Drahokam srdce - Kapitola 10

Jako slon v porcelánu.

Do našeho rozhovoru vstoupili muži, kterým pomohl s vozem, s nabídkou odvozu, ale o tom nechtěl Creagan ani slyšet. Poprosila jsem muže, aby mi pomohli vysadit Creagana do sedla, přece jenom měli víc síly než já a ačkoliv bychom to bez nich zvládli, nechtěla jsem, ať moc zatěžuje poraněný kotník. Rozloučili jsme se s muži a vydali se na pomalou cestu domů.

Chvíli byl Creagan tiše, vypadal, jako by řešil nějaké důležité věci, které teď bude mít problém osobně vykonávat, a tak jsem ho v tomto přemýšlení nerušila, aby měl čas si srovnat myšlenky. Já sama jsem netušila, o čem bych se s ním mohla bavit, i když témat k rozhovoru bylo dost.

„Díky těm mužům jsem si něco uvědomil,“ ozvalo se náhle do ticha. Čekala jsem, jak bude Creagan pokračovat, ale nic dalšího neříkal. Přemýšlela jsem nad tím, co by to mohlo být, když najednou pokračoval v předchozí myšlence. „Věřila byste, jak moc mi schází obyčejný život? Dovedla byste si mě představit jako jednoho z těch mužů?“

Tohle už vypadalo jako otázka, na kterou mám odpovědět.

Zamyslela jsem se nad tím, co všechno vím o Creaganovi z povídek od Lenky. Tím, že nevyrůstal jako král, neměl jejich manýry, což jsem musela připustit po setkání s Margaritou. Přeci jen, jistá nadřazenost ji nebyla cizí. Creagan byl zvyklý žít normální život než se stal v dospělosti králem. Jo, měl jiné špatné vlastnosti, ale nadřazenost to nebyla. Spíš ta chlapská arogance a vznětlivost. Došlo mi, že Creagan čeká na mou odpověď.

„Dovedla. Myslím, že tím, co jste udělal, jste se na chvíli zařadil mezi ně, jako rovný s rovnými. Ale vaše poslání je důležité. Ne každý může být králem. A je jen přirozené, že se vám stýská po tom obyčejném životě. Vy máte zodpovědnost za celé království a to není zrovna nejlehčí věc, a kdo z nás by občas nechtěl mít méně starostí. Každý občas touží po tom mít to, co nemůže dostat.“

„Občas mě udivujete, Martino. Máte víc moudrosti, než bych vám při vašem věku tipoval. A po čem toužíte vy?“

„To je těžká otázka. Po čem toužím ... Ono se to neustále mění, podle toho, jak se vyvíjím. Ale nejvíc teď asi toužím po někom, kdo by mě měl rád, po cestování, které mě baví a přátelích, kteří při mně budou stát. No a nebudu se bránit ani dostatečnému množství peněz.
No jak se teď tak poslouchám, tak to zní hodně povrchně.“

"Není povrchní chtít pravé přátele. Ale překvapujete mě. Říkáte to tak, jako byste tu žádné neměla. Tomu se nechce věřit."

„Někdy si připadám tak strašně sama.“

„Znám ten pocit. Kolem vás jsou desítky lidí, ale nikdo z nich nedokáže překonat tu propast, která vás od nich odděluje,“ dodal zamyšleně a nebylo poznat, jestli mluví o sobě nebo o někom jiném.

„Řekl jste to naprosto přesně. Mezi lidmi a přesto sám. Není nikdo, komu by mohl říct tajemství, svěřit se s těžkostmi.“

„Vy snad máte nějaké tajemství, které vás tíží?“ zeptal se překvapeně.

„A vy snad nemáte žádné tajemství, které by nikdo neměl vědět?“ odpověděla další otázkou.

„Záleží na tom, co si představujete pod pojmem tajemství.“

„Něco, na čem závisí život, zdraví nebo štěstí druhých. Něco, co by se prozrazením mohlo změnit k horšímu. To je nejhorší část tajemství. Obecně je to sdělení nebo skutečnost, kterou jedinec neříká dalším lidem, maximálně nejlepšímu příteli.“

Místo odpovědi se rozesmál, ale byl to takový uvolněný smích, jako bych mu řekla ten nejlepší vtip, který v životě slyšel. „Tak to potom mohu být rád, že žádné takové tajemství sám nemám. Ačkoliv jsem strážcem několika cizích.“

„Jsem ráda, že jsem vás rozesmála, i když jsem to původně neplánovala, ale máte pravdu, že lepší je nemít tajemství. Jenže co dělat, když si nemůžete vybrat?“

„Fascinujete mne. Jste ten typ člověka, kterému se dá přirozeně důvěřovat. Byl bych rád, kdybych vás jednou mohl označit jako svého přítele,“ pronesl vážně a zadumaně se zahleděl na cestu před sebe. Po chvíli dodal: „Pokud se ona nemohoucnost týká tajemství, je jediný způsob jak s ním žít. Najít si přítele, kterému se svěříte. A pokud se vám zdá, že není nikdo, komu byste mohla důvěřovat, zkuste hledat dál.“

„Já vám důvěřuju, ale jedno z mých tajemství se týká přímo vás.“

„Jak se může týkat mě, když jsme se nikdy nepotkali?“ zeptal se překvapeně.

„Sice jsme se nepotkali, ale pravda je taková, že jsem o vás věděla dřív, než jsme se osobně setkali.“

„Proč mám pocit, že nemluvíte o mě jako o králi, ale jako o obyčejné osobě?“

„Protože to tajemství se týká vás jako osoby, ne vás jako krále.“

„To nemůže být možné. Jsem si jistý, že nikdo z Talronu by Vám nic neřekl.“

„Máte pravdu, že nikdo v Talronu to nebyl. Ale přesto existuje jedna osoba, kterou známe oba.“

„Pak mě ovšem nikdo nenapadá.“

„Víte, jak jste se mě ptal, odkud jsem a já jsem vám to odmítla prozradit. Tak to také souvisí s tou osobou. Je to už hodně let.“

„Naznačujete, že jste ze stejného světa jako ona?“ vydechl překvapeně a zastavil koně.

„Přesně tohle se vám snažím naznačit.“

„Pokud tvrdíte pravdu, měla byste znát její jméno. A pokud jej opravdu znáte, rád bych věděl jak je to možné.“

„Jmenuje se Lenka, jak jistě víte. Ale jak je to možné, to nevím podrobně ani já. A už vůbec nevím, jak dlouho tu zůstanu.“

„Nerozumím tomu. Jak je možné, že znáš Lenku, když je už mnoho let po smrti. A už tehdy byla dospělá. To nemůže být pravda, prostě nemůže.“

„Víš, legendy jsou hezká věc, ale ne vše v nich je pravda, i když samozřejmě jsou založeny na pravdivém základu. Když se Lenka objevila tady, měla de facto umřít v našem světě, takže když umřela ve vašem světě...,“ nechala jsem větu nedokončenou.

„Ona žije? Chceš mi říct, že žije a je jí jedno, že tu nechala svého syna?" zeptal se překvapeně. "To mi k ní nesedí.“

„Myslíš, že kdyby měla tu možnost, aby ho viděla, aby byla se svým synem, že by toho nevyužila?“ Jenže ona tady umřela, nemůže se vrátit, ani jako duch. Může jen žít život, který měla předtím, než se tu objevila. A jestli myslíš, že zapomněla, tak odkud tedy o tobě vím?“

„To je další věc, kterou nechápu. Ty ji znáš? Odkud? Jak se má? Má nějaké další děti?“ vychrlil ze sebe první otázky, které ho napadly.

„Znám ji, je to moje kamarádka. Nevídáme se sice často, ale díky vyspělosti našeho světa si můžeme na dálku povídat. Má se fajn, děti nemá, ale je stále s Tomášem, který těžce nesl tu nehodu, která ji tady zanesla. Ale stejně se v myšlenkách stále vrací tady. Občas si povídáme o tom, jaké to tu bylo, co tu dělala, co prožívala. Myslím, že pokud se vrátím, bude překvapená, že jsem se tu dostala.“

„Takže je šťastná, to je hlavní. Ale nechápu, proč po tak dlouhé době spolu nemají dítě. Vždycky mi přišlo, že si přála mít rodinu.“

„Tak v jejím věku … ještě má čas. Má teprve 25 let, já jsem o pět let starší a taky ještě nemám dítě. Ale je pravda, že už by si dítě přála. Ale práce a okolnosti ji to zatím neumožňují.“¨

„Dvacetpět let? Jak je to možné, když Michaelovi je už sedmnáct? Můžeš mi o ní něco říct? Odkud se znáte? Dlouhou dobu jsem po její smrti přemýšlel o jejím předchozím životě.“

„Od chvíle, kdy se vrátila zpět do našeho světa, uplynul teprve rok. To já se dostala víc do budoucnosti.“

„To je opravdu zajímavé.“

A já jsem začala vyprávět o Lence, o jejím životě předtím i potom, o příhodách, které jsme spolu zažily, a cesta plynule utíkala a mezi mnou a Creaganem vzniklo nečekané pouto tajemství a zvláštnosti osudu.