Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Panenka z porcelánu

      Panenka z porcelánu - Kapitola 5

      Panenka z porcelánu - Kapitola 5 Tuto kapitolu najdete všechny, kterým byla věnována na vánočních stránkách pod stromečkem. http://vanoce.snow-fox.cz/povidky/1.php.

      Ale nyní ji vkládám i sem, už jen pro lepší přehlednost a čitelnost . A hlavně pro to že samozřejmě patří k aldormě a celé povídce dost neodmyslitelně. .

      Kolgar se v minulé části nacházel v poměrněbezvýchodné situaci. dokáže se z ní nějak dostat? A Pokud ano, tak jak? A co jeho sestřička?

      PS: Od začátku této povídky jsem chtěla psát tak, aby každá kapitola přinesla něco nového ať už stylem psaní, nebo samotným dějem. Nyní se sami můžete přesvědčit jak moc se mi toto mé předsevzetí daří dodržet .

      Takže všem z vás přeji šťastné a veselé Vánoce, hodně štěstí do nového roku a příjemný zážitek při čtení...

      Díra a bič

            Ze všech sil se snažil ovládnout ten všeobjímající třas. Chlad kamenné zdi mu pronikal slabým plátnem do celého těla. Téměř až cítil cizí přítomnost za svými zády. Bylo to značně nepříjemné, i když mezi nimi stála zeď.

            Klid… Klid… Klid…, nabádal se, div že dokázal nešeptat.

            Dotyčný se přiblížil. Kolgar slyšel jeho tiché kroky… Netušil co má dělat. Bude-li odhalen, přinejlepším to pro něj skončí jen pořádným výpraskem.

            Náhle všechno, tlukot jeho srdce, kroky neznámého kluka, i vzdálenější šum chlapců stojících ve frontě, přehlušil silný hlas dospělého muže: „To je vše?!“ zahřměl nevlídně.

            Kolgar se ve svém úkrytu otřásl. Tak klid sakra!

            Vždyť je tam dospělej chlap!

            To vysvětluje tu frontu…

            „A-ano…“ zakoktal se kdosi s bázní v hlase.

            A jak?

            Kdyby jen něco kuly, zalezli by dovnitř a bavili se normálně. Takhle asi jen dou k tomu dospělýmu…

            A ta otázka?

            Třeba mu maj něco dát…

            „Prohledat!“ zaburácel znovu ten hlas, jakoby v odpověď na Kolgarovi myšlenky.

      Prohledat…? Ono je tu těch chlapů víc? U všech draků, sem v kanále…

            Kroky chlapce za zdí se vzdálily a Kolgarovi se trochu ulevilo.

            „Ne, ne…!“ ozývalo se z místnosti zoufale.

            Musim něco vymyslet, nemůžu tu stát jak sloup!

            Jo to bys teda měl, ale co asi, hm?! Sou tam minimálně dva možná tři dospělý a kdoví kolik kluků, některý sou starší než ty a určitě silnější, to nezvládneš, ani kdyby ses posral!

            Zaslechl cinkavý zvuk doléhající k němu ozvěnou.

            Co to…?

            „Tak všechno, ano?!“ zahřměl ten muž posměšně temným hlasem.

            „Au…“ zasténal některý z chlapců bolestí.

            Dobře, měl mu něco dát a něco si chtěl nechat pro sebe. Snažil se ho ošidit, ale proč? O co tu de?

            Další výkřiky…

            Fakt bys měl zmizet!

            Ne… To nejde. Teď už ne. Když zkusim utýct, chytí mě a stejně… Nemůžu utýct a nechat tu Termii, i kdybych to zvládl. Musím počkat… Musím vědět, o co tu jde…

            Zhluboka se nadechl a opatrně nakoukl za roh na chodbu, kde v mihotavém světle svíček, dopadajícím z místnosti, uviděl konec řady chlapců. Stáli tak, aby všichni viděli co se uvnitř děje. Díky tomu však Kolgar neviděl vůbec nic. Kdosi křičel, sténal a hekal a ty zvuky mu připomněly vlastní bolest, když ho mlátili kluci ze školy. Cítil mravenčení v místech, kde utržil rány, a když zavřel oči, stejně nic důležitého neviděl, vracely se mu obrazy z těch chvil.

      Měl sucho v ústech. Uvědomil si, že musí dávat pozor a zrovna, když otevřel oči, chlapci se opět srovnali do své řady. Konečně něco uviděl. Nějaký kluk se válel na zemi a držel se za břicho a hlavu. Ze rtů a nosu mu tekla krev. Vypadal, že je na pokraji vědomí a sil.

      Kolgar polkl. A doprdele…

            Dva silní muži se právě odebrali od lidské trosky kus stranou pryč z Kolgarova zorného pole, jakoby všichni chtěli, aby si ho mohli ostatní kluci dobře prohlédnout. Toho, který všemu velel, Kolgar zatím nezahlédl. Přes všechno jak se mu žaludek postavil na odpor, se vyklonil, aby viděl více a právě v tu chvíli se klučina na konci řady otočil…

            V ten okamžik jako by se čas neúměrně zpomalil.

            Kolgar se stáhl zpět za roh. Pokud si do té doby nebyl dotyčný chlapec úplně jistý jeho přítomností, nyní se veškeré pochybnosti, které mohl mít, vytratily.

            Seš blebej! Blbej! Blbej! Nadával si.

            Co teď?

            Cítil téměř panickou hrůzu a potřebu utéct. Před očima si přehrával celou vzdálenost, která ho dělila od sklepení a místa, kde spala jeho malá sestřička…

            Chlapec, který ho právě spatřil, se pohnul vpřed a předběhl své kamarády, aby to oznámil.

      Už-už se chtěl Kolgar rozběhnout, dokud mu ještě nevěnovali pozornost, ale sotva vykoukl do chodby, uviděl dvě velké modré oči, naproti přes chodbu, odkud před chvílí sám přiběhl.

      Termie…

       

            Když Reginald, kterému jen málokdo z “přátel“ řekl jinak než “Otrokář“, toho večera dorazil k domu vedle nechvalně známé Díry, měl to pro něj být rutinní večer, jaký zažíval každý den. V duchu si představoval zástup těch chlapců, drobných kapesních zlodějíčků, a přemýšlel, kdo z nich se ho dneska pokusí okrást. Ne, nebyl otrokářem v pravém slova smyslu. Byl jen zmocněncem svého cechu proto, aby dohlížel na ty usmrkance. Byla to otravná práce, ale někdo to dělat musel a on už měl mezi nimi potřebnou autoritu a respekt. Ne, že by se tu a tam nenašel nějaký ten odvážlivec, který by se pokusil neodevzdat celý lup, ale takového většinou stačilo pořádně zbít a pak zase trvalo nějaký čas, než to někdo zkusil znovu.

            Na okamžik se zastavil. Neměl ten dům rád. Jeho silueta vrhala do ulice temný stín. Sice to bylo téměř ideální místo pro jejich účely, ale přesto z něj neměl dobrý pocit. Připadal mu příliš na očích a hlavně už se nejednou stalo, že v domě našli “krysy“. Tak říkali nezvaným hostům ať už se jednalo o žebráky, kteří neznali pověst domu, nebo o chudé cizince, kteří třeba neměli na nocleh v krčmě, případně o zvědavce, kteří si toužili dokázat odvahu. Pokaždé když k něčemu takovému došlo, bylo zapotřebí se dotyčného zbavit a to nebyla příjemná práce. I po těch letech mu tohle vadilo. Po funkci vraha nikterak netoužil. Sice na jeho rukou krev ještě nikdy neulpěla, ale mnohdy už “nedobrovolného, předčasného odchodu ze světa“ svědkem byl, nebo k tomu dokonce sám vydal rozkaz. Na takovou špinavou práci měl svoje pomocníky. “Ranaře“ a “Mlátičku“. Byli vlastně jako jeho “Levá“ a “Pravá“ ruka. Bez nich by do tohohle podniku už ani nešel. Nebyli nijak chytří, ale za to splnili každý jeho rozkaz bez hloupých řečí. Přesto se mu však nelíbilo, že se scházeli právě zde. Několikrát už se snažil přesvědčit “Císaře“, hlavu jejich cechu, že by to chtělo změnit místo výběrů, ale ten byl k jeho námitkám doposud vždy hluchý.

            Vykročil. Ještě, když po boku svých nohsledů vstupoval domovními dveřmi, nevěděl nic o klukovi a holčičce, kteří společně leželi v temném sklepení. Netušil co všechno mu dnešní večer přinese. Prošel dlouhou chodbou až do místnosti s dveřmi, zasedl za stůl, zatímco jeden ze dvou jeho pomocníků zatáhl závěs a druhý zajistil dveře, aby se nezavíraly.

            Místnost se ponořila do tmy. Otrokář vytáhl z šuplíku stojan na svíčky a psací potřeby, načež umístil tři svíce do stojanu a zapálil je. Nikdo ještě nepřišel, opřel se tedy zády o opěradlo a položil si nohy na stůl. Ruce si dal za hlavu a umístil se tak do pohodlné nadřazené polohy, která mu vyhovovala. Beztak mu nezbývalo než čekat.

            Brzy začali chodit jeho svěřenci. První skupinka asi tří kluků, přišla opravdu krátce po jeho usazení a další proudili vzápětí. Seděl mlčky a vyčkával, dokud se jejich zástup neuzavře. Díval se do jejich mladých vystrašených obličejů a v duchu ke každému z nich přiřadil jejich jména. Gelert, Felix, Josef…Nebyly tak důležití, aby potřebovali zlodějskou přezdívku. Pro cech vlastně neznamenali téměř nic. Hugo, Robert… Sám Otrokář pochyboval, že by to kdokoliv z nich mohl dotáhnout dál než na obyčejného kapsáře. Všichni na to byli podle něj příliš hloupí, nešikovní a neměli žaludek, aby dělali něco jiného, než doposud. Dermont… Kdyby se ho Císař zeptal koho mu může doporučit, řekl by, že nikoho, ovšem na jeho názor se většinou nikdo neptal, takže vlastně bylo zbytečné, aby se podobnými úvahami zabýval. Frikol, Sáva, Lasien… Tak to už nám chybí jen… Á, náš malý Ed, dorazil. Tak fajn, můžeme začít…

            Sundal nohy ze stolu a přisunul se přímo ke stolu. Mlčel. Nemusel nic říkat. Všichni věděli proč jsou tady. Nechal kápi spadnout na ramena a gestem naznačil prvnímu ve frontě, Gelertovi, aby k němu přistoupil. Chlapec se ještě naposledy nejistě ohlédl po svých kamarádech, polkl a pak pomalu předstoupil před Otrokáře. Ranař a Mlátička stáli po stranách stolu. Otrokář sledoval svého svěřence, jak vyndává obsah svých kapes a počkal, dokud se jeho ruce nezastaví položené na desce stolu. To znamenalo, že skončil.

            Gelert vykonal potřebné gesto a Reginald začal zkoumat odevzdaný lup. Nebylo to nic moc. Dva prsteny, pět měděných mincí a tři stříbrné. Ty prsteny nebyly nijak drahé, už od prvního pohledu bylo jasné, že nemají větší cenu než pár stříbrných. Za těchto okolností, by měl chlapci vyplatit stříbrňák a poslat ho domů. Něco ho však zarazilo. Gelert se třásl. Neustále těkal očima do všech stran a jeho ruce na stole vypadaly, že ze všeho nejvíce touží ucuknout a ukrýt se v bezpečí kapes.

            Jako obvykle se tedy zeptal, zda je to vše. Mluvil varovně a nevlídně. Jeho hlas musel být tak silný, aby ho slyšel i Ed na konci řady, aby jeho slova měla patřičný efekt. Pokud se ho Gelert pokoušel okrást, musel jim všem bez vyjímky znovu ukázat kdo je tu pánem. Nesměl dovolit, aby se mu kdokoliv vzepřel úspěšně, to by mohlo znamenat jeho konec.

            Chlapec se vyděšeně zakoktal ale, jak Reginald dobře poznal, zalhal. Kývl na své pomocníky a ti Gelerta bez váhání chytili. Vydal rozkaz k prohledání a vzápětí se za skuhrání toho kluka, na zem vysypalo několik dalších mincí z nichž dokonce jedna byla zlatá. To už Otrokáře rozpálilo do ruda. Postavil se. V jeho tváři se nepohnul jediný sval, když si mladého zloděje měřil pohledem. Nemusel vydat rozkaz k jeho zmlácení slovně. Oba jeho poskoci věděli přesně, co mají dělat a pak už se všude neslo jen Gelertovo naříkání a zvuky ran, které utržil.

            Tohle přesně na těch klucích Reginald nenáviděl. Neměli žádnou disciplínu. Nechápali, že jsou součástí něčeho mnohem většího a že nejsou těmi, kdo rozhoduje o jejich životě a smrti.  Už ho unavovalo pořád do kolečka dělat to samé.

            Výprask skončil a zástup přihlížejících se opět vyrovnal do řady. Oči některých z nich byly rozšířené strachem. Otrokář mohl být s prací Ranaře a Mlátičky spokojen. Posadil se a gestem si zavolal Felixe. Ten však odmítavě kroutil hlavou a vypadal, že kdyby neměl Josefa a ostatní za svými zády, rozběhl by se pryč a pokusil se utéct.

            V tom se však ze zadních řad přiřítil Ed a všechny předběhl. Ranař i Mlátička se už chystali po něm chňapnout, když chlapec přiběhl ke stolu a položil ruce na jeho desku, aby bylo vidět, že nemá žádné postranní úmysly. To Otrokáře překvapilo. Nestávalo se mu často, že by ho ta škvrňata překvapila, ale když už se to stalo nemínil Eda ani nikoho jiného z nich podcenit.

            „Otokáři, je tu… Je tu ten cizák… viděl sem ho… T-tam, tam…“ ukazoval kamsi za sebe a jak se Reginald domyslel i za ostatní chlapce. Nevěděl přesně, o jakém cizákovi Ed mluví, ale to sdělení říkalo jasně, že je v domě krysa a Ed se s tím dotyčným minimálně jednou už setkal. Fakt, že o něm mluvil, jako o cizákovi znamenal, že není z Dolné a je to ještě kluk, což mohlo znamenat mimo jiné i to, že by to mohl být zvěd z jiného cechu…

            „Přivést!“ kývl svým nohsledům a ti vyrazili. Nikdo z přítomných se jim ani nepokusil bránit. Sám Otrokář si opětovně nasadil kápi.

       

            Termie spala neklidným spánkem, kde se jí střídaly obrazy z minulosti. Z ničeho nic, měla dojem, že je něco jinak. Když se probudila, nic si ze svých snů nepamatovala.

            Bylo jí chladno a všude byla tma.

            „Kolgale?“ zeptala se, ale nikdo neodpověděl. Kdesi něco zaslechla a prudce s sebou škubla. Deka z ní sklouzla ani nevěděla jak. Šlápla do něčeho mokrého. Kolgar trval na tom, aby se zuli, než půjdou spát a tak to udělala, ale teď litovala, že nemá svoje botičky. Chtěla je najít, ale všude byla tma.

            „Kolgale?!“ zavolala zoufale. Hlas jí zklamal a vyzněl do ztracena. Slané slzy ztekly na její tvářičky.

            Stále žádná odpověď. Celá se třásla. Nevěděla, jestli má zůstat a čekat, nebo jestli jít bratra hledat. Shora se ozval křik.

            „Bláško…?!“ Měla hrozný strach. Všude byla ta tma, slyšela divné zvuky, taky ten všudypřítomný smrad… Měla o bratra strach. Muselo se něco stát. Byla si jistá, že křičí Kolgar. Je tu bubák a chce bráškovi ublížit…, napadlo jí. Představa, že je její bráška v nebezpečí ji přiváděla téměř k šílenství. Jediné co věděla, bylo, že tady nemůže zůstat. Nesnažila se obouvat, sunula se podél zdi jak nejrychleji to v té tmě šlo a snažila se nemyslet na to, do čeho šlape. Bála se každého zvuku, který zaslechla, ale i přesto, a možná právě proto, pokračovala.

            Konečně byla pod schody a mohla začít stoupat výš. Bosé nožičky měla už celé mokré a rozbolavělé, ale pořád pokračovala. Nemohla se zastavit. Musela najít Kolgara, pomoct mu, prostě musela…

            Vylezla po čtyřech nahoru. Bála se jít po dvou. Konečně byla v místnosti a rozhlédla se. Na to, že odpoledne pršelo, v noci jasně svítily hvězdy a jejich matné světlo ozařovalo místnost, kde je přes den napadli ti brouci. Slyšela nějaké hlasy. Nic nechápala. Rozhlédla se, ale Kolgar nikde. Na chodbě uviděla světlo. Oči měla rozšířené. Vykoukla na chodbu a pak to uviděla. Zástup cizích kluků otočených k ní zády a bratra vykukujícího ze dveří kousek dál naproti v chodbě.

            Jejich oči se setkaly. Byl úplně stejně vyděšený jako ona, ale zdál se zdravý. A pak zaslechla ten rozkaz…

            „Přivést!“

            Srdce se jí málem zastavilo.

            Bratr jí ukázal rukou ať se schová. Poslechla ho. Zalezla zpět do místnosti a skrčila se v koutě. Nechtěla se vracet do sklepa. Ne bez bratra. Říkala si, že se schovají a pak k ní Kolgar určitě přijde a odvede jí pryč. Utečou spolu…

            Jenže přesně to se nemělo stát.

       

            U všech draků, co teď?

            Musí zmizet!

            „Otokáři, je tu… Je tu ten cizák… viděl sem ho… T-tam, tam…“

            Cože? Otrokáři?

            Jak jí to chceš říct, abys je na ní neupozornil?

            „Přivést!“ Gestem sestře naznačil, ať zaleze.

            Jakej otrokáři? Vo co tu de?!

            Zaslechl kroky. Nepochyboval, že pro něj jdou ti dva, které viděl mlátit toho kluka. Musim něco vymyslet, musim něco vymyslet…

            Dou sem!

            O Termii nevědí… Nesmí o ní vědět…

            Roztřeseně vykročil na chodbu.

            Nesmějí ji najít. Nesmím utíkat, nesmím jim dát záminku, aby to tu prohledávali, je jen za rohem…

            Postavil se tváří v tvář oběma silákům, kteří si to k němu namířili. Těkal pohledem z nich na vystrašené kluky a pochopil, že není sám, kdo se bojí. Některé z nich poznal. Byli to oni, kdo je tu s Valenem tehdy honil. Kdesi uvnitř sám sebe ucítil zadostiučinění. Báli se. Ti, kteří ho honili a chtěli zbít, tu teď stáli jako stádo vystrašených ovcí… Zcela nečekaně jeho panický strach povolil své sevření a Kolgar se mohl opět volně nadechnout.

            Bojí se… Oni se bojí…

            Ti dva ho popadli za oblečení, pak za ruce, které mu bolestivě zkroutili za záda a nevybíravě ho postrkovali kolem mladých kapsářů až do místnosti, před muže, jehož tvář zakrývala kápě, a který byl jinak hlavou celé této sešlosti.

            Dobře, mají mě… Termie, je v bezpečí… Co teď?

            Tázavě vzhlédl, a aniž by se vzpíral, se snažil prohlédnout pod kapuci Otrokáře.

            Teď můžeš jen čekat…

            Stál tam, vlasy zplihlé podél útlé tváře, smysly nastražené na nejvyšší možnou míru, pln nervozity a očekávání. Oblečení moc veliké, pro desetiletého příliš štíhlého chlapce. Vypadalo na něm dost pytlovitě, ale on si toho nevšímal. Musel vymyslet něco jak se z této situace dostat a nejlépe neskončit stejně jako zmlácený kluk, který se teprve teď sbíral ze země, nebo ještě hůř.

       

            Otrokář si nasadil zpět kápi a pak mu ho přivedli. Černovlasého špinavého chlapce, který byl sice na svůj věk dost vysoký, ale také velmi hubený. Alespoň pokud se dalo soudit podle toho jak na něm to staré, špinavé, potrhané oblečení, viselo. Nevzpíral se. To bylo první co, Reginalda zaujalo. Ať už byl kýmkoliv, měl dost rozumu, aby pochopil, že se nemá cenu vzpírat silný pažím Ranaře a Mlátičky. Nebál se, nebo alespoň ne tak jako ostatní kluci, které měl na starost. Upíral k němu ty svoje modré oči v nevyřčené otázce a mlčel. Neptal se, co s ním chtějí udělat, neprosil, ať ho pustí, jen vyčkával. Ať už si Otrokář nezvaného hosta představoval jakkoliv, takto ne. Podruhé ho někdo během krátké chvíle překvapil a to podnítilo jeho podezřívavost a obezřetnost.

            „Kdo si?“ zeptal se ho tichým zlověstným hlasem.

       

            Kdo sem?

            Celkem chytrá otázka, nemyslíš?

            Nevidim mu do ksichtu, ale hlas je mi povědomej.

            To teď neřeš, musíš odpovědět.

            Ale jak? Co mu mám říct?

            Chce vědět kdo si… to je vcelku jasná otázka, nezdá se ti?

            Nemůžu mu říct svý méno, sem jistojistě jedinej Kolgar v Telmiru, možná celý Aldormě…

            To neznamená, že tě zná.

            A kolik mu dá práci si o mě něco zjistit?

            Chtěl vědět kdo seš, ne jak se menuješ!

            „Zvědavej bezdomovec.“ Kdo to jenom je?

       

            Chvíli trvalo, než ten kluk odpověděl, ale ne zas tak dlouho, aby ho to muselo znepokojovat. Více Reginalda zarazila samotná odpověď. Ten věcný hlas plný ironie a odhodlání. Pichlavý pohled, kterým jej stále provrtával, jako by se snažil nahlédnout pod kápi, kde ukrýval svou tvář. Měl pocit, že už ho někde viděl. Ale kde?

            „Tak zvědavej… Bezdomovec…“ začal pomalu.

       

            Musim rychle vymyslet jak z toho srabu ven a zachránit Termii…

            „A jestli pak víš, kluku, co děláme se zvědavými bezdomovci, jako jsi ty?“ Ptal se ho ten muž. Během své řeči se přesunul za stůl a opřel se o jeho desku tak, aby na něho, z pod své kápě, dobře viděl, ale Kolgar z jeho tváře nemohl zahlédnout nic.

            Dračí vejce na pánev, kdo to doprdele, je?!

            Klid. Hlavně klid…

       

      ***

       

            „Tak tohle, to je Díra. Kdysi se tu stalo neštěstí. Táta říká, že nějakej blázen tu vyvraždil celou svou rodinu a nikdo to nepřežil, nakonec zabil i sebe… Od tý doby byl dům neobydlenej a nakonec ho zbourali, ale říká se že tu furt straší. Slyšel sem, že se tu ztrácej lidi…“ vysvětloval mu Valen historii toho místa. Zřejmě přepokládal, že to na něj zapůsobí, ale mýlil se.

            „To je blbost.“ Řekl mu jen. „Žádný strašidla nejsou.“ Odsekl kamarádovi tvrdě.

       

      ***

       

            „Zabijete je?“ zeptal se přímo. Jistý si nebyl, ale vzhledem k tomu co teď viděl, a co slyšel dřív od Valena, to byla vcelku logická úvaha.

       

            Není blbej… Po dlouhé době se Reginald setkal s klukem, ve kterém viděl potenciál.

       

            „Kolik už jich asi bylo?“ pokračoval, když se mu nedostalo odpovědi. „Tady se pár lidí ztratí snadno, ne? V Díře třeba… Kolik ste jich tam zakopali?“ napadlo ho a své myšlenky říkal hned nahlas. Nervózní byl, strach cítil čím dál víc, jak si uvědomoval souvislosti.

      Peníze a šperky na stole. Zástup kluků, co to odevvzdávaj. Sou to zloději. Jo jasně, a když tu někoho najdou, zabijou ho, proto se tu ztrácej lidi. Asi to ale nebyl nikdy nikdo důležitej, protože jinak by to tu vobrátili stráže vzhůru nohama…

            Tak to sem uvíz v pěkně hustý kaši…

            Hlavně neudělat chybu, nesmíš udělat chybu!

       

            Je dokonce zatraceně chytrej…, uvědomil si, že kluk, s kterým mluví, by pro ně mohl znamenat obrovské riziko, ale zároveň by mohl být i velkým přínosem nejen pro jeho skupinu, ale možná i pro celý cech.

            „Seš chytrej, to se musí nechat…,“ dovolil si ho pochválit a utnout tak jeho nahlas vyřčené myšlenky, „ale to není všechno…“ dovolil si škodolibý úšklebek. „Vlastně si to celkem vystihl. A jelikož už víš, co děláme takovejm jako seš ty, obávám se, že můžeme přikročit k samotnému činu, co říkáš…?“ pokračoval. Ano, věděl, že by to měl udělat, ale nebyl si tak úplně jistý, že k tomu dá příkaz. Chtěl ho co nejvíce poznat. Než se rozhodne co s ním.

            Nikdo se neodvážil do jejich rozhovoru vstoupit.

       

            Sakra…

            Ovládej se!

            Co teď?

            Musíš se uklidnit…

            Dobře…

            K činu? Zabít mě? To ne…!

            Nesmíš vyletět. Hlavně nesmíš vyletět!

            Jasně… ale co mu na to mám říct?

            Řekni, že to nemůže udělat.

            A proč by nemohl?

            Třeba… Proto, že jim můžeš bejt užitečnej, ne…?

            Užitečnej, a jak asi?

            U všech draků, je ti deset, ale už umíš číst a psát, ne moc dobře ale umíš. Počítat něco málo. Znáš něco z historie a další věci co se učí ve škole. Tvůj kamarád je syn člena městské stráže. Přemejšlej sakra!

            Strach opět trochu povolil své sevření.

            „Nemůžete mě zabít.“ Oznámil mu pak. Snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, ale sám dobře věděl, že to zdaleka nebylo takové jak by rád.

       

            Reginald sledoval, jak jeho mladý sok těká pohledem po celé místnosti. Viděl u něho strach. Tak dobře známý strach, který vídal u svých svěřenců a přece… Nakonec se jeho oči opět vrátily směrem k němu, jakoby si něco uvědomil. Byla to jen chvilička, ale i to stačilo. Normálně by Otrokář jen nadzvedl obočí, ale teď by to bylo zbytečné, když mu nebylo vidět do obličeje.

            „A Proč myslíš?“ zeptal se tedy místo toho ledovým hlasem s náznakem zvědavosti.

       

            Jo, proč myslíš?

            „Protože vám můžu bejt užitečnej.“ Zachvěl se mu hlas, ale pohled měl odhodlaný.

       

            Dobře… Tak se ukaž, mladej. Téměř neznatelně přikývl.

            „A jak by nám někdo jako ty, mohl bejt asi užitečnej, co?“

       

            Tak fajn, je to jako ve škole.

            Nesmíš říct všechno hned, nech si nějaký trumfy.

            Jasně.

            Kývl hlavou směrem k ostatním chlapcům, kde na kraji řady stál ten, který ho prozradil. Kolgar si uvědomil, že tomu klučinovi může bejt tak devět a zjevně vůbec nechápe, co se teď bude dít.

            „Jako oni, třeba…“ nadhodil první možnost a polkl.

       

            Reginald se rozesmál. Jako oni? To myslíš vážně? Zmlkl. Dobře… Chceš si hrát? Tak fajn, uvidíme, jestli na to máš…

            Stáli proti sobě. Místnost se ponořila do ticha rušeného jen tichým šepotem ostatních chlapců. Ranař a Mlátička stále čekali na své rozkazy.

            „Ede,“ oslovil znenadání hocha hned vpředu skromného zástupu. Chlapec se prudce otočil na Otrokáře a celý se roztřásl.

            „Kdo je to?“

            „C-cizák… M-my ho tu… tu… Už jednou viděli, že jo, kluci…?“ Otočil se Ed na ostatní a ti neochotně souhlasně přitakali.

            „Byli dva!“ vložil se do bezmocného Edova koktání Lasien.

            „Jo dva!

            „Prolejzali to tady!“

            „Šmírovali!“ přidali se postupně další.

            Aha… Takže dva… Konečně si vzpomněl, odkud toho drzého kluka s velkým nosem zná. Takže to seš ty… Jdete domů, jo? Kdepak asi máš to svý štěně…? No dobře, teď se ukaž!

            „Dost!“ zaburácel a jeho svěřenci do jednoho ztichli. „Ranaři, přines mi bič.“ Ranař přikývl, nechal neznámého kluka Mlátičkovi a vytáhl z pod kabátu stočený bič, který přinesl svému vůdci.

            „Ede, pojď sem.“ Chlapec velmi neochotně uposlechl stále se otáčejíc na své kamarády. „Klekni si ke stolu a rukama se chyť jeho desky.“ Chlapci se rozšířily oči. Bázlivě se rozhlédl po místnosti hledajíc zastání úplně u kohokoliv, ale nikdo neřekl jediné slovo. Ani ten cizák ne. Uposlechl…

            „Proč myslíš, že si dost mrštný abys mohl krást? Proč myslíš, že si dost chytrý, aby tě nechytili? A že vůbec máš žaludek na takovou práci?“ Otočil se teď s lehce výsměšným a varovným hlasem přímo na nezvaného hosta. Kolgal…

       

            Kolgar to celé sledoval bez mrknutí oka. Z počátku vůbec netušil co se chystá. To až teď. Když ten kluk klečel u stolu, celý se třásl a Otrokář svíral v rukou připravený bič. Slova toho muže mu zněla v mysli. Netušil co by měl odpovědět.

            Co teď?

            Hlavně mluv! Musíš hrát o čas…

            „Že sem chytrý ste řekl sám,“ začal.

            Bezva…

            „Jestli sem dost mrštnej ukáže jen čas.“ Cítil na sobě pohledy všech přítomných, sám ale nespouštěl oči z Otrokáře.

            Jen dál…

            „A žaludek…? No,“ uchechtl se, „když sem se nepovzracel z vás…“

            Mlč sakra, mlč! Okřikl se. To už bylo moc, ty koni! Ani netušil co ho to popadlo, prostě to z něj vylétlo a nyní mu nezbylo než sníst co si nadrobil.

       

            „Jsi drzý…!“ poznamenal Otrokář. Jo, to už si prokázal dřív. „Tak si tě vyzkoušíme, co řikáš, mladej?“ blísklo se mu v očích.

            „Pusť ho.“ Kývl na Mlátičku a ten vykonal jeho vůli.

       

            Au…, protáhl si Kolgar ruce, nespouštěje pohled z toho člověka. Co po mě může chtít?

            A pak k němu zahalený muž natáhl ruku v níž držel bič.

            Ne… Ne, to přece po mě nemůže chtít…, pohlédl na záda klečícího chlapce, který jak už vyrozuměl, se jmenoval Ed.

            Nesmíš protestovat.

            Nemůžu ho zbičovat…

            A proč ne?

            Vykročil k Otrokáři a převzal od něj nástroj bolesti aniž by cokoliv řekl.

            Je mladší…

            To mu ale nevadilo, když tě chtěl zbít s kámošema, ne?

       

            Reginald jej pozorně sledoval. Každý jeho pohyb od okamžiku, kdy ho Mlátička pustil. Upřeně se na něj díval a tu a tam se zatoulal očima k Edovi. Ani na okamžik nedal znát sebemenší záměr utéct. Dobře… Chápeš vážnost situace, to se mi líbí. Nesnažíš se zbytečně vzpírat, to je dobře…

            „Teď si vyzkoušíme, jestli na to máš, jo? Tenhle kluk tě prásknul. Nebýt jeho, nestál bys teď tady. Di a potrestej ho. Dej mu pět ran bičem a já uznám, že seš co k čemu a umožním ti rozšířit naše řady, co ty na to?“

       

            Hlas toho muže mu zněl varovně. Ani trochu se mu nechtělo udělat co po něm chtěl, i když kdesi sám v sobě musel uznat, že ten člověk má pravdu. Nebejt toho mrzskýho kluka, nebyl bys teď tady!

            Zrovna tak, nebýt mý vlastní zvědavosti…

            „Nemůžu ho zbičovat.“ Vypravil ze sebe.

            Co to meleš?! Proč ne?

            Vždyť s tím ani neumím zacházet…

            To nevyjde… To nemůže vyjít…

            „Ale… A proč?“ ptal se ho ten muž výsměšně. Kolgar si úplně představil jak se pod svou kápí pobaveně ušklíbá.

            No tak se předveď…

            „Neumím s tím zacházet…“ tváře mu úplně hořely.

       

      Cože? Neumíš s tim zacházet? Ne, že by snad Reginald počítal s něčím jiným, ale nemyslel si, že to použije jako argument. Ten kluk tam stál, držel v ruce bič a přes zcela očekávatelné morální dilema, které teď musel řešit, namítal jen, že neumí s bičem. Pobavilo ho to, ale také zaujalo.

            „No a? Máš možnost předvést svou obratnost a taky dokázat, že na to máš žaludek. Nějak se to neučit musíš, ne?“ zeptal se ho.

       

            Já ti řikal, že to nevyjde…

            „Nesmíš oplácet zlo zlem, Kolgare. To nikdy nikam nevede…“

            Důkladněji se zahleděl na bič ve svých rukou. Byla to kvalitní práce. Kolgar to poznal. Kožené proužky byly důkladně spleteny a pevně utaženy. Ruka která ho pletla si dala záležet aby měl dobrý švih. Kolgar se sice v bičích nevyznal jako opravdový koželuh, ale jako jeho syn něco málo věděl.

            Co teď? Co mám dělat?

            Musíš udělat, co ti říká…

            Vzhlédl a zaměřil se na Eda. Jeden z poskoků zahaleného Otrokáře bezmocnému třesoucímu se chlapci odhalil záda.

            Nemůže to bejt tak těžký… Tady se to drží, pak se s tím švihne…, několikrát už viděl jeho použití, i když veškeré jeho znalosti vycházely pouze z teorie… Podíval se na bič a znovu na chlapce. Na okamžik si zkusil představit, jaké by to bylo. Ten pocit, kdy začne a ruka už nepůjde zastavit. Jen ta myšlenka no ho naplňovala zvláštním uspokojením. Měl osud toho kluka ve svých rukou. Doslova…

            Ne… To nemůžu…[ čelo se mu lehce zkrabatilo.

            Termie… Mysli na Termii. Je důležitější než tenhle usmrkanec, kterej by na tvým místě nezaváhal ani vteřinu!

            Ne! Musí to jít jinak…

       

            Už-už se zdálo, že to udělá. Prohlížel si bič téměř znaleckým okem. Otrokář cítil jak v něm roste napětí. Těkal pohledem z biče na Edova záda a Reginald by přísahal, že na okamžik viděl v očích toho kluka touhu po pomstě.

            Přesto se stále nic nedělo.

            No tak… Udělej to…, vybízel ho v duchu.

            „Jak může švihání bičem dokázat, že sem dost obratnej pro krádeže?“ zeptal se ten kluk tak náhle, že s sebou téměř škubl.

       

            Hlavně nepřestat mluvit… hlavně nepřestat mluvit…

            „I kdybych tohle přešel a rozhod se, že to udělam, je tu velká šance, že se zranim a to není zrovna dobrej začátek.“ Dobře, pokračuj…, nadechl se.

            „Ten kluk mě prozradil, to jo. Ale tim, že prozradil mě, nezradil vás a k vám patří, ne? A přesto teď nemam bejt zbičovanej já, ale von. Řikáte, že když to udělam, budu jeden z vás. Jeden z nich…“ ohlédl se po ostatních klucích, kteří každé jeho slovo přímo až hltali očima. „Ale tak to neni. Když ho zbičuju a vy mě pak přidáte k nim, von mě bude nesnášet a každej z nich mi pak bude podkopávat nohy, jak jen budou moct. Nikdy bych nebyl jeden z nich.“ Samou nervozitou se u roztřásla kolena.

            „Vidíte? Nemůžu ho zbičovat.“ Tak a seš mrtvej…, napadlo ho jen. To nevyjde… To nemůže vyjít…

       

            Překvapení vystřídala vlna smíchu. Otrokář přitakal. Výborně… Je vážně moc chytrej… co ale s tebou teď, co?

            „Dobře… Minimálně si prokázal, že máš mrštnej jazyk a seš dost chytrej. Pro dnešek to stačí. Ranaři, zvedni Eda a vrať bič na místo. Zdá se, že máme novýho do party… Jak se menuješ?“ Tak nějak tušil, že jméno jak ho slyšel, bude ve skutečnosti znít malinko jinak.

       

            Jak… Jak se menuju? Připadalo mu to jako sen. Nebylo přeci možné, aby ho nechali jen tak být, aby se ho teď jen zeptal na jméno a nechal ho stát se členem té jeho dětské bandy. Nikdy na nic takového ani nepomyslel. Ještě ve chvíli, kdy mu to nabízel, vůbec nevěřil, že by to tak mohlo dopadnout. Rozsah všech důsledků mu zůstával skrytý v mlze a on úplně zapomněl, že by měl odpovědět.

            „Ty nemáš méno?“ zeptal se znovu Otrokář a vytrhl ho tak z prázdna jeho myšlenek.

            Tak mluv, teď už ti nic jinýho stejně nezbejvá!

            Nemůžu se mu jen tak představit…

            Ten vás otci nevydá…

            Ale co Termie…?

            O ní zatím nic neví, ne?

            A potom…?

            A jak se mu chceš představit jinak? Kolgar měl v hlavě tak prázdno, že nedokázal žádné vymyslet.

            „K-kolgar…“ vypravil ze sebe neochotně.

                                    

            Tak Kolgar… No výborně…

            Stáhl si z hlavy kápi.

       

            Zatajil dech. Do teď mu hlas toho muže připadal povědomý, ale když se mu ukázal, si konečně vzpomněl. Byl to ten samý člověk, který se toho odpoledne před pekárnou skláněl k Termie. Pokud měl do teď naději, že sestru ututlá, právě o ni přišel…

            „Kolgar? Ty nemáš rodinné jméno? Zřekli se tě snad?“

            „Bohužel ne!“ odvětil zcela automaticky, aniž by nad tím přemýšlel. Byl naštvaný, že to takhle skončilo, momentálně by radši ten výprask.

            „Kde máš to svý malý štěně?“ A je to tu…, pomyslel si hořce.

            „Schovaný.“

            „Dojdi pro něj, Ranař pude s tebou.“ A tím jejich rozhovor skončil. Kolgarova chvilka nadřazenosti nad někým skončila rychleji než začala a on sebe, ale i svou sestru uvrhl do spárů zcela neznámých lidí, od kterých nevěděl, co může očekávat. Pokud se do teď jejich budoucnost zdála nejasná a špatná, teď to bylo ještě horší…


      Vydáno: 1.9.2016 10:53 | 
      Přečteno: 132x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich