Drahokam srdce - Kapitola 13

Bez mého vědomí

Zezačátku nebylo moc poznat, že se chystá ples, ale čím víc se termín blížil, tím to bylo zřetelnější. Jediné, co se mě díky nedorozumění s Leonou týkalo, bylo pořízení nových šatů a jejich zkoušení. Ty moje byly v barvě blankytného nebe, jednoduché, splývavé, jen horní část lehce nařasená a s širšími ramínky. Nechtěla jsem žádné vícevrstvé nepohyblivé šaty, a měla jsem štěstí v tom, že to v Aldormě módou nebylo, i díky tomu, že se šetřilo zdroji. Do té doby ovšem nebylo zvykem mít šaty bez rukávů, ale švadleny naštěstí neměly problém s ušitím, když se jim ukázalo, jak by to mělo vypadat.

Nikdy jsem podobné věci nemilovala, takže jsem u zkoušek spíš trpěla, na druhou stranu mě lákalo poznat atmosféru plesu v Aldormě. Jen jsem se obávala Michaelovi reakce. Neměla jsem odvahu mu o tom říct sama, ostatně nebyla to má věc, ale pokaždé, když jsem ho viděla, tak jsem zkoušela z jeho obličeje vyčíst, jestli už zná pravdu.

Asi týden předtím, než se měl konat, se o něm začali bavit i sloužící. Přeci jenom to byl největší drb poslední doby. A nerozebírali ani tak samotný ples, jako to, že se bude muset Michael oženit a že si na plese bude vybírat svou snoubenku. To už jsem se obávala nejhoršího. A taky bylo proč.

Šla jsem zrovna pomalu hradem a snažila jsem se tu pomalu zorientovat, abych na plese nevypadala jako cizí, když už jsem měla být oficiálně vzdálenou příbuznou Leony. Když jsem si to takhle v duchu řekla, došlo mi, že bychom měli náš vztah do plesu urovnat. Asi nebyl nejmoudřejší nápad vyhýbat se Creaganovi kvůli Leoně. On tohle nevědomky zavařil, tak by mohl najít i řešení. Zamířila jsem tedy své kroky k jeho pracovně.

Cestou jsem minula Michaela, který si mě ani nevšimnul, protože zrovna diskutoval se svým učitelem ohledně společenské etiky. Asi by mě to vůbec neutkvělo v paměti nebýt toho, co se seběhlo za pár chvil. Stejnou chodbu si totiž vybraly i švadleny, které nesly šaty na jedno z posledních zkoušení a hlasitě spolu debatovaly o tom, koho si princ na plese vyvolí za svou budoucí manželku a ani nezpozorovaly, že objekt jejich řečí zrovna stojí opodál.

Otočila jsem se, abych viděla jeho reakci. Ztuhnul a najednou se jako šílený rozběhnul vpřed. Tušila jsem, koho si vybral za cíl. Já sama jsem byla od Creaganovy pracovny jen pár metrů, takže div, že do mě nevrazil. Ani neklepal a rychlým pohybem otevřel dveře, které se ani nenamáhal zavřít. Díky tomu jsem všechno slyšela, i když jsem se raději zastavila, abych jim oběma nevletěla do rány.

 „Můžeš mi říct, co to všechno má znamenat!“ zakřičel Michael rozzuřeně.

Creagan si povzdechl: „Nejprve bych tě poprosil, aby ses uklidnil. A zadruhé, netuším, o čem to mluvíš.“  To ovšem jeho syna jen více popudilo.

„Tak ty nevíš, otče? Služebné se baví o tom, koho si na plese vyberu za manželku, ale ty o tom nemáš vůbec ponětí? Možná jsem naivní, ale nejsem hlupák!“ nedal se princ

„Pokud se jedná o toto, ano, mají pravdu.“ Král mluvil unaveně. „Je třeba, abys byl zaslíben a tento ples byl uspořádán právě pro tento důvod.“

„Já mám ale Lucii. Nemůžeš mě nutit do svatby s někým, koho nemiluji!“ křičel Michael dál. „Nebo mi závidíš, že mám po svém boku ženu, kterou opravdu miluji? Nikdy nehodlám skončit jako ty a Leona.“ .

„Chovej ke své matce úctu!“ zakřičel Creagan.

„Ona není moje matka! Má matka je dávno mrtvá.“

Ticho. Michael ťal do živého. Creagan v první chvíli jakoby nemohl uvěřit, co právě jeho syn řekl a ten byl zaskočen otcovým mlčením. Mlčením, které se záhy změnilo v tichá slova nesoucí více zloby a výhrůžek než jeho křik.

„Tohle jsi přehnal. Můžeš si o mé lásce k Leoně myslet cokoliv, ale to co jsi právě řekl, by jí ublížilo. Modli se, aby se o tom Leona nikdy nedozvěděla. Za týden budeš na plese přítomen a ničím ho nezkazíš. To je mé poslední slovo,“ dodal a vyšel ven ze dveří.

Zarazil se, když mě uviděl, ale pohledem mě vyzval, abych ho následovala. Měla jsem sice v plánu s ním mluvit, ale moje záležitost bude muset počkat, neboť teď by další kritiku nesnesl. Pomalu jsme mlčky, bok po boku vyšli z hradu a zastavili se až v hradní zahradě.

„Myslíš, že mi odpustí?“ zeptal se Creagan zničeně.

„Určitě, jen budou muset opadnout emoce,“ utěšovala jsem ho.

„On je tak moc podobný Lence, že si s ním někdy opravdu nevím rady,“ dodal se smutkem v hlase.

„To je pravda. Na něj se nesmí s příkazy a zákazy. Lepší by bylo si s ním promluvit a vysvětlit mu okolnosti a důvody. Rozumně, dospěle. On už není malý a pochopil by to. Ale jednat o něm bez něj, to chápu, že se cítí naštvaně. Já bych se tak taky cítila,“ dodala jsem možná trochu zbytečně. „Ale teď už je nejspíš pozdě. Už by si to od tebe nenechal vysvětlit.“

A v duchu jsem si říkala, že stejně jako Lenka tak i Michael nepoznal, kdy by měl mlčet. Zbytečně svého otce zraňoval jen proto, že mu bylo ublíženo. Jak je někdy lepší tohle všechno přejít mlčením. Slova řečená ve vzteku ubližují ještě dlouho potom, co byla vyřčena.

„Ale ty bys za ním mohla jít a vysvětlit mu to,“ zkoušel mě Creagan zviklat.

„Obávám se, že bude naštvaný i na mě, když jsem to věděla a neřekla mu o tom. Ale pokusit se o to můžu. Ale rovnou říkám, že výsledek nezaručuju,“ snažila jsem se neslíbit nesplnitelné.

„Rozhodně to zkus, tím se už nic pokazit nemůže,“ znovu se nedal odbýt Creagan.

„Neboj, on vychladne. Ale jak by se to líbilo tobě, kdyby tě chtěl někdo oženit s nějakou cizí ženskou proti tvé vůli?“

„Zapomínáš, že tohle přesně se mi stalo,“ poznamenal zúčastněně, asi aby tak připomněl svou a Leoninu svatbu před mnoha lety a dal najevo, že ví, co mám na mysli.

„Jenže ty jsi neměl v té chvíli nikoho, takže jsi bojoval jen sám za sebe. Ale on se nevzpírá jen kvůli sobě, ale snaží se taky ochránit Lucku. A ty mu ji teď tím chceš vzít,“ začala jsem přidávat logické argumenty.

„Ale to není pravda, já jen chci, aby měl víc možností výběru,“ oponoval.

„Jenže tím, že mu to přikážeš, tak mu ten výběr nedáš, naopak ho ještě zúžíš, neboť on udělá vše natruc tobě a ani ho nenapadne vyzkoušet jiné možnosti. Cítí se jako v pasti,“ snažila jsem se mu vysvětlit reakce prince.

„Já bych o tom taky mohl říct své. Tím, že jsem král, se občas taky cítím v pasti. Člověk první musí myslet na království a pak až na sebe. Pokud tedy chce, aby vše fungovalo. Kdysi jsem mohl velkou spoustu věcí a teď, i když všem vládnu, tak to ostatní vládne mi. Je to nevděčný úkol, a čím dřív si Michael uvědomí, jaká zodpovědnost ho čeká, tím lépe. Ale on se ani nesnaží pochopit, o čem to je. Je bezstarostný a nezodpovědný,“ hurtoval jako každý otec dospívajících dětí.

„Vždyť je mu teprve sedmnáct. V tomhle věku má člověk právo být trochu bezstarostný a nezodpovědný. On se za pár let usadí a pak to bude v pohodě,“ řekla jsem a myslela na tu spoustu huberťáků, kteří nakonec vyrostli v zajímavé dospělé lidi.

Čekala jsem z jeho strany nějaký protiargument, ale pokračoval mírněji: „Já už jsem unavený. Rád bych ho připravil na to, aby byl dobrý král a lidé ho měli rádi. Mám ho moc rád. Navíc je to jediné, co mi po Lence zbylo. A když už jsem od ní nedostal druhou šanci, doufám, že mi ji dá aspoň můj syn. Zkus s ním promluvit a uvidíme. Nicméně plesu se zúčastnit musí, nemůžeme riskovat vzbouření šlechticů.“

Snažila jsem se ho pochopit, co nejvíce to šlo, ale díky své povaze jsem měla blíž k Michaelovi. I když je pravda, že s přibývajícím věkem se mé impulzivní chování zklidňovalo a tohle nejspíš nastane i u Michaela. Ale v pubertě se mi každá autorita příčila.

Řekla jsem si, že dám Michaelovi čas vychladnout do druhého dne. Poslední dobou jsme se nepotkávali moc často a nehodlám mu vlézt pod nos, zrovna když nemá dobrou náladu.

Druhý den jsem ovšem neměla štěstí. Zahlédla jsem Michaela, jak stojí s Valérií v zahradě a vypadalo to, jako by mu něco vysvětlovala a on jí pozorně naslouchal. Jelikož jsem s ním nutně potřebovala mluvit, vykročila jsem jejich směrem. Sotva si však Valérie všimla, že mířím k nim, usmála se na mě, zamávala, cosi šeptla Michaelovi a pak oba rychle odcházeli pryč. Nejspíš je na něj ještě brzo. Musím si počkat, až bude sám.

***

Rozhodla jsem se jít podívat za Mandy, což byla ta mladá klisnička, co se narodila na začátku mého pobytu na Wildaranu. Díky Damiánovi jsem k ní mohla chodit dle libosti a ráda jsem toho využívala. Ale nemyslím si, že by to bylo jen kvůli ní.

Líbilo se mi být v jeho přítomnosti. Měl krásný humor a rozhodně jsem se s ním nenudila. Ukázal mi okolí hradu, krásné a operovávané zahrady, zajímavé zkratky i hezké vyhlídky. Strávila jsem s ním v okolí víc času než s kýmkoliv jiným.

I dnes jsem ho potkala u hříbat. Usmál se na mě a já se cítila nádherně. Krásné počasí, milý chlap. Nebýt mé rodiny, tak bych tu i ráda zůstala. Vždycky jsem milovala sci-fi a můžu říct, že ještě lepší než ho číst, je prožívat ho. Možná je to nějaký paralelní vesmír. Život tady je tak trochu podobný středověku a můžu říct, že mi některé věci vůbec nechybí. Bez televize jsem dokázala žít i doma, ale takový počítač, veřejnou dopravu, elektřinu a jiné moderní vymoženosti jsem také dokázala oželet. Člověk tu byl víc spjatý s přírodou. Touhle změnou prostředí se mi naskytla možnost ideální relaxace. Vždycky jsem milovala trampování a tohle bylo hodně podobné.

„Podívej se, jak si krásně hraje,“ zavolal na mě Damián, když si všimnul, že se mé myšlenky ubírají jinam. „Zjistil jsem, že miluje jablíčka. Jestli chceš, tak ti nějaké podám a uvidíš, jak ti bude strkat čumák všude možně, jen aby ho od tebe získala.“

Vzala jsem si od něj pár plodů a Mandy ke mně přiběhla a šťoucháním si postupně vyprosila všechna. Rozesmívalo mě to, chvilkami to lechtalo, ale užívala jsem si to. Damián vypadal zamyšleně, jako by se snažil na něco přijít. Ve chvíli, kdy už jsem chtěla pomalu odejít, se mě váhavě zeptal: „Měla bys zítra odpoledne čas? Rád bych ti ukázal jedno zajímavé místo v okolí.“

„To zní jako pozvání na schůzku,“ začala jsem si ho dobírat, ale tentokrát mě ničím neuzemnil.

„Můžeme si udělat piknik. Je hezky, já mám zítra volno, tak bych si rád hezky odpočinul,“ zkusil odvést řeč jinam.

„To je skvělý nápad. To abych se na obědě moc nepřejedla. A kde se sejdeme? Mám si vzít něco s sebou?“ začala jsem se vyptávat na podrobnosti.

„Já všechno zařídím. Sejdeme se zítra ve stejnou dobu tady,“ navrhnul mi rozhodně.

„Dobře, budu tady.“

Rozloučila jsem se s ním a odcházela jsem zamyšleně do hradu. Byl pro mě záhadou. Chvilku veselý a bezstarostný, jindy vážný, zamlklý a stydlivý. Který z nich je ten pravý, a kterého hraje? Od našeho prvního setkání uplynulo relativně málo času, ale protože jsme si byli věkově blízcí a taky jsme měli podobné zájmy a často jsme se potkávali, začali jsme si tykat. Vlastně to vyplynulo samo od sebe. To vykání bylo hodně formální a po tom jeho prvním chycení za ruku, když jsem se šla podívat na Mandy, mezi námi něco vzniklo. Bránila jsem se tomu. Kdybych se do něj zamilovala, tak bych potom hodně trpěla, až bych se vrátila zpátky z Aldormy. Jediný způsob, jak tomu zabránit je nepodlehnout tomu. Můžeme být přáteli, co spolu tráví čas, ale rozhodně ne milenci nebo partneři.

Do hradu jsem došla jako ve snách a zbytek dne mi utekl ani nevím jak. I v jídle jsem se jenom trochu povrtala a skoro nic nesnědla. Pořád jsem na něj musela myslet. Nic mi nebránilo si s ním něco začít až na to, že už jsem se nechtěla na nikoho vázat.

Ať už mu zítra půjde o cokoliv, rozhodně mu dám najevo, že o vztah s ním nemám zájem. Sice nevím, jak mu vysvětlím to, že nevím, jak dlouho tu budu, ale je třeba se k němu zachovat čestně. On nemůže za můj zmatek. To já sama. Ale jak z toho ven, to opravdu netuším.

***

Druhého dne jsem měla na Michaela více štěstí. Tentokrát jsem ho uviděla na chodbě, jak si zamračeně prohlížel výzdobu.

„Uletěly ti včely, že se tváříš, jako bys chtěl všechny zabít pohledem?“

„Nemusím se nikomu svěřovat s tím, co mi je nebo není!" odsekl, otočil se a hodlal odejít. Po chvilce se zastavil, obrátil se zpět a konečně řekl, co ho trápí: "Zajímalo by mě, co jsem otci udělal, že se mi takhle mstí. Chce snad, abych si prožil totéž co on? Chce, abych svoji ženu nemiloval? Vždycky mi tvrdil, jak mu záleží na pocitech ostatních. I kdyby mu nezáleželo na mně, tak jak mohl Lucii dát naději, že s ní mohu být a pak ji takhle zničit?“

„Jestli máš teď chvilku čas, tak se můžeme jít projít do parku a já ti odpovím na všechno, co budu vědět. Je víc důvodů, proč to dělá. A hlavní problém je v tom, že místo toho, abyste si o tom vy dva promluvili, tak jeden dává příkazy a druhý se jim brání vším, čím může,“ navrhla jsem mu.

„Dobrá, půjdeme se projít. Raději bych si povídal jinde, kde nás nikdo neuslyší,“ souhlasil Michael tiše a pokynul, abych jej následovala.

Když jsme došli do parku, zhluboka se nadechnul. Bylo vidět, že ho ten ples tíží, že nechápe, proč se koná a aniž bych se musela ptát, začal sám od sebe.

„Myslíš, že můj vztah s Lucií nemá budoucnost? Že si budu muset vzít za ženu nějakou dívku, kterou vůbec neznám? Mám z té představy strach,“ pronesl potichu a nespustil zrak z kamene ležícího mu u nohou.

„Jakou má váš vztah budoucnost, tak to záleží nejvíc na vás dvou. Jak se budete snažit, důvěřovat si, respektovat se. Tvůj otec nemá v plánu tě oženit s nějakou cizí dívkou proti té vůli, i když si to teď myslíš. Tady se jedná o věci, o kterých nemáš tak velký přehled, protože k nim nemáš přístup. Tvůj otec je sice král, ale není to despotický vládce. To znamená, že se při svých rozhodnutích musí opírat i o názor šlechty. A oni mají potřebu zajistit pokračování vašeho rodu. K tomu je potřeba skoro dospělého syna oženit, a to nejlépe s nějakou vznešenou a bohatou dědičkou. A je spousta šlechticů, co mají dceru na vdávání, a kteří se chtějí dostat blíž trůnu. Tvůj otec si tohle všechno uvědomuje a rok od roku je tenhle tlak silnější. Kdysi se následník trůnu zaslíbil doslova v kolébce. To tvůj otec nechce, vymohl si časový odklad, ale teď už nemůže čekat. Proto ten ples. Ale to, koho si vybereš, chce nechat na tobě. Tady ve Wildaranu nemáš možnost setkat se s mnoha dívkami svého věku. Na plese jich poznáš spoustu. Co když se ti nějaká zalíbí víc než Lucie? Bojíš se toho?“ zeptala jsem se záludně.

„Chceš říct, že otec jen udělal ústupek šlechtě, ale neočekává, že si nějakou s těch dívek vyberu? Pokud to je pravda, proč mi to rovnou neřekl? Proč mě doslova donutil se plesu zúčastnit? Kdyby mi tohle řekl, pochopil bych ho,“ zamyslel se a úmyslně se vyhnul mé otázce.

„No ne zcela,“ odpověděla jsem po pravdě. „Ples je ústupek šlechtě, to ano, ale vzhledem k tvému věku tvůj otec připouští možnost, že Lucie je jen tvé chvilkové pobláznění, že jsi ho tím chtěl popíchnout a myslí si, že když budeš mít možnost výběru, že sám budeš chtít nějakou jinou. Proti Lucii nic nemá, ale není si jistý tím, že by sis ji vybral, mít jiné možnosti. Sám víš, že kromě Valérie tu moc holek nevyrůstá,“ připomněla jsem mu jeho situaci.

„Pobláznění? Takhle to vidíte? Že jsem s ní protože je to první dívka, kterou jsem potkal a neznám ji od dětských let? Otec by si měl uvědomit, že já své city nedokážu předstírat. Miluji Lucii, proto s ní chci být. Rozhodně to nedělám, protože trucuji. A nechce-li být otec despotickým vládcem, chápu jej. Ale sám dám najevo šlechtě, že jsou oblasti života královské rodiny, do které nemají právo zasahovat. Jsem ochoten se plesu zúčastnit, ale pokud bych cítil, že jsem do něčeho tlačen, dám všem najevo, co si myslím. A můžeš si být jistá, že se to nikomu líbit nebude,“ vztekal se.

„Nerozčiluj se, tohle nic nevyřeší. A hlavně to, co ti teď říkám, není můj názor, ale to, jak to vidí ostatní. Já chápu, že máš Lucii rád. Je to skvělá holka, sama jsem měla možnost ji poznat v různých situacích. Ale ostatní lidi tu možnost neměli. A Lucie tady je jen částí té, co jsem poznala. Tady se nemusí starat o domácnost, o mladší sourozence, takže to vypadá, že si jen užívá za královské peníze. A hlavně se nečerti, chápu, že ta věta je jako rudý šátek před býkem,“ dodala jsem rychle.

„Víš, proč tu nic nedělá? Protože jí nikdo nic nechce dovolit. Všichni ji berou jako chudinku, která neumí vůbec nic. Kdyby jí dali jen malou šanci, ukázala by, že není taková, za jakou ji mají,“ odpověděl překvapivě klidně.  „A navíc, i kdyby tu něco dělala, našel by se zase jiný důvod, proč se ke mně nehodí. Přeci si korunní princ nemůže vzít za ženu dívku, která je obyčejnou kuchařkou, nebo jenom okopává zahrádku. To je přeci pod jeho úroveň,“ dodal ironicky. Najednou bylo poznat, že si uvědomuje, jak jejich vztah vypadá v očích ostatních.

„Teď je důležité, jak se k tomu postavíš. Můžeš jít hlavou proti zdi, ale asi tím moc nezískáš, nebo se můžeš pokusit být chytřejší než oni. Nejjednodušší je vzít si to, co chci, silou, ale to je většinou jen krátkodobé. Mnohem účinnější je diplomacie a kompromisy. Není to sice zadarmo, ale většinou je to na mnohem delší dobu. Obávám se, že ty i tvůj otec jste oba hodně horkokrevní a místo klidné debaty vše řešíte silou, příkazy nebo odmlouváním. Přitom oba dva ztrácíte. Vy potřebujete být spojenci a ne protivníci, abyste byli oba spokojeni,“ snažila jsem se najít nějaké východisko.

„Myslím, že tvá rada přišla pozdě. Mezi mnou a otcem se odehrálo něco, co nejde vzít zpět. Bohužel za to mohla ona horkokrevnost, o které se zmiňuješ. Nemyslím si, že se to někdy podaří urovnat. Jak řekl strýc, choval jsem se jako má matka. Nejdříve jsem něco řekl, aniž bych si promyslel co,“ zpytoval nahlas své svědomí.

„ Nejhorší na tom všem je, že mě víc děsí představa, že přijdu o svého otce, než že bych mohl ztratit Lucii. Možná právě proto se chovám tak, jak se chovám. Kdyby mě postavili před rozhodnutí, bojím se, že bych si vybral rodinu před láskou. A naštvaný jsem, protože oni to moc dobře ví a použijí to jako zbraň proti mně,“ přiznal potichu.

„Chápu, jak to myslíš, ale nemyslím si, že by se věci nedaly napravit. Ano, slova nejdou vzít zpět, ale skutky můžou situaci změnit. A není nic horšího, než falešná hrdost. Stát si za svým názorem a nesnažit se o nápravu, protože to nejde změnit. Jde o to, jestli to chceš změnit. Když budeš příliš lpět na tom, abys měl svou pravdu, tak ztratíš možnost najít východisko. Jistě, každý máme svou pravdu a náš úhel pohledu je ten ideální, ale to i ten druhý, třetí. Každý to vidí svýma očima, svým životem. A důležité je najít možnost, která bude vyhovovat co nejvíce lidem. Prostě aby se vlk nažral a koza zůstala celá. A i teď to jde zařídit,“ lehce jsem naznačila možnosti.

„Mohu ti slíbit, že se pokusím, aby se můj vztah s otcem urovnal. Ale jsem si jistý, že dokud nebude po plesu, nemá cenu to zkoušet. Mohl bych zase vybouchnout a jen vše zhoršit,“ odpověděl mi.

„Myslela jsem to trochu jinak. Tvůj otec by uvítal, kdyby si na ples přišel a choval se jako slušně vychovaný mladý muž. A tohle by ti nemělo ublížit. S Lucií si o tom promluv, řekni jí, že se to jako od dědice trůnu očekává, ale že to nic nemění na tvé lásce. Já se pokusím promluvit s tvým otcem, aby dal tobě a Lucii šanci. Tenhle ples měl být původně zásnubní, ale myslím, že šlechta přijme to, že je seznamovací, pokud se do určité doby bude konat zásnubní. Každý potřebuje zvážit možnosti a jeden večer to nespraví. Asi budeš muset určit nějaké favoritky, ale tohle ještě není závazné. Ty teď potřebuješ získat trochu času,“ prohlásila jsem, neboť jsem cítila, že je ochotný ke kompromisům.

„Děkuji, že jsi mě vyslechla. A že jsi ochotná mi pomoci. Moc si toho vážím,“ usmál se a vypadal uvolněněji než před pár minutami.

„Takže můžu počítat s tím, že se zúčastníš plesu a budeš se chovat tak, jak se na mladého šlechtice sluší?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Slibuji, že se budu snažit chovat tak, jak se ode mě očekává,“ potvrdil mi.

„Věřím ti Michaeli a jsem za to moc ráda,“ řekla jsem odhodlaně, a pak jsme už za ticha došli zpátky do Wildaranu.

Oddychla jsem si, že se mi podařilo zchladit dvě horké hlavy a doufala jsem, že se na plese nevyskytne něco neočekávaného, co by způsobilo další výbuch. Komplikací už bylo dost. A ještě pořád bylo co napravovat – třeba vztah s Leonou.