Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Panenka z porcelánu

      Panenka z porcelánu - Kapitola 7

      Panenka z porcelánu - Kapitola 7 Tak jo, po dlouhé a ještě delší odmlce, se mi podařilo napsat další kapitolu k panence. Jako musím říct že to bylo hotové peklo než jsem tomu dala podobu jakou jsem chtěla a vlastně jsem to takhle nechtěla, povídka si jako obvykle dělá co chce a já už se radši ani nevzpírám, takže což, no... Jestli vám to připadá zamotané, mýlíte se, to teprve přijde .

      Tak a teď už k příběhu: Kolgar s Termií se ráno probouzejí v nevěstinci. Netuší vlastně kde jsou, ani nic dalšího, jediné co je jisté je, že Kolgara za nedlouho někdo vyzvedne aby složil zlodějskou zkoušku. Ovšem než k samotné zkoušce dojde, dojde ještě k několika dalším nepřecdvídaným událostem...

      Ani Zlatý drak…

            Nemýlil se. Skutečně byli v pokoji. S námahou se otočil na záda a zadíval na strop. Termie už seděla na posteli vedle něho zachumlaná do bílé lesklé látky, s níž v podivné hře kontrastovaly její černé, rozcuchané, špinavé vlásky. S očima rozšířenýma dokořán se ohromeně usmívala.

            Jen na okamžik zaváhal, ale i to stačilo, aby se jejich oči setkaly. Termie zpozorovala pohyb a usmála se tentokrát přímo na bratra. Byl to široký veselý úsměv, který snad uměla jen ona.

            „Doblé láno, bláško.“ Překvapeně zamrkal.

            „Dobrý,“ procedil skrz zuby. Každý pohyb ho bolel, jak se včerejšího dne nezvykle namáhal. Záda, ruce i nohy. Zkřivil tvář do bolestné grimasy. Nechtěl a ani nesměl před Termií nic z toho dát najevo. Víš kdybys vstal a rozhejbal se, bylo by ti líp.

            Hm…Ne, fakt…? To by mě nenapadlo…!

            Termie to tak rozesmálo, že s sebou plácla o polštář.

            „Měl by ses vidět, vypadáš jako plávě vylíhlý dlak,“ chechtala se.

      Právě vylíhlý dRak!  Chtěl jí napomenout, ale neudělal to. Protentokrát. Jen se na ni nehostinně podíval.

            „Ty už jsi nějakýho viděla, že si tak chytrá?!“ zeptal se jen a v očích se mu zalesklo. Děvčátko se vedle něj posadilo, na rtech stále ten svůj úsměv, ale v očích nepochopení, co zase udělala špatně.

            „No… Ani ne…“, vypravila ze sebe zdráhavě. Bratr se od sestry odvrátil a pohled stočil na druhý konec místnosti. Termie nakonec zahnala chmury a zase se zasmála.

            „Ale teď uš jo.“ Postavila se. Na sobě měla přes oblečení, které jí našel, dlouhé bílé šaty s výstřihem, který jí, protože byla ještě hodně malá, končil v pase a držela je na dvou místech, jak si je snažila vykasat a ony jí i tak byly prostě příliš dlouhé.

            Kolgar chtěl sestře něco odseknout, ale pohled co se mu nyní naskytl, ho úplně srazil zpět do peřin z nichž se právě odhodlával vstát. Co to…? Vzpomínky na včerejší příchod do nevěstince, ženy a hlavně paní toho domu s Otrokářem, se mu znovu vrátily. Ne… Už když otevřel oči ji viděl v bílém, ale trklo ho to až teď když zjistil co bílého, že to má vlastně jeho sestra na sobě. „Co myslíš?“ zeptal se a nehezky ušklíbl. „Všechno záleží jen na tobě…“

      Ne…! Zakroutil nesouhlasně hlavou, ale to už si Termie všimla bratrova výrazu a hned využila situace, kdy byl zcela oněmělý.

            „Jsou klásný viď? Koupíš mi taky takový aš budu větší, bláško? Še mi je koupíš, plosím… Plosím, plosím, pěkně plosím…“ Zatočila se kolem dokola, zamotala se do šatů, které si přes sebe přehodila a spadla vedle něj na postel. V první chvíli vypískla jak se lekla, ale pak už se zase jen smála.

            Prudce se zvedl a vstal z postele ignorujíc rozlámanost celého těla. Nechápal to. Nejen, že jí nedochází jak vážná je naše situace, ale ještě si z toho dělá legraci… Díval se na ni jako by se jí ptal zda to myslí vážně. Jak se tomu může smát? To myslí vážně? Mě dneska čeká zkouška, ve který, když neuspěju tak skončí tady jako jedna z místních žen, a ona mi ještě řekne jestli jí nekoupím, že by chtěla… A já do toho jdu aby to dělat nemusela! Nosit takový šaty!

            NE! Ne, ani náhodou!, chtělo se mu zakřičet, ale neudělal to. Termie byla šťastná, nebo ne, šťastná, ale veselá a to bylo něco co on už nebyla nějaký ten čas. Rozhodně bylo lepší když se smála, než když plakala.

            Ale co teď? Co jí mám říct?

            „Sundej to,“ začal o dost mírněji než měl původně v úmyslu, nebo si alespoň myslel že má.

            To je celkem jedno, důležitý je jen, jestli uspěješ nebo ne…

            Bezva! To ale není odpověď…

            Tak jí řekni pravdu.

            Když jí řeknu že ne, zkazim jí radost… Kdo ví kdy se zas bude z něčeho takhle radovat…

      Na druhé straně, možná… MOŽNÁ… Takové šaty jednou opravdu nosit bude.

      Pokud zklamu.

            Pokud selžeš…

            „Jednou takový šaty možná nosit budeš, ale tyhle nejsou naše, někdo přijde a vyhubuje ti.“ Řekl nakonec zdráhavě. Termie se sice nelíbilo, že by si měla šaty svléknout, ale udělala to. Nechtěla aby se na ni někdo zlobil a koneckonců jí přeci řekl, že jednou bude mít taky takové.

            Kolgar byl překvapený jak lehce se nechala jeho malá sestřička přesvědčit a uvědomil si co že jí to vlastně přesně řekl a jak uvažoval. Neslíbil jí, že jí takové šaty koupí. Snadno. Neměl peníze na něco takového a vůbec nebylo jisté, že někdy nějaké mít bude. Mimo to i kdyby je měl takové šaty by sestře nikdy nekoupil. Jenže to ona vědět nemusela. Zatím… Stačilo jí slyšet, že je možná jednou nosit bude a to bohužel, stále ještě hrozilo. Otázka je, jestli to někdy hrozit přestane…, uvědomil si. Přeci jen i kdyby uspěl pořád budou mít nejen jeho, ale i Termii, a tím pádem ho budou mít zcela v hrsti. Tak jako teď… A to ho rozčilovalo. Nechtěl být pořád na někom závislý. Ostatně stejně všechna důležitá rozhodnutí byla vždycky na něm, odpovědnost za Termii ležela na jeho bedrech, ne na jiných. Ačkoliv měla původně náležet jejich otci, který o ně zjevně ani o jednoho nestál.

            Chlapcova tvář potemněla a odrážela jeho myšlenky, které však maličké děvčátko vedle něj nemohlo chápat. Ostatně Termie nechápala nic z toho co se od včerejška stalo. Netušila kde jsou nyní ani co dneska jejího velkého brášku čeká. Měla radost že už nejsou v tom starém prázdném domě. Ale na takovém úžasném místě, kde sice možná nebude schovaný poklad, ale také tu nehrozí setkání se žádnými odpornými brouky ani spaní na páchnoucích starých potrhaných dekách na kamenné podlaze v zatuchlém sklepení. Asi pro to ji hodně zaskočil bratrův vážný výraz a pohled upřený do ztracena. Už-už chtěla něco udělat. Váhala jestli se ho má zeptat co se děje, nebo po něm hodit jeden z těch krásných nadýchaných polštářů. Než se však stačila rozhodnout stalo se něco co je oba vytrhlo z jejich zamyšlení.

            Dveře pokoje se otevřely. Chlapec s sebou poplašeně škubl. První co ho napadlo bylo, že už si pro něj jdou. Dovnitř vešla žena, kterou tu Kolgar ještě neviděl a přesto, že si ji nebyl sto vybavit, připadala mu povědomá. Nebyla až tak výstředně oblečená jako ty, které viděl včera, a vlasy neměla nijak zvlášť složitě vyčesané, nýbrž jí volně splývaly až pod ramena.

            „Dobrý ráno, děcka,“ pousmála se na ně. „Dáte si něco k snědku?“ přinesla dvě dřevěné misky a na nich dva krajíce chleba s trochou medu v hrnečku a postavila to na stůl, odkud na zem shrnula nějaké další oblečení a pár kožených řemínků, kterých si Kolgar hned povšiml. Zíral na tu ženu hledajíc vlastní jazyk zatímco Termie už ho chytala za rukáv a táhla ke stolu.

            „Jů, snídaně, poď Kolgu, dá nám něco k-ítu…“, radostně zvolala. Žena se tiše zasmála, zatímco on se jen zakabonil.

            „K! JÍDLU!“, opravil svou sestru, ale ta už neposlouchala, vydrápala se na velkou židli, klekla si na ni a nacpala si do pusinky obzvlášť velký kus chleba. Cosi zahuhňala, ale nikdo jí nerozuměl.

            „S plnou pusou se nemluví.“ Upozornili ji Kolgar s tou ženou jednohlasně. Překvapeně se po sobě podívali a žena se vlídně usmála.

            To Kolgar se jen zamračil a zůstal stát u druhé židle poblíž talíře s druhou snídaní.

            „Už Ed přišel?“ zeptal se jen věcně přiškrceně. Nechtěl tu zůstávat déle než musel. Jak se tak díval na plné talíře žaludek se mu sevřel a dal tak najevo jak vítané by takové jídlo bylo. On se však jen odvrátil zpět k ženě. Zatímco Termie se mohla radovat z prostého faktu, že má co do úst, jeho to netěšilo. Věděl, že to, že mají dnes ráno co jíst, neznamená, že totéž bude platit ještě za pár hodin.

            „Ed…? Oh, myslíš toho malého kluka co čeká dole s tím nabubřelým tupounem?“ pozvedla oči v sloup a zasmála se.

            To mu stačilo. Chtěl vykročit a odejít a úplně přitom zapomněl, že Termie vlastně vůbec nemá tušení kam jde a proč. Neměl do teď čas jí to vysvětlit a před touhle ženskou v jejíž přítomnosti se cítil zase jen jako malý kluk se mu ani nechtělo. Faktem ale bylo, že byl hlavně vyveden z míry. Znovu? Pořád ještě? To nevěděl.

            Sotva se pohnul, chytila ho za límec té příliš velké tuniky co měl na sobě. „Kampak, kampak?“ zeptala se ho skoro mateřsky.

            „Dolů, mají mě vyzvednout.“ Osvětlil jí to, co už “dáma“ pochopitelně musela dávno vědět. Krotil svůj hlas aby nezněl příliš hlasitě, přesto byl však dost rázný na desetiletého kluka, kterým byl. Prudce se ohlédl aby dodal svým slovům patřičný důraz a znovu mu padl pohled na nedotčený krajíc, který byl určený pro něj a jeho oči se setkaly se sestřinými. Polkl a ignoroval hlas žaludku, který znovu zakručel naléhavostí. Cítil vlastní slabost a uvědomoval si že je nerozumné se nenajíst když máš tu možnost, ale chtěl tu druhý krajíc nechat pro sestru aby jí náhodou nehrozil nedostatek až bude pryč. Jako by samotný fakt, že ji nějakou dobu neuvidí, nebyl dost zlý sám o sobě. Já jíst nepotřebuju… Chtěl to mít co nejdřív za sebou aby se mohl k sestřičce vrátit a věnovat se vymýšlení dalšího postupu. Jenže to mu ta zlá ženská odmítala z nějakého nepochopitelného důvodu dopřát

            „Až se nasnídáš.“

            „Nemám hlad!“ odsekl okamžitě. Byl rozčilený. Copak nemůže bejt vůbec nic jednoduchý?!

            „Pokud se nenajíš, nikam tě nepustím!“ Mluvila rázně a přísně.

            Oči chlapce a ženy, která se pasovala na jejich chůvu, se opět setkaly. Co ty seš zač…?! Zeptal se poprvé v duchu. Kolgar už dávno nebyl zvyklý aby někdo rozhodoval co má dělat. Otec se nějak víc nezajímal o to co syn dělá a on svůj život vzal do vlastních rukou již před lety. Poslední kdo mu kdy něco opravdu přikazoval, byla Termiina kojná Margarita Owenová. Ostatně když si na ni teď tak vzpomněl, uvědomil si, že mu ji ta žena připomíná. Možná až moc…

            „Paní… Paní Owenová…?“ zeptal zdráhavě překvapeným hlasem. Ostatně by to nebylo první překvapivé setkání posledních dní.

            Žena se narovnala a přes tvář jí přelétl stín. Váhavě přikývla. Vypadala jako někdo, kdo je překvapen, že byl poznán. Sama se náhle snažila vybavit si chlapce, který ji oslovil jménem aniž by se mu představila.

            „Ano…“ začala zdráhavě. „A ty jsi…“ Tápala.

            „Kolgal,“ vmísila se do jejich rozhovoru malá Termie, která jejich slovní při pozorovala a snažila se pochopit, proč její bráška také nejí…

            Její bratr pocítil zcela neovladatelný vztek. Vlastní jméno vyslovené zcela nečekaně, když o to ani za mák nestál, z úst sestry a ještě k tomu zkomolené, jej rozpalovalo přímo do ruda. Jakoby nestačilo co jej mělo dneska čekat, jak velkou má odpovědnost a ještě k tomu se nemohl ani najíst. O tom, že se najíst nemůže sice rozhodl sám, ale považoval to za správné rozhodnutí. To nejlepší jaké mohl učinit.

            „Kolgal Ladok.“ Dořeklo děvčátko, a obrátilo se zpět k talíři aby si ukouslo z krajíce další sousto, jako by se nic nestalo.

            „KOLGAR LADOG, jasný?!“ rozkřikl se na ni a v tu ránu stál zpět vedle sestry aby i svým výrazem podpořil výhrůžku vlastního hlasu. Úplně zapomněl, že jméno rodiny řadící ho k jejich otci už nechtěl nikdy vyslovit. „R,R a R… Snaž se konečně taky trochu…!“ zvýšil na ni hlas až se zarazila a stěží polkla chleba i knedlík, který se jí z ničeho nic utvořil v krku i se slzami, které se vedraly do jejích očí.

            A přesně v té chvíli utržil Kolgar od paní Owenové pohlavek.

            „Sedni si a jez!“ přikázala a objala malé děvčátko, které se naplno rozplakalo. „Pšššt, to bude dobré Termie, tvůj bratr to tak nemyslel, že ano?“ Na poslední slova dodala jistý důraz a pohledem střelila po chlapci. „On tě má rád, jen je toho na brášku teď trochu moc, víš?“ konejšila ji skoro jako matka kdysi konejšila jeho. Ta vzpomínka ho zasáhla jako když nůž projde máslem.

            Posadil se.

            Co sem to udělal…? Kousl se do rtu, líce mu nechtěně zrůžověly jak se styděl.

      To cos musel.

            Seřval sem ji jak nějakýho psa! Raději se zadíval do talíře se snídaní než aby musel sledovat jak ji její bývalá kojná utěšuje.

            Chtěl jsem jen… Musí se už naučit mluvit. Neměla se do toho míchat! Nic jí do toho přece nebylo! Díval se na krajíc i hrneček s medem. Žaludek zapěl svou ódu připomínající mu vlastní hlad, ale jeho chuť na jídlo zcela odezněla.

            Ale jo, bylo. Pořád seš její bratr. Cos chtěl udělat? Odejít? Aniž bys jí cokoliv řekl? Zastyděl se i sám před sebou a toužil se stát malým a ještě menším až by se zcela vytratil.

      Musíš se ovládat!

            Jo přesně to bych měl…Jenže přesně to se mu nějak nedařilo…

       

            Mragarita se po chlapci ohlédla a viděla jak tam sedí a dívá se na jídlo, jako na největšího nepřítele, jakého kdy měl. Netušila o co přesně tu jde, ale už věděla kdo jsou ty děti, které tu dnes madam nechala přespat a příliš jí to na klidu nepřidalo. O tom, že tu jsou děti se dozvěděla dnes ráno, když přišla. Po nějaké době se tu objevil ten bouchač s malým klukem, kteří říkali paní domu, že si jdou pro toho kluka co tu spal a jí Sasi poslala aby dětem přinesla snídani. Teď jí však bylo jasné, že se děje něco víc. Pamatovala si Kolgara jako chytrého  kluka, který svou sestru hluboce miluje a tato jeho přemrštěná reakce vypovídala o tom, že musí být ve velice vypjaté situaci. Ostatně už samotný fakt, že jsou tady, mluvil sám za sebe.

            „Plomiň bláško, plomiň…“ zašeptala holčička. Chlapec se po ní ohlédl a tváře mu hořely studem. V jeho očích spatřila jak ostře se kárá a nutkání mu vyčinit bylo pryč. Natáhl k ní ruku a něžně se dotkl dívčiny dlaně, kterou k němu vztahovala. Skoro jako by se bál, je se mu sestřička rozpustí.

            „Ne…“ vypravil ze sebe ochraptěle. „Ty promiň, teta Margarita má pravdu, je toho na mě moc, ale to mě neomlouvá…“ Vstal. Přešel k ní a pevně ji stiskl v náručí. Nemusel říkat že jí má rád. Věděla to a on to věděl taky.

       

            Kolgar se díval sestře do očí a zahlédl v nich slzy. Omlouvala se mu za něco za co mohl on a to naprosto upřímně.

            Cítil se hrozně. Neznal nikoho, kdo by uměl pochopit jak moc. Samozřejmě se na sestru rozzlobil ale přeci nemohl čekat, že se R naučí říkat nějak zvlášť brzy, natož, že se něco změní během okamžiku. Ne, křičel na ni, ale ve skutečnosti se zlobil na sebe.

            V první chvíli zaváhal, když zvedl dlaň aby se dotkl té sestřiny. Přeci jen ji konejšila paní Owenová, měl po tom všem právo to udělat? Jakýpak, právo, hm? Je to moje sestra! Já ji seřval a já ji utěším a nějaká cizí ženská mi v tom nebude bránit! Nikdo se nikdy nepostaví mezi mě a mou sestru. Nikdy! To nedovolím!

            Zatvrdil se a něžně se dotkl jejích prstů. Studenou rukou, ani si neuvědomoval jak studenou, mu projelo příjemné teplo. Do poslední chvíle netušil, že skutečně promluví, natož pak co sestře řekne, ale když už ji měl na dosah, slova sama plynula z jeho rtů…

            Objal ji a zajel rukou do jejích vlásků. Nikdy by byl si nepřipustil, že potřebuje její útěchu stejně jako ona tu jeho, ale bylo to tak. A tak jí do ucha tiše zašeptal to, co už nikdy později neřekl…

       

            Termie se choulila v bratrově obětí. Slzy jí smáčely líčka, ale více dojetím než čím jiným. Byl tady. Držel ji v náručí jako když je přepadli ti brouci a omlouval se jí, že na ni křičel. Chtěla by mu udělat radost. Chtěla by se to jeho R(L) naučit vyslovovat správně, ale ať se snažila sebevíc, pořád jí to nešlo. Chtěla by pochopit co se to s ním děje že je teď takový, ale neodvážila se. Žena, kterou nazval tetou Margaritou a také paní Owenovou, neznala a on jí přeci říkal že se s cizími nemá bavit. Teď by sice mluvila s ním, ale měla dojem, že by jí to stejně neřekl. Nikdy jí nic důležitého neříkal pokud nemusel.

            A pak ucítila na levém oušku jeho teplý dech a k jejímu bubínku dolehl bráškův tichý šeptavý hlas: „Jsem rád, že jsi moje malá sestřička, víš? Mám tě rád…“

            Další slzy. Ani se je nesnažila zastavit. Cítila jak se její starší bráška chvěje a jak pevně a přitom opatrně ji objímá, jako by to snad bylo naposledy. A v té chvíli dostala skutečný strach. Bráška jí škádlil a často po večerech těsně před usnutím jí říkával, že jí má rád, ale už dlouho to od něj neslyšela a ještě nikdy to neřekl takhle…

       

            Stála tam a dívala se na ně. Teď v tuto chvíli věděla, že jsou to skutečně Ladogovic děti. Kolgar stále ještě miloval svou sestru ať už na ní křičel jakkoliv, nebo jak přísně se k ní občas choval.

            „Co se stalo, Kolgare? Proč jste tady? Kde je váš otec? Co po tobě chtějí ti dole?“ zeptala se ho vlídně a starostlivě. Nebyly to její děti, ale přeci jen je po jistý čas za své skoro přijala. Po smrti jejich matky to byla ona kdo jim jí nahradil. Nebo se o to alespoň tehdy snažila. I když sama měla malou dcerku Rebeku, kterou pojmenovala po první Aldormské princezně, o kterou se musela starat. Ačkoliv se princezna Rebeka se nároku na trůn vzdala, mezi lidmi se vyprávěl příběh lásky, kterou si vybojovala a ten Margaritu tak dojímal, že když sama svůj boj o lásku prohrála a vzala si toho, koho jí rodiče určili, alespoň své dceři dala jméno, které jí mělo předurčit šťastný život.

            Jenže na tom teď nezáleželo. Rebeka byla u tety a její muž zahynul ve válce na Černé řece, stejně jako korunní princ, Angus, a mnoho jiných, kteří se odtamtud nikdy nevrátili domů ke svým rodinám. To pro to se musela naučit živit sama. Nejprve dělala kojnou a pak? Pak skončila tady jako kuchařka…

       

            Kolgar se na ni stinně podíval. Nechtěl se jí svěřovat. Byla to přeci jen cizí ženská ne? Jistě, že díky ní vůbec byla teď Termie naživu a za to jí nejspíš něco dlužil, ale mohl si vůbec dovolit jí něco vysvětlovat?

            Ne…, uvědomil si že už jejich obětí trvá moc dlouho. Někde to vykecá a budeme mrtvý…! Pustil Termii, utřel jí pusu do svého rukávu a tiše jí pobídl aby dojedla svůj krajíc.

            A co mám dělat? Být na všechno sám ho hrozivě zmáhalo.

            Tvářit se jako by nic, zalhat a jít dolů. Znělo to jednoduše ale přímo lhát…

            Lhát se nemá…

            Jasně, tak jí řekni pravdu. Prosím, jen do toho… „Drahá tetičko, já a moje sestra jsme včera odešli od otce, protože prohrál náš dům a všechen majetek v kartách. Pak jsme se před ním schovali do domu vedle Díry v Dolné a tam jsem se kvůli své zvědavosti dostal do sporu s jednou zlodějskou bandou, načež pod pohrůžkou smrti přivedli mě i Termii sem a já teď musím složit zlodějskou zkoušku, abych měl naději že se dožiju zítřka a Termie nemusela jednou skončit jako jedna z místních žen.“ To zní úžasně, určitě ti dá pusu na čelo a popřeje hodně štěstí, celá nadšená kam si to dotáhnul… Hořce polkl.

            Nadšená bejt nemusí! Není moje máma, nemá mi co vyčítat! Je moje věc co dělám! Zvedl hlavu přemáhaje zoufalství a vztek a přinutil se na paní Owenovou pohlédnut. A pak si vzpomněl. Byla to přeci jen chvilka kdy poznal moc slov a množství jejich výkladů… Jednou takový šaty možná nosit budeš…

            A bylo rozhodnuto. Nemusím lhát abych neřekl ‘pravdu‘…

            „Ale, včera jsme si hrály na schovávanou a pak se schovali před deštěm v jednom starým prázdným domě. Byly jsme celý mokrý a já tam našel nějaké staré oblečení tak jsme se převlíkly, chvíli jsme to tam prolejzali v rámci hry a na hledání pokladů a pak už byl večer a mě se nechtělo hledat po tmě cestu, tak jsme tam chtěli přespat. Pan Ota nás našel a přivedl sem, kde nás místní paní nechala přespat. Pan Ota říkal, pro mě dnes ráno Ed přijde, chce mě ještě vidět.“ Mluvil zcela klidně a samotného ho to překvapilo. Uvnitř se celý chvěl a byl si jistý, že má v oku nějaký tik, který dozajista prozrazuje, jeho nečisté úmysly. V ústech měl sucho jako když stanul poprvé tváří v tvář Otrokáři, ale přesto ho hlas nezklamal a on řekl přesně to co chtěl. Vlastně ani netušil proč mu tolik záleží na tom aby v očích téhle ženy zůstal bezúhonným chlapcem.

            Nesmím jí říct o co jde, byla by v nebezpečí, kdyby se to někdo dozvěděl. Čím míň lidí to bude vědět, tím líp.

            Ona není tvá matka…

            Ještě toho trochu… to bych to teda chytil, odfrkl si.

            Díval se na ni. Její zelené oči se vpíjely do těch jeho a on neuhnul. Ne, díval se až okamžiku kdy dovnitř vpadl jeden z Otrokářových pochopů. Konkrétně Mlátička, jak usoudil. Ten kterému říkali Ranař ho předtím držel a tohle byl ten druhý. Sám Otrokář mu řekl, že pro něj pošle Eda s Mlátičkou.

            Vysoký svalnatý muž stál ve dveřích, kde se tyčil jako karikatura na mistrovské sochařské dílo.

            Kolgarovi poskočilo srdce v hrudi jak se lekl. Termie se v mžiku chovala za bratrova záda a sama Margarita pohlédla na příchozího s úlekem, ale následně prvotní šok odezněl a nahradila jej vzpurnost a zodpovědnost zkušené matky.

            „Chlapec se ještě nenajedl!“ Ohradila se než lehce pomalejší muž stačil zeptat kde to vázne.

            „U-ž… Už jdu!“ vyhrkl Kolgar, prosmýkl se kolem paní Owenové a vydal se ke dveřím když si uvědomil že se ho za starou, špinavou tuniku drží jeho sestřička. Termie…, zaúpěl v duchu. Chtěl to mít už za sebou, zbavit se té hrozné tíhy, kterou mu odpovědnost hodila přes ramena, aby mohl opět volněji dýchat, ale stále další a další zdržování ho rozčilovalo. Jestli to přežiju a uspěju, tak tě uškrtím!

            „K-kam deš?“ zeptala se ho, když se na ni netrpělivě ohlédl. Měla v očích upřímný a velký strach. Termie…! Nenáviděl když na něj hleděla jako vystrašený malý pes.

      Povzdechl si a zaklekl. Příliš jasně si uvědomoval, že na ni nesmí křičet a nesmí ji ani odbít.

            „Termie, já teď musím jít s nimi víš? Slíbil jsem jim to. Ale vrátím se pro tebe, jasné? Nejpozdějc večer sem tu ano?“ Ujišťoval ji.

            „S-slib-buješ?“ utřela si nos do rukávu. Nauč se už konečně smrkat!

            „Slibuju. To víš, že slibuju. Přijdu za tebou a nic mi v tom nezabrání, ano?! Ani zlatý drak mi nezabrání abych splnil co jsem slíbil, rozumíš…?“, Lehce a pevně ji chytil za ramena a přiměl jí tak zvednout hlavu sklopenou k zemi.

            „Emhm…“

            „Tak fajn.“ Zvedl se, rozcuchal jí vlásky, usmál se jedním ze svých velmi vzácných povzbudivých úsměvů a pak se nadechl a vykročil směrem k hromotlukovi, který na něj čekal ve dveřích a zpoza něj ho pozorovaly oči chlapce, kterého včerejšího večera málem zbičoval.

       

            Dveře se zavřely a Termie, do poslední chvíle se dívající za bratrem, si skryla tvář do dlaní.

            Margarita ji bezděky objala jako vlastní. Sama však hleděla za chlapcem, který právě odešel. Tušila, že na té jeho historce něco nesedí, ale nedostala příležitost se ptát dál a tak jí nezbývalo nic jiného než doufat, že se nechystá provést žádnou špatnost…


      Vydáno: 1.9.2016 10:58 | 
      Přečteno: 399x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.