Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dialogy Duše

      Vánoční dialog

      Další z vánočních dárků, které chceme vydat i tady. Časem to nejspíš bude patřit do Drahokamu srdce, ale teď uděláme takový malý spojler, když už jsou ty Vánoce.

      Blížily se vánoce. V našem světě už s více než tisíciletou tradicí, v mém osobním případě skoro třicetkrát a v Aldormě letos slavili dvacáté oslavy. I když pravda je, že první dvoje vánoce byly slaveny v úzkém kruhu.

      Den před vánoci, kdy už bylo vše připravené, jsem procházela nazdobeným Wildaranem. Byla jsem zvědavá, jak tuto tradici zpracovali tady. Já osobně vánoce moc neprožívala, takže i nyní mě nechávaly chladnou.

      Toulala jsem se opuštěnými chodbami, když jsem z jednoho místa uslyšela nezvyklé zvuky, něco mezi vzlyky, šepotem a ještě něčím neidentifikovatelným. Šla jsem se podívat, o co se jedná, a když jsem pootevřela dveře, uviděla jsem Michaela, jak se dívá na zářící stromeček, připravený na zítřejší den. Zvuk otevírání ho připravil na můj příchod, neboť jen zvedl hlavu, aby se podíval, kdo ho takhle pozdě večer překvapil.

      „Neruším?“ zeptala jsem se tiše.

      „Není to jedno? Stejně už tu jsi,“ pronesl tichým flegmatickým hlasem. „Promiň, dneska nemám svůj den,“ dodal ihned, ale jeho hlas stále zněl jako bez života.

      „To je v pořádku, stačí říct, kdybys potřeboval být o samotě. Každý to občas potřebuje. Vlastně jsem tu úplnou náhodou, protože se mi ještě nechce spát a každý je teď plně zaměstnán zítřejším dnem.“

      „Jo, všichni jsou nadšení a užívají si přípravy. A já se připravuji, abych to nezkazil,“ pronesl klidně.

      „Asi jsi na tom stejně jako já. Nemám ráda Vánoce, ale nechci to kazit ostatním lidem, kteří je rádi mají. Přijde mi hloupé na sebe celý rok kašlat a pak na povel se mít rádi, dávat si dárky, uklízet kvůli tomu, jako by se to nedělalo běžně. Navíc, když mám někoho ráda, klidně mu dám dárek jen tak, a ne proto, že jsou Vánoce. Jako dítě jsem je měla celkem ráda, ale čím
      jsem starší, tím horší to je,“ prozradila jsem mu svůj postoj k Vánocům a doufala jsem, že se rozpovídá.

      „Docela tě chápu. Já jsem od mala musel být veselý a radovat se, ačkoliv jediné, co jsem si vždy přál, bylo poznat svojí matku. Jenže takový dárek mi nikdo nemůže dát. No a Vánoce nemám rád, protože vím, že je tu zavedla ona. Takže místo, abych se radoval s ostatními, že mám kolem sebe lidi, na kterých mi záleží, tak se trápím tím, že je jeden člověk, kterého nikdy mít u sebe nebudu,“ konečně řekl, co ho trápí.

      „Je složité nepoznat vlastního rodiče. Víš, co by mě zajímalo? Co by ses o ní chtěl dozvědět? Není v mých silách ti slíbit, že se s ní poznáš, ale možná budu vědět odpovědi na tvé otázky,“ nakousla jsem téma, které mohlo hodně pomoct, ale také hodně ublížit.

      „Jak bys mohla? Copak si znala moji matku?“ zeptal se a v jeho hlase zazněla slabá naděje, že by se konečně mohl něco dozvědět.

      „Možná to zní trochu zvláštně, ale znám tvoji matku. A nezlob se na mě, že jsem ti to neřekla dřív, ale netušila jsem, jak začít,“ přiznala jsem trošku s obavami nad jeho reakcí.

      „Vážně? Ty ji znáš?“ zvolal nadšeně, ale najednou se zarazil. „Když říkáš, že ji znáš. To jako znamená, že pořád žije?“ zeptal se nevěřícně.

      „No to je právě to. Žije i nežije. Jde o to, že se s tebou nemůže potkat, neboť by to udělala už nejmíň milionkrát. Netuším, jestli tady někdo přemýšlí nad tím, že existují jiné světy, ale vypadá to, že já jsem důkazem, že ano. Ty víš o tom, že tady nepatřím. Jako první v Aldormě jsi mě viděl. Ale já ti nemohla říct, že jsem s tvou matkou mluvila jen pár dní předtím, než jsem se tu objevila. A že jí je dvacet tři. To bys mi nevěřil. V lepším případě bys mě považoval za blázna. Já vlastně nevím, zda mi uvěříš i teď,“ povzdechla jsem si, neboť jsem si říkala, zda bych uvěřila v mimozemšťana, kdyby se mi přišel představit.

      Michael vyskočil, zhluboka se nadechl a vypadalo to, jako by se mi chtěl vysmát. Pak se ale zarazil, na chvíli zavřel oči a vypadalo to, že se snaží uklidnit. Po pár minutách se na mě podíval a klidným hlasem promluvil: „Nemohla bys mi to zkusit trošku víc vysvětlit?“

      Chápala jsem jeho reakci, neboť přijmout mé tvrzení nebylo jednoduché. Podobně jako v našem patnáctém století teorie, že země obíhá kolem slunce a ne naopak vzbudilo velké pozdvižení a trvalo dlouho, než byla tato teorie všeobecně přijímána. Dokud mlčel, čekala jsem, co na to řekne, a hlavou se mi honily různé možnosti, co můžu říct, ale když mě požádal o vysvětlení, na chvíli jsem měla v hlavě prázdno.

      „Žiju na planetě, která se nazývá Země, a která je rozdělena do mnoha států. Království, jako je tady, se u nás už moc nevyskytují, spíš je to pozůstatek minulých dob. Vlastně Aldorma mi docela připomíná období z naší historie – nějaké patnácté, šestnácté století – pro informaci, teď je u nás dvacáté první století. Takže jsem zvyklá na jiné věci, ale necítím se
      zcela nevědomá,“ začala jsem vyprávět ze široka. „Lenku jsem poznala díky tomu, že jsme se obě dvě snažily napsat knihu,“ snažila jsem se zjednodušit skutečnost tak, aby byla lehce pochopena. V té době byl první příběh o Aldormě napsán. Je v něm zahrnuta doba od jejího příchodu až do tvého narození. Ale netušila jsem, že je ten příběh pravdivý, dokud jsem se tu nedostala. Myslela jsem, že je to všechno její fantazie, neboť jsme o Creaganovi hodiny diskutovaly,“ odmlčela jsem se, neboť jsem netušila, jak pokračovat.

      „Takže jsem pro ni jenom představa a ona netuší, že doopravdy žijeme? Jak mohla napsat příběh, kde by umřela? Proč by to dělala?“ zeptal se nevěřícně.

      „To je to, na co se snažím přijít celou dobu, co jsem tady. Ona se tu dostala tak, že v našem světě skočila šipku do vody, bohužel narazila na kámen a upadla do kómatu, v našem světě se z toho po nějaké době probrala, ale měla pocit, že prožila ještě něco. A aby se z toho nezbláznila, tak své dobrodružství sepsala. Mám teorii, že mezi našimi dvěma světy existuje nějaké propojení, ale netuším, jak funguje. Soudím podle toho, že po tvé mamce se tu ještě dostala Barbora, která pomohla tvé tetě a Trivetovi a teď já. Akorát já jsem se tu neocitla po nějaké nehodě. Obě se po nějaké době dostaly zpátky, ale hlavní problém je čas. Od chvíle, co se to Lence stalo, uplynuly v našem světě pouze dva roky, ale ty už máš sedmnáct. Čas tu plyne jinak, než u nás. A mám pocit, že ten kdo tu jednou umřel, už se nemůže vrátit, proto se tvá matka na tebe nikdy nepřišla podívat, ač žije. Kolikrát si to přála, ale řekla bych, že vše je v rukou draků. To oni řídí, kdo se tu objeví. Ale je to jen má teorie, není nikdo, kdo by mi to řekl nebo vysvětlil. Bude ti to takhle stačit? Ani já nevím nic jistého. Jediné co vím je, že tě miluje, tím si můžeš být opravdu jistý,“ dokončila jsem myšlenku s tím, že jsem řekla úplně něco jiného, než co jsem měla původně v úmyslu. Ale Michael byl rozumný a snad pochopí, že mu nelžu, a že nejsem z těch, co tohle řídí.

      „Trochu se v tom ztrácím, ale myslím, že to svým způsobem chápu. Jen je toho na mě moc najednou. Budu si to muset nechat projít hlavou,“ zašeptal, ale přestal se alespoň tvářit smutně.

      „Já se taky bojím, jak to se mnou bude dál. Netuším, jak dlouho tu ještě budu. Teď postrádám lidi z mého světa, rodinu, přátelé a až budu zpátky, tak mi budete chybět vy. Byla bych ráda, kdyby byla možnost navštěvovat vás tady, ale obávám se, že to tak lehké nebude.“

      Kdo ví, jak to všechno dopadne. Tak ráda bych dala Michaelovi aspoň nějakou naději nebo mu ukázala mamku v jejím světě, aby viděl, jak teď vypadá, ale nic z toho nebylo v mé moci.

      - Jestli chceš, můžeme dát Michaelovi společný dárek, ozval se najednou Frundorův hlas.

      - A to by šlo? O co by se jednalo? Pomyslela jsem si nadšeně.

      - Jistě že to jde, jsem přece drak a umím splnit přání, která jdou opravdu od srdce. Můžu vám promítnout, jak vypadají Vánoce u Lenky. Sice ho neuslyší ani neuvidí, ale Michael aspoň uvidí, jak dneska vypadá.

      - Počkej chvilku, já se mu to pokusím vysvětlit.

      „Michaeli, kdybys měl možnost uvidět svou mamku, jak vypadá, ale nemohl s ní mluvit a ani ona by tě neslyšela, chtěl bys to?“

      „Že se vůbec ptáš," odpověděl s úsměvem. „Byl by to nejhezčí dárek,“ dodal ihned.

      Před námi se najednou objevil hustý modrý dým, až jsem leknutím uskočila o krok, ale vzápětí mi došlo, o co se jedná.

      Mlha se začíná rozestupovat a zůstává z ní jen modrý okraj. Ve středu se zaostřuje obraz. Jakmile je vše ostré, poznávám Lenku a Tomáše.

      Lenka připravuje chlebíčky a Tomáš zatím vyndává skleničky a spolu s vínem je odnáší. Za chvíli se vrací pro tác s hotovými chlebíčky. Společně s Lenkou vcházejí do obývacího pokoje, kde všechno upravují, aby se tam vešli. V oranžové místnosti je vše nazdobeno. Na oknech visí vánoční záclony, konferenční stolek je zaplněný jídlem a pitím. Malý stromeček stojí vedle počítačového stolku, na kterém je vánoční hvězda. Svíčky stojí na všech možných místech.

      „Hosti se scházejí,” usmívá se Tomáš, který zřejmě slyšel zvonek a odchází na chodbu. Lenka zůstává v místnosti a několikrát se zhluboka nadechuje.

      „Tak jdeme na to,” šeptá si pro sebe a s úsměvem vítá návštěvu.

      „Tohle jsou babička s dědou?” ptá se Michael potichu, aniž by odtrhl zrak od obrazu.

      „Ne, to jsou rodiče jejího partnera,” odpovídám, ačkoliv je neznám.

      Ale kdo jiný by to mohl být. Ještě než se stihli usadit, ozvalo se znovu zazvonění. Tentokrát odchází otevřít Lenka. Sledujeme, jak vchází na chodbu a otvírá dveře. Tentokrát v nich opravdu stojí její rodiče.

      „Tak jsme konečně všichni,” usmívá se Lenka, bere si od rodičů bundy a odvádí je do obýváku.

      Pozoruji, jak se všichni vítají a objímají se. Lenka drží Tomáše kolem pasu a očí jí úplně září. Je vidět, že si užívá přítomnost jak svých, tak i jeho rodičů. Všichni se usazují a Tomáš do rukou bere malý zvoneček, se kterým cinká a odchází ke stromečku, aby rozdal veškeré dárky. Kleká si na zem a podává Lence jeden balíček za druhým. Všichni jsou teď zaneprázdněni rozbalováním dárků. Poslední dárek je tu. Lenka jde k rodičům a podává jim malý balíček zabalený do stříbrného papíru. Tatínek se snaží papír opatrně sundat, ale stejně ho roztrhne a dojatě se dívá dovnitř na rámeček s jejich společnou fotkou z posledních Vánoc s živým stromkem.

      „Veselé Vánoce,” šeptá Lenka a dává mu pusu na tvář.

      Mlha začíná houstnout, obraz mizí a najednou je vše pryč. Podívám se na Michaela, který stále hledí do míst, kde ještě před chvílí viděl svou mámu a rozhodnu se mlčet. Přeci jenom, potřebuje nějak vstřebat své pocity. Pod očima se něco leskne, předpokládám, že je hodně dojatý.

      „Děkuji,” ozve se najednou vedle mě. „Půjdu už spát. Dobrou noc.”

      „Dobrou Michaeli,” odpovím tiše a přemýšlím, jak se teď asi cítí. Musí to být pro něj těžké. Snad se mu bude něco hezkého zdát. Vždyť jsou přeci vánoce.


      Vydáno: 7.9.2016 17:44 | 
      Přečteno: 180x | 
      Autor: Mardom
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain