Dračí bolest - Kapitola 1

Kapitola 1

„Pozor na to co si přeješ, mohlo by se to splnit.“

Čas od času se v životě člověka vyskytnou dny, kdy se ráno probudí s iracionálním pocitem, že něco není v pořádku. Tuší, že se mu něco přihodí, ale nedokáže říct co ani proč. Patnáctý leden roku 2012 byl právě takovým dnem. Vypravila jsem děti do školy a školky, rozloučila se s manželem a zůstala doma sama. Sama s tím divným pocitem.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem si nepřála, aby se skutečně něco stalo. Ale nebylo to, jako modlit se za to, aby mne unesli mimozemšťané. To rozhodně ne! Svá snění jsem byla zvyklá vypisovat v povídkách a básních a vystavovat je na internetu v naději, že ze mne jednou bude spisovatelka. Tak mi to stačilo.

Chtěla jsem využít svůj čas produktivně a připojit k některému ze svých příběhů další kapitolu. Věděla jsem, že tchýně by byla mnohem raději, kdybych třeba doma pořádně vysmýčila, ale… Zapnula jsem počítač, otevřela si namátkou jeden ze svých dokumentů a zarazila se.

Zdá se, že tak jednoduché, to nebude, pomyslela jsem si, když jsem ani po přečtení již napsaného textu nedokázala navázat. Zkusila jsem snad všechno možné. Otevřít si jinou povídku, poslouchat hudbu, jinou hudbu, nahlédnout na web, který mi býval vždy inspirací… Ale stále nic.

Měla jsem toho tak akorát dost. Kamarádky, které také psaly, zveřejňovaly nové kapitoly o sto šest. Skoro každý den přibylo na stránkách něco nového. Jen má múza jako by si vzala dovolenou. Bylo to frustrující.

Nebavilo mě číst o tom, jak se Lenka (Eillen), Martina (Mardom), Alena (Bilkis) a Barbora (Lomeril) ocitly v Aldormě a prožívaly tam své příběhy. Chtěla jsem psát svůj! Nejen to ráno, ale už přes měsíc jsem po tom marně toužila. Marně, protože jsem nebyla ochotná udělat tu jedinou věc, která by mě snad mohla posunout blíž k vysněnému cíli. Zeptat se.

Vždyť jak by to proboha znělo? „Hele, Eillen, copak kdybych se taky přifařila do Aldormy a napsala si tam nějakou malou epizodu?“ Hloupě by to znělo, tak je to. Za prvé v mém případě by jistě nešlo o „malou“ epizodu, protože mi ze všeho zásadně vyleze přinejmenším novela. Za druhé vše podstatné, co tam mělo být vykonáno, již udělali jiní. A za třetí by to znělo, jakože se pokouším za každou cenu vecpat do jejího světa. Jo, kdyby mi to nabídla sama, tak jako ostatním holkám, šlo by o něco jiného. Ale takhle…

Pocit křivdy se mi usadil na hrudi. Přesvědčovala jsem se, že bych ho rozhodně neměla mít, ale jednalo se o marný boj. Po možná hodině přemáhání jsem svou snahu vzdala. Pochopila jsem, že ten den už nic nenapíšu. Musela jsem se s tím jenom smířit.

Vyrazila jsem na procházku. Cesta lemovaná opadanými švestkovými stromky působila ponuře. Byla zima. Z nebe potaženého šedou duchnou se pomalu snášel stále další a další sníh jakoby ho snad ještě nebylo všude dost. Vyšla jsem z vesnice, podlezla závoru a pokračovala polní cestou do kopce až ke skalce, na které jsem v letních měsících ráda sedávala. Stála jsem tam s pohledem upřeným vzhůru a přemítala, nakolik by asi byl dobrý nápad pokoušet o zdolání jejího vrcholu i nyní.

Byl to hloupý nápad, usoudila jsem v půli stoupání. Jen „inteligent“ totiž šplhá po zledovatělých kamenech v kozačkách. Navíc tak špatných, že si nositelka koleduje tak akorát o puchýře.

Hurá! Překonala jsem sama sebe a vyšplhala až nahoru. To je skvělý! Rozhlédla jsem se z vrcholku po širém kraji zahaleném do pláště špatné viditelnosti. Vidím velký kulový a nemůžu si ani sednout pokud nechci mít zánět ledvin. V takové chvíli se může člověk sám sobě jen smát.

Usoudila jsem, že hloupostí už bylo dost. Setkání s múzou se nekonalo, a pokud jsem ještě nechtěla skoncovat se životem a vrhnout se ze srázu, pak jsem tam neměla co dělat. A ne, opravdu jsem se nechtěla vrhnout ze srázu!

Otočila jsem se k odchodu a začala pomalý a opatrný sestup. Zjištění, že dolu je cesta obtížnější než nahoru mi na náladě dvakrát nepřidalo. Hlavně opatrně, nabádala jsem se.

Podklouzla mi noha. Můj výkřik vyplašil vrány. Snažila jsem se zachytit, ale marně. Tělem mi projela prudká bolest. Chtěla jsem se nadechnout. Místo toho se mi zatmělo. Panikařila jsem. Jsem mrtvá. Bože já jsem mrtvá! V takové chvíli neuvažujete nad tím, že mrtví by už panikařit neměli.

Vysvobodilo mě jasné modré světlo, které vystoupilo z temné prázdnoty jako hvězda. Nevím, proč jsem se k ní vydala. Snad proto, že jsem vždycky měla ráda hvězdy nebo možná proto, že modrá je barva naděje, to opravdu netuším. Podstatné ale je, že mě to její světlo uklidňovalo.

Tedy do chvíle, kdy jsem se opět mohutně nadechla, rozkašlala a prudce se posadila. Světlo zmizelo. Za těžkými víčky zůstala jen tma. Bolest, kterou už jsem v prázdnotě necítila, se opět dostavila, aby mohla odeznívat tentokrát mnohem pomaleji. V duchu jsem zaúpěla.

S námahou jsem se přinutila otevřít oči. Blbej nápad. Nejen, že mě oslepilo slunce, které bylo výš a jasnější, než před chvílí, ale namísto zasněžených balvanů pod skalkou jsem se válela v záplavě zelené orosené trávy. A do prdele… Ve chvíli, kdy člověk opravdu potřebuje modré světlo, aby ho vytáhlo ze srabu, se ho pochopitelně nedočká. Na druhé straně jsem mohla říct alespoň jedno. Něco se mi doopravdy přihodilo!