoň ne věrohodně,“ řekla mi.

      „Tak se prostě budu hrbit, bude to vypadat líp?“ zeptala jsem se a stáhla rameny dopředu. Vypadalo to, že všechny námitky proti tomu, abych korunu doručila do Telmiru, padly.

      „To by asi šlo,“ pokývla.

      „Nesmíš mluvit, máš na to málo hrubý hlas. I když bychom tě opravdu mohli vydávat za malého kluka… Jsi tak prťavá, že by ti nikdo víc jak dvanáct let nehádal. To by pak hlas šel. Ale stejně to bude děsně nebezpečné. A hlavně náročné, aspoň ta první část. Musíš s sebou vzít dost věcí, abys vážně vypadala jako poutník. A já mám jít nalehko, takže nevím, jak to vyřešíme s jídlem a tak podobně.“

      „Nemůžeme si něco připravit předem? Někam skrýt? Že by se to vyzvedlo cestou?“ zeptala jsem se. Bylo by to sice riskantní a nepraktické, protože zvěř to všechno mohla najít a sežrat, ale zase to nemuselo být jídlo. Aspoň podle mého názoru ne.

      „Jedině oblečení a nějaké osobní věci, které chceme s sebou. Jídlo musíme brát opravdu až při odchodu,“ řekl mi Kerem a já se na něj zářivě usmála. Zřejmě nechápal proč, ale mně to přišlo úplně křišťálově jasné. Právě jsme byli na stejné vlně a to jsem milovala. Ať už jsem byla naladěna s kýmkoliv… Chtěla jsem kout železo, dokud bylo žhavé, takže jsem se otočila na mistra a Helenu a oba je obdařila úsměvem.

      „Vyrazíme pozítří?“ zeptala jsem se jich a Helena vypadala jako by v duchu pročesávala seznam toho, co bude třeba udělat. Mistr jen odevzdaně kývnul. S chutí jsem se zakousla do chleba s máslem, který jsem tam měla připravený k večeři. Sotva jsem ho napucla do žaludku, vydala jsem se na kutě. Potřebovala jsem domyslet ještě pár věcí. Třeba jak se vyhnout tomu, abych musela Keremovi splnit ten vyděračský slib.


      Vydáno: 28.8.2016 6:39 | 
      Přečteno: 151x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde